ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3468.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3468/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B. F. , zastoupené Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec o uložení povinnosti uzavřít dodatek kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 82/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 1. 2013, č.j. 36 Co 1/2012-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 11. 2011, č.j. 19 C 82/2009-88, tak, že žalobu (o nahrazení projevu vůle) zamítl, není přípustné, jelikož zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v souzené věci (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Závěr odvolacího soudu, že zastupitelstvo žalovaného bylo oprávněno změnit své rozhodnutí ze dne 27. 10. 1992 o prodeji (celých) nemovitostí žalobkyni a spoluvlastnický podíl o velikosti 254/1000 na žalobkyni nepřevést, odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005 (na něž odkázal i odvolací soud), v rozsudku ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, a v mnoha dalších, v nichž vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek, a to principiálně shodně pro proces probíhající za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), i za účinnosti pozdějšího zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Z uvedeného výkladu se zejména podává, že usnesení zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky; ty má teprve projev vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) až v případě podpisu příslušné smlouvy (zpravidla) starostou. V souzené věci to znamená, že projevilo-li žalované město pouze úmysl prodat žalobkyni celé nemovitosti, avšak právně účinným způsobem se nezavázalo k prodeji sporného spoluvlastnického podílu, pak bylo na jeho svobodném uvážení úmysl změnit a vlastnické právo k tomuto podílu nepřevést, a to bez ohledu na to, že ve zbytku byl prodej dříve uskutečněn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4055/2010).
Dovolatelka sice rovněž odkazuje na výše zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, vyvozuje z něj však pro danou věc nesprávný právní závěr, podle něhož zastupitelstvo žalovaného města nebylo oprávněno své usnesení o prodeji nemovitostí žalobkyni ze dne 27. 10 1992 změnit, bylo-li již částečně (podpisem kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1992 primátorem a vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí) vykonáno. V souzené věci je podstatné, že k převodu sporného spoluvlastnického podílu – jak již bylo uvedeno – se žalované město právně účinným způsobem nezavázalo. I když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevhodně uvedl, že pozdějším usnesením měla být zjednána náprava domnělého pochybení tak, aby odpovídalo již uzavřené smlouvě (což si dovolatelka vykládá tak, že právní úkon primátora nepřípustně předcházel rozhodnutí zastupitelstva), není třeba se námitkami v tomto směru zabývat, neboť posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1992 není předmětem tohoto sporu. Ze stejného důvodu je nepřípadný i poukaz dovolatelky na rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil neplatnost kupní smlouvy uzavřené se zájemcem, který nesplňoval podmínky stanovené ve zveřejněném záměru. Úvaha, že usnesení zastupitelstva bylo možné změnit pouze jako celek, nikoli jen v bodu týkajícím se žalobkyně, je mylná, neboť ani dovolatelka netvrdí, že se nejednalo o samostatné majetkoprávní operace. Konečně námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé (nepředvídatelné), nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu