ECLI:CZ:US:2011:1.US.1901.11.1
sp. zn. I. ÚS 1901/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Bělehradská 92, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2010, č. j. 43 Cm 259/1998-655, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 5 Cmo 408/2010-670, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z obsahu soudního spisu následující.
Stěžovatel - jako jeden ze dvou žalovaných v řízení o zaplacení 26 milionů Kč s příslušenstvím - dne 14. 5. 2009 požádal (č. l. 555 dole ve spojení s č. l. 567-572) o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2009, č. j. 43 Cm 259/98-548.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2009, č. j. 43 Cm 259/98-581, nebylo stěžovateli osvobození od soudního poplatku přiznáno. To proto, že stěžovatel řádně a pravdivě neosvědčil příjmy své a své manželky, kteří (oba) figurují v několika společnostech jako statutární orgány, případně vedoucí organizační složky, a že stěžovatel neuvedl osobní majetek (movitý, nemovitý). Dále krajský soud poukázal na to, že stěžovatel je činným advokátem.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2009, č. j. 5 Cmo 353/2009-609, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Nevyloučil, že by stěžovatel mohl být v odvolacím řízení úspěšný, ani že by jako advokát nemohl být osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek; měl však za nanejvýš pravděpodobné, že příjmy jím tvrzené ve výši cca 20 tisíc Kč měsíčně neodpovídají skutečnosti. Vrchní soud zjistil, že stěžovatel je členem statutárních orgánů několika obchodních společnostech, jejichž základní kapitál dosahuje řádově několika set milionů korun, a že je společníkem další obchodní společnosti, z čehož nabyl pochybností, že by stěžovatel vykonával své funkce zcela bez nároku na odměnu. Vrchní soud proto uzavřel, že stěžovatel řádně neosvědčil své majetkové poměry a že je nanejvýš pravděpodobné, že příjmy jím tvrzené neodpovídají skutečnosti.
Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2009, č. j. 43 Cm 259/98-581, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009, č. j. 5 Cmo 353/2009-609, ústavní stížnost; ta však byla usnesením ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 64/10, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podal dne 15. 2. 2010 novou žádost (č. l. 622) o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2009, č. j. 43 Cm 259/98-548.
Tato nová žádost byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2010, č. j. 43 Cm 259/98-625, zamítnuta. To proto, že se osobní poměry stěžovatele nezměnily, naopak zůstaly ve stejné rovině a navíc stěžovatel své tvrzení o nemajetnosti ničím neprokázal (přiznáním k dani, výpisem z účtů, výpisem z katastru nemovitostí apod.).
K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení Krajského soudu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010, č. j. 5 Cmo 97/2010-633, změněno tak, že se řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudního poplatku ze dne 15. 2. 2010 zastavuje. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelova druhá žádost je jen zopakováním argumentace, uplatněné již v předchozím řízení. Stěžovatel neuvádí žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že v době od předchozího rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku došlo k takové změně poměrů, která by opodstatňovala jiné rozhodnutí o jeho poplatkové povinnosti. Z obsahu žádosti ze dne 15. 2. 2010 naopak vyplývá, že poměry stěžovatele zůstaly beze změn. Pak ovšem není důvodu, aby byly za účelem rozhodnutí o poplatkové moderaci nově posuzovány. Vrchní soud dodal, že závěr o tom, že se poměry stěžovatele nezměnily, je zřejmý již ze samotných tvrzení stěžovatele, aniž by bylo třeba jeho majetkové poměry znovu ověřovat a aniž by je tak stěžovatel musel znovu doložit.
Dne 26. 7. 2010 podal stěžovatel další - již třetí (č. l. 648) - žádost o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2009, č. j. 43 Cm 259/98-548.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v ústavní stížností napadeném usnesení následovně. V bodě I. výroku zastavil řízení o odvolání stěžovatele, v bodě II. výroku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v bodě III. výroku nevyhověl návrhu stěžovatele na povolení posečkání se zaplacením soudního poplatku za odvolání. Soud poukázal na skutečnost, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 10. 5. 2010, č. j. 5 Cmo 97/2010-633, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 201.0, č. j. 43 cm 259/1998-625 (kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na osvobození od soudního poplatku) tak, že řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudního poplatku za odvolání zastavil; důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že poměry žadatele zůstaly beze změny a o žádosti odvolatele bylo již jednou rozhodnuto. Krajský soud proto řízení o odvolání stěžovatele napadeným usnesením zastavil; uvedl též, že stěžovatel nesplnil svou poplatkovou povinnost. Pokud jde o posečkání s placením soudního poplatku, soud to nepovolil, neboť od podání žádosti uplynula dostatečně dlouhá doba k jeho zaplacení
Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu ve výroku I. a II. a rozhodl, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud především uvedl, že na základě skutečností, vyplývajících z obsahu spisu, lze rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o odvolání stěžovatele postupem dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. zastaveno, vyhodnotit jako správné. Stěžovatel poté, co mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a rovněž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost, nezaplatil soudní poplatek z podaného odvolání ani ve lhůtě stanovené soudem. Nad rámec daného odvolacího řízení vrchní soud pro úplnost uvedl - v souvislosti s úvahou stěžovatele o nesrozumitelnosti postupu krajského soudu, pokud zamítl žádost o posečkání splacením soudního poplatku pro časový odstup od podání žádosti - že stěžovatel ve svém návrhu požadoval posečkání do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. O ústavní stížnosti však bylo v mezidobí rozhodnuto a v souvislosti s žádostmi stěžovatele o osvobození od soudního poplatku navíc došlo k posunutí termínu poplatkové povinnosti; ve své podstatě tedy došlo k posečkání "faktickou cestou".
II.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domáhá se jejich zrušení.
V konkrétnostech namítá stěžovatel zejména následující.
Stěžovatel nejprve rekapituloval odůvodnění své třetí (tj. ze dne 26. 7. 2010) žádosti o osvobození od soudního poplatku. Dále namítl, že krajský soud nerozhodl o jeho třetí žádosti o osvobození od soudního poplatku, ani se s touto žádostí v napadeném usnesení nevypořádal. Shodně prý postupoval v napadeném usnesení vrchní soud. V této souvislosti stěžovatel cituje následující "právní větu" nálezu Ústavního osudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09: "Skutečnost, že v projednávané věci soud rozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků již dříve, nezbavovala soud povinnosti vypořádat se s novou žádostí o osvobození od placení soudních poplatků, podanou po vydání předmětných usnesení. Taková žádost neměla zůstat opomenuta, přičemž nutno konstatovat, že rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od placení soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. Pokud soud o takové žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků ani nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení a řízení zastavil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo takovým postupem soudu odepřeno právo na přístup k soudu a tedy i na právo na meritorní projednání jeho věci". Stěžovatel má za to, že uvedený právní názor dopadá i na tuto konkrétní souzenou věc.
III.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy námitka stěžovatele, že obecné soudy nerozhodly ani jinak nereagovaly na jeho třetí žádost o osvobození od soudního poplatku. Protiústavnost takového postupu stěžovatel dovozuje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09.
Relevantní však je, že stěžovatel nereflektuje celý obsah citovaného nálezu a přihlíží jen k jeho jedné části, resp. přihlíží jen k jedné právní větě. Používá tedy výklad izolovaný (a contrario kontextuální), čehož logickým důsledkem je stěžovatelova nepřípadná interpretace citovaného nálezu.
Totiž, v citovaném nálezu se v bodu 17. uvádí: "Ústavní soud konstatuje, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, č. j. III. ÚS 404/04, dostupné na www.nalus.cz). O této skutečnosti se však v dané věci mohl přesvědčit soud prvního stupně teprve po předložení potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatelem, nikoli z neodůvodněné žádosti o osvobození od soudního poplatku.". Až poté, v bodu 18., citovaný nález vyslovil to, co stěžovatel v ústavní stížnosti (ne zcela přesně) cituje.
Z toho vyplývá, že uvedený nález vyslovil povinnost soudu rozhodnout o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku pouze v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Proto by stěžovatel mohl úspěšně namítat protiústavnost napadených rozhodnutí jen tehdy, pokud by v ústavní stížnosti tvrdil a řádně odůvodnil, že ve své třetí žádosti nové skutečnosti uplatnil. Toto však neučinil. Již z toho plyne, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nadto, i pokud by Ústavní soud nahrazoval procesní aktivitu stěžovatele (jeho právního zástupce) a jal se zkoumat, zda stěžovatelova třetí žádost o osvobození od soudních poplatků nové skutečnosti obsahovala, dospěl by nutně k závěru negativnímu; nové skutečnosti ve třetí žádosti totiž absentovaly.
Z uvedených důvodů nelze shledat postup obecných soudů - které věcně nereagovaly na stěžovatelovu třetí žádost o osvobození soudních poplatků - za protiústavní. Z kontextu napadených rozhodnutí ostatně plyne, že důvodem tohoto postupu soudů bylo právě to, že stěžovatel nové skutečnosti ve třetí žádosti neuplatnil. Obecné soudy právem postupovaly tak, aby se vyhnuly zbytečnému prodlužování řízení tím, že by opakované a stále stejné žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku věcně posuzovaly.
IV.
Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující.
Předně, Ústavní soud pokazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 64/10, ze dne 5. 5. 2010, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost téhož stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů, kterými nebylo vyhověno již stěžovatelově první žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tam Ústavní soud uvedl:
"V případě stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel řádně neosvědčil své majetkové příjmy (nalézací soud), resp. majetkové poměry (odvolací soud), z čehož dovodily, že důvody pro osvobození od soudního poplatky podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nebyly dány. Vrchní soud v Praze rozvedl, na základě jakých zjištění měl za nanejvýš pravděpodobné, že příjmy tvrzené stěžovatelem neodpovídají skutečnosti, a toto své zjištění náležitě odůvodnil. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelem kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními, nic nenasvědčovalo, neboť (navíc) nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepopřel svoje členství ve statutárních orgánech konkrétních obchodních společností a úvaze odvolacího soudu, že svoje funkce nevykonával bezúplatně, ani v nejmenším neoponoval.
Ústavní soud připomíná, že pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, a aniž by se mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považuje za vhodné poznamenat, že úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v konkrétním případu výrazně individuální a může přivodit i odlišná rozhodnutí obecného soudu. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována.
Vzhledem ke zjištění, že zejména Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, z jakých skutečností při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházel, přiměřeně a srozumitelně odůvodnil, proč potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu nepřiznat stěžovateli osvobození od soudního poplatku za odvolání a konečně i vzhledem k tomu, že interpretace podústavního práva obecnými soudy nevykazovala stopy extrémního vybočení z jeho smyslu a účelu, Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv za opodstatněné, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.".
K tomu Ústavní soud pro úplnost dodává, že pokud stěžovatel ve svých žádostech o osvobození od soudních poplatků stále trval na svém tvrzení, že neměl a nemá žádný příjem z členství ve statutárním orgánu několika obchodních společností (a že neměl a nemá příjem z toho, že je společníkem další obchodní společnosti), nic mu nebránilo zaslat obecným soudům potvrzení vypracované těmito obchodními společnostmi, že skutečně od nich žádný příjem nepobírá. Ostatně, již v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2010, č. j. 43 Cm 259/98-625, bylo stěžovateli vytknuto, že své tvrzení o nemajetnosti neprokázal např. ani výpisem z účtů či výpisem z katastru nemovitostí (apod.). Stěžovatel nevysvětluje, proč v intencích toho procesně nepostupoval.
V této souvislosti je namístě uvést, že stěžovatel napoprvé (ve své první žádosti o osvobození od soudních poplatků) obecným soudům své členství (funkci) v několika obchodních společnostech zatajil. Nemůže proto seriózně kritizovat, že pak obecné soudy (mimo jiné proto) neuvěřily jeho tvrzení, že žádné příjmy (kromě příjmů cca 20.000,- Kč měsíčně, plynoucích z toliko výkonu advokacie) již nemá.
V tomto kontextu Ústavní soud poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/02, a usnesení ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1592/11, kterým byly odmítnuty ústavní stížnosti (jiných) stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné. V tehdejších věcech obecné soudy argumentovaly tak, že k posouzení podmínek osvobození od soudních poplatků jsou rozhodné majetkové a finanční poměry účastníka a zároveň také možnost si finanční prostředky opatřit. Dovodily, že tehdejší stěžovatel takovou možnost má; uvedly, že soudům zatajil, že je členem statutárního orgánu v několika společnostech a údaje uvedené v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech tedy nelze považovat za věrohodné. Jinými slovy, osvobodit účastníka od placení soudního poplatku lze jen tehdy, pokud nemá žádnou rozumnou možnost, jak svou poplatkovou povinnost splnit. I v nyní posuzované věci obecné soudy hodnotily majetkové poměry stěžovatele pohledem racionálním, nikoliv tedy jen pomocí údajů, které stěžovatel uvedl do příslušného tiskopisu potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Ústavní soud - obecně - uvádí, že v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Smyslu rozhodovací činnosti obecných soudů a funkci práva ve společnosti vůbec však nazírání stěžovatele neodpovídá. Právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou často nese důsledky zcela nepřijatelné. Právo ve společnosti neexistuje proto, aby absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentarií na jeho základě vytvořených nemůže přinést absurdní důsledky; v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý. To se v souzené věci také stalo.
V.
Konečně, argumentace stěžovatele směřující proti nevyhovění návrhu o posečkání se zaplacením soudního poplatku za odvolání příliš srozumitelná není. Pro stručnost postačí odkázat na obsah spisu. Tedy, pokud jde o námitku stěžovatele, že vrchní soud nerozhodl o jeho odvolání proti nevyhovění návrhu o posečkání se zaplacením soudního poplatku za odvolání, vrchní soud stěžovateli vysvětlil, že "K odvolání žalovaného č. 1/ proti bodu III. výroku vydal soud prvního stupně rozhodnutí č. j. 43 Cm 259/1998-665 ze dne 7. Ledna 2011, odvolání proti bodu III. shora uvedeného usnesení již není předmětem daného odvolacího řízení." (str. 2 napadeného usnesení). Vrchní soud pak dokonce - toliko nad rámec - dodal, že stěžovatel ve svém návrhu požadoval posečkání do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti; o ústavní stížnosti však v mezidobí rozhodnuto bylo a v souvislosti s žádostmi stěžovatele o osvobození od soudního poplatku navíc došlo k posunutí termínu poplatkové povinnosti; ve své podstatě tedy došlo k posečkání "faktickou cestou".
VI.
Ústavní soud dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu