ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3417.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3417/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11), proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ L. V. , zastoupeným JUDr. Jiřím Geržou, advokátem se sídlem v Buchlovicích, Masarykova 273, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 297/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. září 2009, č. j. 59 Co 195/2009-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. září 2009, č. j. 59 Co 195/2009-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že nesplnili podmínky, které by jim poskytnutý příspěvek na individuální bytovou výstavbu učinily nevratným, konkrétně podmínku provést stavbu v souladu se stavebním povolením.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 19. května 2008, č. j. 7 C 297/2004-86, zamítl žalobu požadující, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 60.000,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ode dne 12. 1. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 59 Co 195/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 11. 12. 1991 uzavřeli žalovaní s bývalým Okresním národním výborem v Uherském Hradišti smlouvu o poskytnutí státního příspěvku (ve výši 60.000,- Kč) na individuální bytovou výstavbu; tato smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Uherském Hradišti dne 17. 12. 1991. Žalovaní se ve smlouvě zavázali použít příspěvek výlučně na úhradu nákladů spojených s výstavbou rodinného domku. Dále se mimo jiné zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b/ vyhlášky (č. 136/1985 Sb.) a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. V případě porušení podmínek smlouvy se žalovaní zavázali příspěvek do 30 dnů státu vrátit. V důsledku pochybení projektanta a stavebních dělníků došlo k porušení platného stavebního povolení. Ve věci byla vydána správní rozhodnutí, která byla posléze zrušena. Protože stavebníci (žalovaní) nepostupovali v souladu se stavebním povolením ze dne 7. 8. 1990 vydaným Obecním úřadem Boršice u Buchlovic, které nabylo právní moci 7. 11. 1990, opatřením Odboru výstavby Obecního úřadu v Boršicích u Buchlovic ze dne 11. 4. 1994 bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Rozhodnutí Obecního úřadu Boršice u Buchlovic o dodatečném povolení stavby rodinného domu ze dne 1. 8. 1994 bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu v Uherském Hradišti dne 21. 11. 1994; dne 6. 12. 1994 nabylo právní moci. Dne 22. 1. 2001 vydal Odbor výstavby Obecního úřadu v Boršicích kolaudační rozhodnutí č. j. 466/2000-Kola, jímž žalovaným povolil užívání stavby; toto rozhodnutí nabylo právní moci 16. 2. 2001, avšak bylo v rámci mimoodvolacího řízení rozhodnutím Okresního úřadu v Uherském Hradišti č. j. R 72/2001 ze dne 27. 9. 2001 zrušeno s odůvodněním, že „skutečné zaměření novostavby rodinného domku žalovaných dle geometrického plánu doloženého v rámci kolaudačního řízení neodpovídalo rozměrům stavby podle projektové dokumentace doložené v žádosti o dodatečné povolení stavby“ (zkolaudována tudíž byla stavba jiných rozměrů). Dne 28. 7. 2003 Obecní úřad v Boršicích opětovně dodatečně povolil stavbu se stanovením podmínek. Krajský úřad Zlínského kraje toto rozhodnutí o dodatečném povolení stavby dne 10. 12. 2003 zrušil a věc vrátil Obecnímu úřadu v Boršicích k dalšímu řízení. Následné dodatečné povolení stavby rodinného domku žalovaných bylo rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 14. 9. 2005 potvrzeno, avšak dne 30. 1. 2008 jej zrušil Krajský soud v Brně v rámci řízení o žalobě S. G. (souseda žalovaných) vedené proti Krajskému úřadu Zlínského kraje. Do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vydáno platné stavební povolení a stavba rodinného domu žalovaných nebyla zkolaudována.
Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu žalobu zamítl s odůvodněním, že shledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní, kteří příspěvek bezezbytku použili ke stavbě rodinného domku, se v důsledku opakovaně vydaných a zrušených rozhodnutí správních orgánů ocitali v právní nejistotě, odvolací soud uzavřel, že žalovaní splnili sjednané podmínky a poskytnutý státní příspěvek se tak stal nevratným. Konstatoval, že „ stavba domu žalovaných byla pravomocně zkolaudována a byť toto rozhodnutí bylo následně v rámci mimoodvolacího řízení zrušeno, lze ho považovat za splnění podmínky vyjádřené v závazku žalovaných zkolaudovat stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od poskytnutí příspěvku “. Byl veden úvahou, že „ pochybení správního orgánu nemůže jít k tíži žalovaných, zvláště za situace, že do doby zrušení kolaudačního rozhodnutí uvedený stav odpovídal požadavkům vyhlášky č. 136/1996 Sb. na existenci pravomocného kolaudačního rozhodnutí “. Protože odvolací soud dovodil, že „ za tohoto stavu již zde není prostor pro případnou aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku “, odvoláním zpochybněný právní závěr soudu prvního stupně o uplatnitelnosti korektivu dobrých mravů již nepodrobil odvolacímu přezkumu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaní splnili sjednanou podmínku provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením, aby došlo k naplnění ustanovení §16 písm. b/ vyhlášky (č. 136/1985 Sb.), a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Připomíná, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, přijal a odůvodnil závěr, že pro úvahu, zda byla uvedená podmínka splněna, není rozhodné zjištění, zda výstavba je prováděna v souladu se stavebním povolením, ale teprve zjištění, zda byla takto skutečně provedena, a současně uzavřel, že byla-li stavebníkovi poskytnuta lhůta 10 let od uzavření smlouvy k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí, pak z toho logicky vyplývá, že před jejím uplynutím není možné dovodit, zda stavebník podmínku splnil či porušil. K otázce, zda ke splnění uvedené podmínky dojde i za situace, kdy kolaudační rozhodnutí vydané ve stanovené lhůtě bylo pro nesprávnost, resp. nezákonnost, do uplynutí lhůty poskytnuté stavebníkům k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí zrušeno, se však výslovně nevyjadřoval. Žalobkyně připomíná, že v posuzovaném případě ke dni 11. 12. 2001, kdy skončila lhůta poskytnutá stavebníkům k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí neexistovalo, neboť bylo dne 27. 9. 2001 zrušeno. Namítá, že tuto skutečnost odvolací soud pominul, resp. považoval ji za právně nevýznamnou. Pochybení odvolacího soudu žalobkyně spatřuje rovněž v tom, že nevzal v úvahu skutečnost, že stavba nesplňovala podmínky stanovené technickými předpisy, ačkoli to vyplynulo z rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje z 10. 12, 2003, v němž se uvádí, že předmětná stavba je v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a že pominul, že z dopisu Okresního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 29. 5. 2002 se podává, že stavba není užívána k trvalému bydlení. Tyto skutečnosti přitom nepředstavovaly v odvolacím řízení nepřípustnou novotu, neboť je uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud – ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jí právo na vrácení příspěvku nevzniklo – nepostupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř.; jeho rozhodnutí tak lze označit za překvapivé. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesení ze dne 12. října 2011, č.j. 33 Cdo 49/2010-136, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud na základě ústavní stížnosti žalobkyně nálezem ze dne 3. října 2013, sp. zn. I. ÚS 3758/11, zrušil. Dospěl k závěru, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno základní právo žalobkyně na spravedlivý proces, a to nesprávným hodnocením podmínek přípustnosti dovolání. Přisvědčil žalobkyni, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž byl ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, neboť „ závěr, dle nějž žaloba není po právu, nepředstavuje žádné přímé posouzení práv a povinností procesních stran, ale jde o závěr ohledně věcné legitimace, který soud učinil na základě zjištěného skutkového stavu a jeho hmotněprávní posouzení . Na nedůvodnost žaloby však soud může usuzovat z řady různých důvodů, tj. na základě odlišného posouzení práv a povinností účastníků “. Ústavní soud proto dovodil, že je na Nejvyšším soudu, aby se „ zabýval buď věcmi, v jejichž posouzení se soudy prvního a druhého stupně názorově rozešly, nebo věcmi, v jejichž posouzení se tyto soudy sice shodly, ale které mají judikatorní přesah “.
Nejvyšší soud - vázán právním názorem Ústavního soudu - naložil s dovoláním žalobkyně jako s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnila žalobkyně právní závěr odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu, neboť žalovaní splnili podmínky, za kterých se poskytnutý státní příspěvek stal nevratným, jestliže jejich pochybení při realizaci stavby bylo napraveno dodatečným stavebním povolením a jestliže byla stavba pravomocně zkolaudována, byť tato rozhodnutí byla následně zrušena.
V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem (v posuzované věci Okresním národním výborem v Uherském Hradišti) občanům příspěvek poskytl (tj. čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila.
V posuzovaném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění, z něhož soudy obou stupňů vycházely, že rozhodnutí Odboru výstavby Obecního úřadu v Boršicích (tj. příslušného správního orgánu) č. j. 466/2000-Kola ze dne 22. 1. 2001 o kolaudaci stavby, na níž byl žalovaným poskytnut státní příspěvek, sice dne 16. 2. 2001 nabylo právní moci, avšak bylo v rámci mimoodvolacího řízení rozhodnutím Okresního úřadu v Uherském Hradišti č. j. R 72/2001 ze dne 27. 9. 2001 zrušeno. Do doby rozhodnutí odvolacího soudu pak nebylo vydáno platné stavební povolení a stavba rodinného domku žalovaných nebyla zkolaudována.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li stavebníkovi - příjemci státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnuta lhůta 10 let od uzavření smlouvy k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí, pak z toho logicky vyplývá, že před jejím uplynutím není možno dovodit, zda splnil, popř. porušil uvedenou podmínku. Stejně tak v rozsudku ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3758/2009, Nejvyšší soud dovodil, že bylo-li ve smlouvě sjednáno, že do deseti let od uzavření smlouvy mají příjemci příspěvku získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jejich závazek stát splatným v průběhu této lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Z toho nelze než dovodit, že odkládací podmínka musí být naplněna ke dni uplynutí stanovené lhůty.
Lze přisvědčit žalobkyni, že bylo-li pravomocné kolaudační rozhodnutí v rámci mimoodvolacího řízení dne 27. 9. 2001 zrušeno (a to s účinky ex tunc), a k okamžiku uplynutí lhůty stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku neexistovalo, nebyl závazek „ výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy “, splněn. Státní příspěvek se tak nemohl stát nevratným a žalobkyni svědčí právo na jeho vrácení. Konstatování, že „ pochybení správního orgánu již nemůže jít k tíži žalovaných “, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl (tj. nezdůvodnil, v čem, popř. který správní orgán pochybil). To, že správní rozhodnutí (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) v konečném výsledku neobstála, však nelze přičítat výlučně správním orgánům. Odpovědnost za to, že stavba je provedena v souladu se stavebním povolením, nese stavebník. Nelze přehlížet, že kolaudační rozhodnutí vydané dne 21. 1. 2001 Odborem výstavby Obecního úřadu v Boršicích bylo v mimoodvolacím řízení dne 27. 9. 2001 zrušeno mimo jiné proto, že „skutečné zaměření stavby podle geometrického plánu doloženého v rámci kolaudačního rozhodnutí neodpovídalo rozměrům stavby podle projektové dokumentace“ a že „nebyly provedeny terénní úpravy“.
Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo v posuzovaném případě k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí této desetileté lhůty právo na vrácení příspěvku. Vyšel-li odvolací soud z toho, že žalobkyni nevzniklo právo na vrácení příspěvku poskytnutého žalovaným na individuální bytovou výstavbu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolacímu soudu nezbylo než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobkyně brojí proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění ohledně užívání nemovitosti k trvalému bydlení žalovaných, popř. zjištění technických parametrů stavby, a jimiž vytýká vady řízení, se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodně v konečném rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu