ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1637.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1637/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněného PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 61860069, zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému R. D. , pro 73.378,- Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město, se sídlem v Plzni, Palackého nám. č. 28, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. prosince 2013, č. j. 24 Co 607/2013 - 9, takto:
Usnesení krajského soudu ze dne 27. prosince 2013, č. j. 24 Co 607/2013 - 9, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl (dále jen „soudní exekutor“) usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 094 EX 05902/13 - 005, zamítl exekuční návrh oprávněného ze dne 12. 8. 2013, a dále rozhodl, že povinnému se náhrada nákladů nepřiznává a že soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění tohoto usnesení soudní exekutor uvedl, že oprávněný podal dne 23. 8. 2013 návrh na exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu č.j. 101 Rozh 572/2013 - 7, vydaného rozhodcem Mgr. Martinem Týle dne 8. 4. 2013 (dále též jen „exekuční titul“), že tento návrh předložil spolu se žádostí o pověření a nařízení exekuce, exekučním titulem a dalšími předloženými listinami Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí a že dne 19. 11. 2013 mu tento soud doručil pokyn, jímž mu uložil, aby exekuční návrh oprávněného zamítl. Exekuční soud v tomto pokynu poukázal na to, že z rozhodčího spisu zjistil, že účastníci ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100512852 ze dne 31. 1. 2012 uzavřeli též rozhodčí smlouvu, podle níž veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti či v návaznosti na tuto smlouvu, budou dle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v platném znění, rozhodovány v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýmkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. V článku III. bodě 3.1 pak následuje výčet 8 osob. Žalobce návrh na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání rozhodčího nálezu adresoval jedné z nich, a to rozhodci JUDr. Martinu Týle. V důvodech pro zamítnutí exekučního návrhu exekuční soud poukázal na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a dovodil, že rozhodčí smlouva účastníků, na jejímž základě byl exekuční titul vydán, neobsahuje „transparentní pravidla“ pro určení osoby rozhodce a že výběr rozhodce nemůže být ponechán na vůli jednoho účastníka, neboť by pak v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí smlouvy. Soudní exekutor proto na základě uvedeného pokynu soudu exekuční návrh oprávněného podle ustanovení §43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), zamítl.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 12. 2013, č. j. 24 Co 607/2013 - 9, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil námitce oprávněného, že „platnosti rozhodčí smlouvy není na překážku, pokud si v ní smluvní strany sjednaly jmenovitě označené rozhodce, z nichž jednoho z nich je oprávněn vybrat žalobce“; současně však dovodil, že platnosti rozhodčí smlouvy v dané věci brání ujednání smluvních stran, podle nějž rozhodčí řízení bude „zásadně řízení písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu“, o kteroužto skutečnost soud prvního stupně pokyn pro soudního exekutora k zamítnutí návrhu výslovně neopřel. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a na jeho usnesení ze dne 1. června 2012, sp. zn. I. ÚS 757/12, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4343/2010, vyslovil názor, že i když takto lze rozhodčí smlouvu obecně sjednat [§19 odst. 3 a §27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. r. ř.“), a to i ve znění účinném do 31. 3. 2012], je tím popřena zásada ochrany spotřebitele tak, jak to vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [v návaznosti na ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)], podle nějž „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. To podle odvolacího soudu znamená, že i když sjednání rozhodčí smlouvy samo o sobě v zásadě vyloučeno nebylo, je v daném případě rozhodčí smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), neboť vylučuje možnost ústního a veřejného jednání v řízení před rozhodcem (to ponechává jen na jeho úvaze), ačkoliv v řízení před soudem je ústní jednání zásadně garantováno ustanovením §115 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a vylučuje i možnost opravného prostředku proti „jednoinstančnímu“ konečnému rozhodnutí rozhodce (§27 z. r. ř.) od samého počátku kategoricky, tj. ve všech případech bez výjimky. Obdobné řízení před soudem by přitom bylo zásadně ústní (§115 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jednání by bylo vyloučeno, jen pokud by s tím účastníci souhlasili (§115a o. s. ř.), nebo v případě bagatelního sporu. Obě uvedená ujednání v rozhodčí smlouvě účastníků tak popírají právo povinného jako spotřebitele na spravedlivý proces před rozhodcem a způsobují absolutní neplatnost rozhodčí doložky, neboť nevyhovují pravidlům civilního řízení před soudem vůči spotřebiteli a „podstatným způsobem snižují až vylučují úroveň jeho ochrany“. Přestože tedy závazný pokyn exekučního soudu pro soudního exekutora nebyl založen na správných důvodech, byl věcně správný. Absolutní neplatnost (§39 obč. zák.) rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 1. 2012 pro absenci možnosti ústního a veřejného jednání v řízení před rozhodcem pak sama o sobě zakládá nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Odvolací soud proto uzavřel, že v dané věci nebyly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008), a proto nebylo možno návrhu oprávněného na nařízení exekuce vyhovět.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda ve spotřebitelských smlouvách lze dohodnout jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení před rozhodcem, či nikoliv, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011). Dovolatel nesouhlasí s jeho závěrem, že písemnost a jednoinstančnost rozhodčího řízení způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že je v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a v tomto ohledu poukazuje na to, že v čl. III odst. 3.2 rozhodčí smlouvy ze dne 31. 1. 2012 je výslovně uvedeno, že rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačujícími pro rozhodnutí ve věci samé (o což se v daném případě nejednalo); ujednání účastníků o tom, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné, neznamenalo k újmě povinného jako spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť žádné zneužití tohoto ujednání nebylo zjištěno ani tvrzeno, a nelze je označit ani za ujednání popírající právo povinného na spravedlivý proces před rozhodcem. Splněním podmínek pro rozhodčí řízení v případě spotřebitelské smlouvy se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž mimo jiné uvedl, že vyloučení ústního jednání umožňuje ustanovení §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, že pokud není absence ústního jednání jinak zneužito, nelze říci, že by vyloučení absence ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé připouštěl zákon o rozhodčím řízení pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly. Dále dovolatel namítá, že uvedl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 podmínky, za nichž by rozhodčí smlouva ve spotřebitelských vztazích měla být přípustná, nelze tyto podmínky (ústnost, odvolací instance atd.) chápat jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení by znamenalo, že rozhodčí smlouva, která není zcela v souladu s těmito požadavky, je neplatná. Výklad, který učinil odvolací soud je proto formalistický, protizákonný a protiústavní, neboť požadavky na rozhodčí smlouvy (doložky) ve spotřebitelských smlouvách uvedené v tomto nálezu je nutno chápat jako úvahu de lege ferrenda (ostatně ani zákonodárce nepřebral do novelizace zákona o rozhodčím řízení taxativně všechny požadavky uvedené v závorce), a zároveň jako vodítko pro výklad, zda stávající konkrétní rozhodčí smlouva zaručuje dostačujícím způsobem procesní práva spotřebitele. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že ani soudní řízení není vždy dvojstupňové (viz bagatelní spory, možnost vydat platební či elektronický platební rozkaz, směnečný platební rozkaz) ani ústní (viz §115a o. s. ř.). Není tedy logického důvodu, aby si účastníci, z nichž jedním je spotřebitel, v rozhodčí smlouvě nemohli dát obdobný souhlas. Dále dovolatel odkazuje na argumentaci Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 10. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 446/2012 - 97, v němž se uvádí, že „nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 z 1. 11. 2011 nelze interpretovat tak, že jsou neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, které nezakládají dvojinstančnost rozhodčího řízení nebo jež umožňují účastníkům jednat v rozhodčím řízení i jen písemně; tyto závěry neplynou z judikatury SDEU, proto by takový výklad Směrnice byl nesprávný (závazně vykládat Směrnici a obecně právo Evropské unie, je oprávněn pouze SDEU, nikoli národní soudy, včetně soudů ústavních). V české právní úpravě není zahrnut čl. 3 odst. 3 písm. g) Podmínek Směrnice, tudíž není vyloučeno použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, a to ani v případě jednoinstančního rozhodčího řízení v písemné formě. Tyto možnosti nejsou vyloučeny ani podle RozhŘ ve znění novely účinné od 1. 4. 2012, přičemž tato novela zpřísnila podmínky pro použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách)“. Nad rámec dovolání pak uvedl, že Ústavní soud v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2518/12, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a sp. zn. II. ÚS 3413/12, neshledal rozhodčí doložky užívané oprávněným neplatnými. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuční návrh oprávněného nezamítá, popřípadě, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze vést exekuci podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, jehož pravomoc byla založena rozhodčí smlouvou (sjednanou se spotřebitelem), v níž je obsaženo ujednání stran o tom, že rozhodčí řízení bude zásadně písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu. Protože odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (tj. od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání oprávněného podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku platnosti rozhodčí smlouvy sjednané mezi oprávněnou a povinným je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k datu sjednání této smlouvy (dne 31. 1. 2012) - podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (srov. bod 2., Čl. II, Části první zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Splnění podmínek pro vedení exekuce je třeba s ohledem na datum zahájení exekučního řízení (exekuční návrh oprávněný podal dne 23. 8. 2013) posuzovat podle občanského soudního řádu a exekučního řádu účinných do 31. 12. 2013 (srov. bod 2., Čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. LII, Část čtyřicátá čtvrtá zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva).
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.
Podle ustanovení §43a odst. 6 exekučního řádu, jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán.
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce mj. zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, na které v odůvodnění napadeného usnesení odkázal odvolací soud). Ve vztahu k rozhodčímu nálezu vydanému rozhodcem na základě rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, mj. uzavřel, že „na základě závěrů uvedených v nálezech Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle „transparentních pravidel“, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc“.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti (§39 obč. zák.) rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 1. 2012, na jejímž základě vydal rozhodce Mgr. Martin Týle dne 8. 4. 2013 exekuční titul, nikoli z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle „transparentních pravidel“, ale z důvodu, že rozhodčí smlouva obsahuje ujednání, že „rozhodčí řízení bude zásadně řízení písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu“, která podle jeho názoru „popírají - v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, v návaznosti na ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. - právo povinného jako spotřebitele na spravedlivý proces před rozhodcem, nevyhovují rozsahu pravidel civilního řízení před soudem vůči spotřebiteli a podstatným způsobem snižují až vylučují úroveň jeho ochrany“.
Podle ustanovení §19 odst. 3 z. r. ř., nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.
Podle ustanovení §23 z. r. ř. rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu, nebo b) usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu.
Podle ustanovení §27 z. r. ř. strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná (§55 odst. 2 obč. zák.) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (§55 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§56 odst. 2 obč. zák.). Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele (§56 odst. 3 obč. zák.).
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci se v čl. II. bodu 2.1. rozhodčí smlouvy ze dne 31. 1. 2012 dohodli na tom, že „pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze shora uvedeného návrhu na uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, nebo z případně na základě uvedeného návrhu uzavřené Smlouvy o revolvingovém úvěru (dále též jen „SRÚ“) (včetně sporů z Dohody o podmínkách konsolidace závazků KTa, pokud byla uzavřena, a včetně sporů ze zajištění závazků z této SRÚ, avšak vyjma sporů ze směnky vystavené podle SRÚ), nebo v souvislosti či v návaznosti na SRÚ, má dle zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení“. V čl. III. bodu 3.2. této smlouvy se dále uvádí, že „rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních případech nebude ústní jednání nařizováno“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž posuzoval platnost rozhodčí doložky (sjednané v rámci smlouvy o úvěru ze dne 2. 9. 2009 se spotřebitelem), která obsahovala mj. ujednání, že „rozhodkyně rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu“, dospěl k závěru, že takto sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na ustanovení §19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že „jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout“. Dovodil, že „pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití nebylo v tehdy posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Co se týče nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu, konstatoval, že „zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v (tehdy) posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici“. Uzavřel, že „ani tato skutečnost neznamenala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“.
Pokud jde o dvojinstančnost řízení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
Odvolací soud se však při řešení otázky platnosti rozhodčí smlouvy sjednané dne 31. 1. 2012 mezi oprávněným a povinným (jako spotřebitelem) výše uvedenými závěry neřídil a svůj odlišný právní názor, na jehož základě pak dospěl k závěru, že rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, odůvodnil pouze odkazem na závěry formulované zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10.
V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru (viz bod 22. odůvodnění nálezu), že „rozhodčí doložky v této konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení, a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Tato procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti“. Dovodil (viz bod 24. odůvodnění nálezu), že „rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod Ve.), rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“. Pokud Ústavní soud dále formuloval závěr (viz bod 23. odůvodnění nálezu), podle kterého, „jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“, učinil tak toliko v obecné rovině při posuzování rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti.
Jestliže tedy v posuzované věci nebyl odvolacím soudem učiněn závěr, že by exekuční titul vydal rozhodce, jenž nebyl určen „transparentním způsobem“, a který měl rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, nelze na danou věc výše uvedený závěr Ústavního soudu (pod bodem 23. odůvodnění citovaného nálezu) bez dalšího mechanicky přejímat. S ohledem na odlišný skutkový stav proto v projednávané věci nepřichází v úvahu bez dalšího ani aplikace (odvolacím soudem citovaných) závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a v usnesení ze dne 1. června 2012, sp. zn. I. ÚS 757/12.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 79/2013“), Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt., C-472/11, Sbírka rozhodnutí 2013, body 1. a 2 výroku) [bod 47/].“.
V rozsudku ze dne 25. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že „bez zřetele k tomu, že R 79/2013 se zabývalo především prorogačními doložkami, s přihlédnutím k tam rozebrané judikatuře Soudního dvora Evropské Unie (srov. zejména bod 47/) se požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod bodem 58/ se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí, včetně úsudku, že závěr, že ujednání, které formálně vykazuje znaky zneužívající klauzule, je absolutně neplatné, přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele“.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy (§39 obč. zák.) uzavřené mezi účastníky dne 31. 1. 2012 (již) pro absenci možnosti ústního a veřejného jednání, je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud se totiž v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněným pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, nezabýval tím, zda v řízení předcházejícím vydání exekučního titulu byla zneužita absence ústního jednání (či nikoliv), a učinil závěr, že rozhodčí smlouva byla mezi účastníky sjednána v rozporu s ustanovením §56 odst. 1 obč. zák., aniž je však o tom vyrozuměl a vyzval je, aby se k této otázce vyjádřili. Nesprávný je proto i konečný závěr odvolacího soudu, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, že tak v dané věci nebyly splněny předpoklady stanovené zákonem pro vedení exekuce a že proto nebylo možno návrhu oprávněného na nařízení exekuce vyhovět. Důvodná je rovněž námitka dovolatele, že soudní řízení není vždy dvojstupňové, přičemž z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vyplývá, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je včetně závislého výroku o nákladech řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1, §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu