ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3510.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3510/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. N. , zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 346/8, proti žalovanému JUDr. Š. A. , advokátu se sídlem v Němeticích 44, Kelč - Němetice, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 92/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2014, č.j. 56 Co 376/2013-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, jímž krajský soud rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 2. 2013, č.j. 13 C 92/2008-234, změnil jen ve výši sazby úroků z prodlení od 1. 7. 2012 do zaplacení a jinak jej co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný zpochybnil, byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Odvolací soud uzavřel, že pro absenci výzvy ke splnění povinnosti a lhůty, v níž má být splněna, nebyla vyúčtováním odměny a náhrady nákladů za zastupování žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 26. 7. 2006 splatnost pohledávky žalovaného (advokáta) založena. Její splatnost nastala až „na podkladě faktury“ , tj. k 21. 5. 2008 (§563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); do té doby (nesplatná) pohledávka žalovaného nebyla způsobilá k započtení (§581 odst. 2 obč. zák.). Pohledávka, kterou žalobkyně v tomto řízení vymáhá, se stala splatnou „v průběhu 8/2006“ [žalovaný měl peníze z depozitního účtu vyplatit žalobkyni do tří dnů od předložení dokladu o provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch Z. K. (to, že vlastnické právo Z. K. bylo ke dni 2. 8. 2006 do katastru nemovitostí vloženo, je nesporné)]. Žalovaný jednostranný právní úkon započtení učinil v řízení před soudem prvního stupně podáními z 11. 3. a 25. 3. 2009 (došlými soudu 13. 3. a 30. 3. 2009); doručením zmocněnkyni žalobkyně (7. 4. 2009) „mohly nastat účinky započtení“ , tj. zánik pohledávek v okamžiku jejich setkání (21. 5. 2008). Protože žalovaný v době od srpna 2006 do 7. 4. 2009 ( „po dobu více než 2,5 roku“ ) deponoval na svém účtu v rozporu se svěřeneckou smlouvou (protiprávně) peněžní prostředky složené kupující Z. K. (100.000,- Kč), je jeho kompenzační námitka výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, který ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, rozsudek ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002, rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1030/2011, rozsudek ze dne 31. 1. 2013). V ústavní rovině k tomu v nálezu ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněném pod č. 41 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Ústavní soud dodal, že nepřiměřenou tvrdost, jež může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák.
Požadavek věřitele dosáhnout zániku dluhu započtením podle §580 a násl. obč. zák. nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky řízení sporná a je o ní rozhodováno soudem. Odepřít soudní ochranu tomuto právu lze např. tehdy, jestliže by byl uvedený institut zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků by vedl k nepřiměřeným důsledkům. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (hypotéza §3 odst. 1 obč. zák. soudu umožňuje, aby sám vymezil podmínky, za jejichž existence může přijmout závěr o odmítnutí soudní ochrany výkonu práva vznést kompenzační námitku).
Pro úplnost je nutno uvést, že uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. To se týká námitky žalovaného, podle níž se účastníci o splatnosti pohledávky odměny a náhrady nákladů za zastupování žalobkyně dohodli tak, že ji klientka zaplatí „jakmile jí bude vyúčtována.“
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. prosince 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu