ECLI:CZ:US:2011:1.US.1592.11.1
sp. zn. I. ÚS 1592/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem, Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. 9 Cmo 30/2011-173, a proti usnesení Městského o soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, č. j. 54 Cm 56/2008-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, č. j. 54 Cm 56/2008-154, bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele, jako žalovaného číslo 2, na osvobození od soudních poplatků tak, že se uvedený návrh zamítá. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, č.j. 9 Cmo 30/2011-173, bylo citované usnesení městského soudu potvrzeno. Základní otázkou, kterou stěžovatel spatřuje v dané věci, je nesprávná aplikace ustanovení §138 o. s. ř., neboť oba soudy při žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nesprávně hodnotily právní a skutkovou stránku případu.
Podle stěžovatele z potvrzení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyplývá, že je evidován úřadu práce, nepobírá podporu nezaměstnanosti ani dávky v hmotné nouzi. Pokud se týká pozemku parcelní číslo 2794/2 v obci a v katastrálním území Karolinka, okres Vsetín, LV 697, pak stěžovatel podle svého tvrzení předložil důkaz, že uvedený pozemek byl již převeden; pokud se v katastru nemovitostí nachází jiná informace, pak to prý neodpovídá skutečnosti.
Stěžovatel dodal, že soudy obou stupňů neprávem dospěly k závěru, že nedostatečně prokázal své příjmy, neboť je členem statutárních orgánů různých obchodních společností. Stěžovatel k tomu konkrétně uvádí: "V dané věci odvolací soud toliko uvažuje nad tím, z jakého zdroje stěžovatel uspokojuje své životní potřeby. Nad uvedenou jakkoliv neodůvodněnou úvahou soudu lze toliko uvést, že stěžovatel uvedl veškeré údaje ohledně svých majetkových příjmů a majetku, kdy uvedený formulář neobsahuje v tomto směru jakékoliv další povinné vylíčení ... ."). Stěžovatel podle svého názoru uvedl veškeré povinné údaje, neboť příslušný formulář neobsahuje v tomto směru jakékoliv další poučení, že případný žadatel je povinen uvést, zda je či není členem statutárního orgánu a zda pobírá či nepobírá nějakou odměnu. Pokud stěžovatel jako žadatel o osvobození od soudních poplatků do uvedeného formuláře předloženého soudem (potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) neuvedl jakékoliv příjmy, je zřejmé, že žádné nemá. Členství ve statutárních orgánech obchodních společností přitom podle stěžovatele ještě samo o sobě nevypovídá nic o tom, že by z něho měl být stěžovatel nějaký majetkový prospěch.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 54 Cm 56/2008. Zjistil, že uvedený soud rozhodl svým usnesením z 10. 11. 2010, č. j. 54 Cm 56/2008-154 tak, že se návrh stěžovatele na osvobození soudního poplatku za odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 54 Cm 56/2008-111 ze dne 19. 4. 2010 zamítá. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že Komerční banka, a. s., se žalobou domáhala proti žalovaným (a jedním z nich je i stěžovatel) zaplacení částky 2.270.949,26 Kč s příslušenstvím "a odměnou ze směnky". Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu vydaného Městským soudem v Praze námitky. Rozsudkem uvedeného soudu pak bylo rozhodnuto, že se shora uvedený směnečný platební rozkaz ponechává mimo jiné i vůči stěžovateli v platnosti. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání; na základě výzvy městského soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 91.140,- Kč požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání. Podle městského soudu však stěžovatel neprokázal splnění podmínek osvobození od soudních poplatků, nevylíčil pravdivě veškeré své příjmy. Stěžovatel totiž - přestože má potvrzení osobních, majetkových a výdělkových poměrech povahu daňového přiznání (tedy skutečnosti v něm musí být úplné a pravdivé) - nevyjevil skutečný rozsah svých příjmů a svého majetku, což je podmínkou přiznání osvobození od soudních poplatků. Zohledňovat nelze ani tu skutečnost, že stěžovatel je povinen hradit jiné závazky vůči dalším věřitelům. Ze žádného zákonného ustanovení totiž nelze dovodit, že úhrady jakýchkoliv jiných závazků mají přednost při zaplacení soudního poplatku, v daném případě zálohy na náklady důkazů, a že o splnění poplatkové povinnosti vůči státu lze uvažovat až poté, co budou veškeré ostatní platební povinnosti stěžovatele zcela či alespoň zčásti splněny. Pro posouzení podmínek osvobození od soudních poplatků jsou také rozhodné majetkové a finanční poměry účastníka a zároveň také možnost si finanční prostředky opatřit. Dle městského soudu takovou možnost stěžovatel má. Stěžovatel totiž soudu zatajil, že je členem statutárního orgánu v několika společnostech a údaje uvedené v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech tedy nelze považovat za věrohodné; stěžovatel své příjmy z výkonu funkce člena představenstva a jednatele několika obchodních společnostech nedoložil.
K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí svým usnesením z 5. 4. 2011 č.j. 9 Cmo 30/2011-173 potvrdil. Nad rámec odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odvolací soud uvedl, že návrhu na osvobození od soudních poplatků lze vyhovět pouze zcela výjimečně, a to za splnění předpokladu, že se v daném případě jedná o osobu nemajetnou. Soudní poplatek je daňovým příjmem státního rozpočtu. Jak plyne ze zákona (daňového řádu), má-li někdo daňovou (poplatkovou) povinnost, je povinen ji splnit, i když žádné prostředky nemá. Poplatník má vždy povinnost soudní poplatek zaplatit. Smyslem ustanovení §138 o. s. ř. není řešit sociální situaci účastníka řízení, nýbrž toto ustanovení má umožnit těm osobám, které by pro své majetkové poměry byly vyloučeny z práva na přístup k soudu zaručeného Listinou základních práv a svobod, aby mohly svá práva uplatnit či hájit u soudu. Osvobodit účastníka od placení soudních poplatků lze proto jen tehdy, pokud účastník nemá žádnou rozumnou možnost, jak splnit svou poplatkovou povinnost. Samozřejmým předpokladem je, že takový účastník dostatečně věrohodně osvědčí své majetkové, sociální a výdělkové poměry. Jestliže v daném případě stěžovatel uvedl, že je nezaměstnaný, nepobírá v současnosti podporu v nezaměstnanosti ani dávky pomoci v hmotné nouzi, pak zcela logicky vyvstává otázka, z jakého zdroje uspokojuje své životní potřeby. To stěžovatel neuvedl a proto nelze než souhlasit se soudem I. stupně, že žalovaný povinnost úplně a pravdivě vylíčit své majetkové poměry nesplnil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu, který je "ex constitutione" povolán k ochraně základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V souzené věci rozhodovaly dvě instance obecného soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá. Sám Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. nález Ústavního soudu z 12. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také nález Ústavního soudu z 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. nález Ústavního soudu z 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Praha, C.H. Beck 1997, str. 331).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Namítá, že obecné soudy celou věc nesprávně posoudily jak po právní stránce (nahlíženo prizmatem kriterií §138 o. s. ř.) tak po stránce faktické, čímž zasáhly do jeho základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, včetně garance rovnosti stran.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V obecné rovině nejprve připomíná, že přiznání osvobození od soudních poplatků přísluší obecným soudům na základě zhodnocení dostatečných a úplných podkladů, které je povinen poskytnout žadatel. Ze soudního spisu, jakož i z napadených rozhodnut pak vyplývá, že se oba soudy zjištěním poměrů stěžovatele zabývaly dostatečně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy nemá důvodu zasáhnout do této vlastní rozhodovací pravomoci obecných soudů; ty v projednávané věci postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly pouze podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci. Napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces tedy dojít nemohlo.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě pozastavuje nad tím, že soudy jeho majetkové poměry hodnotily s racionálním nadhledem (nikoliv tedy jen skrze údaje, které stěžovatel uvedl do příslušného tiskopisu potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech). Podle Ústavního soudu však takový postup není v rozporu ani s příslušnými ustanoveními a dogmatickými východisky občanského soudního řádu, ani s principy ústavními. V materiálním právním státě nejde totiž pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován.
Smysl rozhodovací činnosti obecných soudů a vůbec funkce práva ve společnosti nazírání stěžovatele neodpovídá. Právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neexistuje proto, aby takovéto absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentarií na jeho základě vytvořených - zde tedy možnosti soudu osvobodit účastníka řízení od soudních poplatků mj. i na základě zjištění učiněných z příslušného tiskopisu - nemůže přinést absurdní důsledky; v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý. To se v souzené věci také stalo.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu