ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.314.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 314/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. M. , proti žalované Raiffeisen stavební spořitelně a. s. se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo 49241257, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 132/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 30 Co 192/2013-83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 30 Co 192/2013-83, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 16 C 132/2011-59, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 17. července 2011, sp. zn. Rsp 1184/11, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli tři smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření – č. 7280/2007/01 dne 20. 8. 2007 na částku 7.000.000,- Kč, č. 5349/2008/01 dne 30. 5. 2008 na částku 4.900.000,- Kč, a č. 10306/2008/01 dne 8. 10. 2008 na částku 2.000.000,- Kč. Součástí všech smluv byl čl. VIII. odst. 6, podle něhož „veškeré spory z této smlouvy a v souvislosti s ní, u nichž je vymáhaná částka bez příslušenství v den podání žaloby 174.800,- Kč nebo vyšší, budou rozhodovány u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „RS“) jediným rozhodcem jmenovaným předsedou RS. Ostatní spory budou rozhodovány v občanském soudním řízení“. Úvěry poskytla žalovaná jako věřitelka v rámci své podnikatelské činnosti (tzn. jako dodavatelka) a žalobce (dlužník) vystupoval v pozici fyzické nepodnikající osoby (tzn. jako spotřebitel). Sjednané rozhodčí smlouvy nepovažoval za zneužívající klauzule, protože transparentně určují způsob výběru rozhodce, jakož i pravidla, podle nichž se povede rozhodčí řízení, a projednání věci před rozhodcem nezbavuje účastníka rozhodčího řízení práva na přezkum rozhodčího nálezu v občanském soudním řízení. Sporné rozhodčí smlouvy tak nenarušují rovnováhu práv a povinností smluvních stran a není důvod zrušit rozhodčí nález podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 30 Co 192/2013-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 17. července 2011, sp. zn. Rsp 1184/11, zrušil; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s dílčím závěrem, že smlouvy o překlenovacích úvěrech jsou spotřebitelskými smlouvami, které nesmí obsahovat ujednání, jež by v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě spotřebitele znamenala značnou nerovnováhu v jeho právech a povinnostech podle §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, které vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 2164/2010, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že rozhodčí smlouvy jsou zneužívajícím (a tudíž absolutně neplatným) ujednáním, jelikož jimi spotřebiteli (slabší smluvní straně) nebyla poskytnuta zvýšená ochrana tím, že rozhodčí nález bude přezkoumán jinými rozhodci podle §27 z. r. ř.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), má zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a právní otázka, která byla dovolacím soudem již vyřešena, má být posouzena jinak. Prosazuje názor, že v souzené věci nebylo možno aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012. Výsledek řízení v uvedené věci závisel na odlišně formulované rozhodčí smlouvě, která nezaručovala spotřebiteli ústavně zaručená práva na spravedlivý proces. Rozhodce měl být určen žalující stranou ze seznamu rozhodců Asociace arbitrů se sídlem v Praze 1, tj. subjektu, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a určený rozhodce měl rozhodovat nikoli podle hmotného práva, nýbrž podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je stálým rozhodčím soudem zřízený zákonem, jenž vydává svůj statut a řád, jež jsou uveřejněny v Obchodním věstníku, jeho rozhodci rozhodují podle hmotného práva a respektují rovné postavení účastníků řízení, přičemž jednání je zásadně ústní. Podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena otázka platnosti rozhodčích smluv, jimiž byl rozhodcem určen tento stálý rozhodčí soud a bylo smluvními stranami dohodnuto pouze jednostupňové rozhodčí řízení, tj. bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu podle §27 z. r. ř. Rozhodčí doložky ve smlouvách o překlenovacím úvěru nejsou zneužívajícími klauzulemi ve spotřebitelské smlouvě, a dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru jen proto, že nebyl účastníky dohodnut přezkum rozhodčího nálezu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky neplatnosti rozhodčí smlouvy ve spotřebitelské smlouvě, která neumožňuje přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle §27 zákona č. 216/1994 Sb., a představuje tak zneužívající klauzuli podle §56 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále opět jen „obč. zák.“).
Nutno zdůraznit, že v době, kdy žalovaná podávala dovolání (23. 9. 2013), šlo o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou, přičemž Nejvyšší soud ji (v mezidobí) vyřešil v rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, kde přijal a odůvodnil závěr, že rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná. Pro souzenou věc to znamená, že v okamžiku podání dovolání byly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dovolání je tak přípustné.
Nebyl-li dovoláním zpochybněn dílčí závěr o platnosti rozhodčí smlouvy, podle níž veškeré spory ze smlouvy a v souvislosti s ní, u nichž bude vymáhaná částka bez příslušenství v den podání žaloby 174.800,- Kč nebo vyšší, budou rozhodovány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jediným rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu (k tomu ostatně srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2050/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), se dovolací soud zabýval jen správností posouzení dovoláním vymezené otázky.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, a v něm blíže citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) nevyplývá, že „jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces, nebo v rozporu se směrnicí (ESLP vychází z možnosti dobrovolného vzdání se práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít, že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se směrnicí). Stejně jako u jiných podmínek spotřebitelských smluv je nutné zkoumat, zda tato podmínka se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem v rozporu s požadavkem přiměřenosti nastoluje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“
Lze přisvědčit dovolatelce, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, nejsou v souzené věci aplikovatelné, neboť se týkalo odlišně znějící rozhodčí smlouvy, přičemž důvodem její neplatnosti bylo, že rozhodcem mohla být individuálně určená osoba, tak i Asociace arbitrů (tj. nikoli stálý rozhodčí soud) s tím, že jediného rozhodce určí strana žalující ze seznamu členů tohoto sdružení nebo ho určí předseda Asociace arbitrů, a že rozhodce měl rozhodovat jen podle „zásad spravedlnosti“. Nosným důvodem kasačního usnesení nebyla nesprávnost závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu jednoinstančnosti řízení, nýbrž to, že měl rozhodovat subjekt, který nebyl stálým rozhodčím soudem, určení rozhodce nebylo transparentní, a rozhodce měl rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 2164/2010, jenž je zmiňován v souvislosti s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, je potřeba uvést, že Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, vymezil k bodu 23. citovaného nálezu tak, že pokud Ústavní soud formuloval závěr, podle něhož, „jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“ , učinil tak pouze v obecné rovině při posuzování rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti.
Jelikož posouzení platnosti rozhodčí smlouvy odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu