ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3224.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3224/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně H. J. , zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému P. V. , zastoupenému JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o zaplacení 673.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 190/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 72 Co 540/2012-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 673.400,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č. j. 41 C 190/2011-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 673.400,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 72 Co 540/2012-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 673.400,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně předestřela dovolacímu přezkumu otázku, zda skutkový závěr odvolacího soudu, že „ žalobkyně žalovanému poskytla částku 673.400,- Kč, aniž by mezi účastníky byl jasný právní důvod tohoto plnění“ , lze poměřovat ustanoveními o bezdůvodném obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.). Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že uvedená skutková okolnost nenaplňuje ani jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení.
Pro vznik bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. je rozhodující, že někdo na úkor jiného získal majetkový prospěch a že pro to nebyl právem uznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.), která je založena na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3878/2011). Žalobkyni nelze přisvědčit, že skutkové zjištění, že žalovanému poskytla plnění „ bez jasného právního důvodu “, není možné podřadit skutkové podstatě ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Jestliže žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému plnil z určitého (tj. z konkrétního, slovy odvolacího soudu „ jasného “) právního důvodu, nelze než dovozovat, že plnil bez právního důvodu. V posuzovaném případě odvolací soud neuvěřil žalobkyni, že finanční částku 673.400,- Kč žalovanému půjčila (tj. přenechala za příslibu žalovaného, že ji vrátí), a neuvěřil ani obrannému tvrzení žalovaného, že tuto částku od žalobkyně přijal na základě jejich dohody o vypořádání majetku po P. V. Protože uvedená finanční částka byla prokazatelně převedena z účtu žalobkyně na účet žalovaného, uzavřel, že „žalobkyně poskytla žalovanému částku 673.400,- Kč, aniž by mezi účastníky byl jasný právní důvod tohoto plnění“, a věc posoudil jako nárok žalobkyně na vydání majetkového prospěchu, který žalovaný na její úkor získal bez právního důvodu. Tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout; logicky vzato, neprokázal-li ani jeden z účastníků řízení právní důvod plnění, přičemž k plnění prokazatelně došlo, nelze než dospět k závěru, že bylo plněno bez právního důvodu.
Žalobkyně v dovolání zpochybnila rovněž právní závěr odvolacího soudu, že její právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno ve dvouleté subjektivní promlčecí době (§107 odst. 1 obč. zák.). Prosazuje názor, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet ode dne, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že v řízení neprokázala existenci smlouvy o půjčce a zjištěný skutkový stav věci byl posouzen jako bezdůvodné obohacení žalovaného, a že teprve tehdy se dozvěděla o bezdůvodném obohacení žalovaného.
Nejvyšší soud se výkladem počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení opakovaně zabýval (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). Přijal a odůvodnil závěr, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze v daném případě spojovat s vědomostí žalobkyně, že v řízení neprokázala své tvrzení o existenci smlouvy o půjčce a že soud poměřuje její nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v řízení dovodily, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci smlouvy, nemohlo tvrzení žalobkyně, že žalovanému peníze předala (a on je přijal) coby půjčku, obstát ani při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění, že žalobkyně žalovanému poskytla finanční částku 673.400,- Kč bez právního důvodu, logicky vzato neumožňuje než uzavřít, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění jejího práva na zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v okamžiku, kdy (bez právního důvodu) převedla peníze na účet žalovaného. Již tehdy totiž získala vědomost, že žalovaný se na její úkor obohatil (získal majetkový prospěch). Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, není přiléhavý, neboť šlo o skutkově odlišný případ (dovolací soud zde řešil situaci, kdy soudy určily jako počátek běhu subjektivní promlčecí doby okamžik, kdy se oprávněný měl, resp. mohl, při řádné péči dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv okamžik, kdy se o něm skutečně dozvěděl).
Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené praxe Nejvyšší soudu neodchýlil ani svým závěrem, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno.
Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu