ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3518.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3518/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně UNILEVER ČR, spol. s. r. o. se sídlem Praha 8, Rohanské nábřeží 670/17 , zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 780/18, proti žalovanému R. K. , zastoupenému Mgr. Jurajem Alexandrem, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, o zaplacení částky 1.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 123/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 39 Co 410/2010-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 39 Co 410/2010-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2001, č. j. 17 C 123/2000-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. května 2001, č. j. 17 C 123/2000-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.700.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % od 11. 2. 1998 „spolu se žalovaným M2M Records, s. r. o., jehož povinnost byla stanovena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze čj. 5 Cm 80/98-66 z 9. 10. 2000 s tím, že jeho povinnost zaniká v rozsahu, v jakém byla plněna M2M Records, s. r. o.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 39 Co 410/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně a M2M Records, s. r. o., jejímž jednatelem byl žalovaný, uzavřely dne 22. 7. 1997 smlouvu, v níž se M2M Records, s. r. o. zavázala provést pro žalobkyni reklamní kampaň jejího výrobku za úplatu 2.000.000,- Kč bez DPH. Smluvní strany se v čl. IX. odst. 3 smlouvy dohodly na zaplacení smluvní pokuty žalovanou ve výši 50 % sjednané ceny pro případ takového porušení smlouvy, které ze strany žalobkyně povede k odstoupení od smlouvy. Článek X. odst. 2 smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož spory z této smlouvy, pokud je nebude možno odstranit jednáním smluvních stran, přísluší řešit Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nebo Krajskému obchodnímu soudu v Praze, a to podle povahy sporu. Článek IX. odst. 5 smlouvy obsahuje prohlášení žalovaného, že coby jednatel M2M Records, s. r. o. ručí za splnění všech peněžních závazků, vyplývajících z této smlouvy pro tuto společnost, a že se zavazuje závazky splnit za M2M Records, s. r. o. v případě, že je po výzvě společnosti Unilever nesplní sama. Smlouvu podepsal žalovaný na místě k tomu určeném a označeném slovy „M2M Records spol. s r. o. R. K., jednatel“. Při podpisu smlouvy žalobkyně vyplatila část sjednané úplaty ve výši 700.000,- Kč. Protože M2M Records, s. r. o. svůj závazek ze smlouvy i přes výzvu žalobkyně ze dne 8. 12. 1997 nezačala plnit, žalobkyně jí v přípisu ze dne 6. 1. 1998 sdělila, že odstupuje od smlouvy a požaduje po ní a po žalovaném jako ručiteli vrácení 700.000,- Kč a zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2000, č. j. 5 Cm 80/98-66, uložil M2M Records, s. r. o. povinnost zaplatit žalobkyni 1.700.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Odvolací soud dovodil, že k projednání a rozhodnutí posuzované věci je dána pravomoc českých soudů, neboť ta byla založena písemnou dohodou v článku X. odst. 2 smlouvy (§37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění do 31. 12. 2013 /dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“/ - viz §123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), a právní vztahy mezi účastníky posoudil (stejně jako soud prvního stupně) podle českého právního řádu. Oproti soudu prvního stupně však nárok uplatněný žalobou vůči žalovanému poměřoval §303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obch. zák.“ (viz §3078 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Dospěl k závěru, že písemným prohlášením v článku IX. odst. 5 smlouvy žalovaný v souladu s §303 obch. zák. převzal ručitelský závazek za M2M Records, s. r. o., a jelikož ta svůj závazek nesplnila, vznikla mu povinnost uspokojit žalobou uplatněné nároky žalobkyně vyplývající ze smlouvy. Za nerozhodnou pokládal okolnost, že žalovaný smlouvu s ručitelským prohlášením opatřil pouze jedním podpisem coby jednatel M2M Records, s. r. o. Požadavek, aby žalovaný smlouvu podepsal dvakrát - jednak coby jednatel za společnost M2M Records, s. r. o. a jednak coby fyzická osoba - považoval za nepřípustně formalistický. Nepřisvědčil žalovanému, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1.000.000,- Kč je nepřiměřená, s odůvodněním, že odpovídá zajišťované smluvní povinnosti ve výši 2.000.000,- Kč a že si ji strany smlouvy dohodly v rámci autonomie vůle.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spojuje s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že k projednání a rozhodnutí tohoto sporu je dána pravomoc českých soudů. Zdůrazňuje, že smlouvu, v níž si její strany pravomoc českých soudů sjednaly, coby fyzická osoba neuzavřel, a proto jej smlouva nezavazuje (podpisem smlouvy neprojevil vůli být smlouvou vázán coby fyzická osoba). Nadto má za to, že podle §37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Zb., o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom, účinného ke dni uzavření smlouvy (tj. k 22. 7. 1997), mohla pouze osoba právnická, a nikoli fyzická, dojednat pravomoc cizozemského soudu pro majetkové spory. Dále (mimo jiné) namítá, že ačkoli smlouva neobsahuje ujednání o volbě práva, oba soudy posoudily vztah účastníků podle práva České republiky. S poukazem na §10 odst. 2 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb. prosazuje názor, že mělo být aplikováno právo Slovenské republiky; smlouva je příkazního typu, přičemž sídlo společnosti M2M Records, s. r. o. bylo ve Slovenské republice. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Dohoda o založení pravomoci soudu je přípustná podle §37 zákona č. 97/1963 Sb. a neodporuje zdejšímu veřejnému pořádku; státní občanství žalovaného je tudíž v této souvislosti bez významu. Protože ručitelský závazek je akcesorické povahy, řídí se týmž právním řádem jako zajišťovaný závazek hlavní. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil právní závěry odvolacího soudu, že k rozhodnutí sporu je dána pravomoc českých soudů založená dohodou smluvních stran a že hmotněprávní posouzení smluvního vztahu účastníků se řídí právním řádem České republiky. Jelikož tyto otázky v daných souvislostech dovolací soud dosud neřešil, má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním (cizím) prvkem, neboť žalovaný (subjekt právního vztahu) má vztah k zahraničí - je státním občanem Slovenské republiky, kde i bydlí (srovnej Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. Opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18). Soudy proto byly povinny zabývat se nejprve otázkou, zda je k projednání této věci dána pravomoc soudů České republiky.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které jsou mu zákonem svěřeny. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 o. s. ř. a je vykonávána civilními soudy. Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům. Občanský soudní řád úpravu pravomoci českých soudů ve vztahu k cizině neobsahuje (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 22 a násl. s.)
Protože v dané věci bylo řízení zahájeno podáním žaloby u Krajského obchodního soudu v Praze dne 11. 2. 1998, tedy dříve než se Česká republika stala členem Evropského společenství, a protože dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované soudními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jež byla publikována ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 209/1993 Sb. (popř. jiná mezinárodní smlouva) neobsahuje pro danou oblast úpravu pravomoci civilních českých soudů ve vztahu k soudům Slovenské republiky, je třeba otázku pravomoci posoudit podle zákona č. 97/1963 Sb.
Podle §48 zákona č. 97/1963 Sb. československé soudy postupují podle československých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost (odst. 1). Pravomoc československých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Věcnou příslušnost československých soudů nelze však takovou úmluvou měnit (odst. 2). Československá organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu (odst. 3).
Hovoří-li zákon č. 97/1963 Sb. v §37 a §48 o „československých soudech a jejich pravomoci“, jakož i o „československých procesních předpisech“, nutno v důsledku zániku České a Slovenské Federativní Republiky (viz ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 25. listopadu 1992 č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské federativní republiky) tím rozumět „soudy České republiky“ a „české procesní předpisy“ (viz ústavní zákon České národní rady ze dne 12. Prosince 1992 č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky).
Jak již bylo výše naznačeno, pro řadu civilních věcí (tak jako v tomto případě) je pravomoc upravena samostatně v ustanoveních zákona č. 97/1963 Sb., která mají povahu norem procesních, pro něž platí princip teritoriality (tj. uplatňují se výlučně na území daného státu). Zásadu postupu podle tuzemských procesních norem pak stanoví výslovně §48 zákona č. 97/1963 Sb. Znamená to, že v daném případě při posuzování pravomoci tuzemských soudů nebylo možno (právě vzhledem k §48 zákona č. 97/1963 Sb.) přihlížet ke slovenským procesním předpisům - konkrétně k §37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Zb., o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom, jak prosazuje žalovaný; soudy byly povinny aplikovat české procesní předpisy, tedy i zákon č. 97/1963 Sb. Jelikož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že smlouva uzavřená dne 22. 7. 1997 obsahuje i písemnou úmluvu žalobkyně na straně jedné a společnosti M2M Records, s. r. o. a žalovaného na straně druhé o pravomoci českých soudů k projednání sporů z této smlouvy, a ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. (český procesní předpis) takovou dohodu umožňoval i fyzickým - nikoli jen právnickým osobám, je správný závěr, že je v pravomoci českých soudů projednat a rozhodnout danou věc.
Bez významu jsou námitky žalovaného, že smlouvu a tudíž ani dohodu o pravomoci českých soudů neuzavřel (tj. neprojevil vůli být smluvním ujednáním vázán coby fyzická osoba), neboť v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při rozhodování vyšel. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (potažmo §266 obch. zák.), jde o skutkové zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 2900/99, nebo rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012). Výtky nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci vystihují v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Z řečeného je zřejmé, že se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost závěru, že k projednání této věci je dána pravomoc soudů České republiky.
Jestliže si soudy vyřešily kladně otázku své pravomoci, byly povinny se dále zabývat otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit.
Platí, že rozhodné právo se určí podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě, popř. v doplňujících podáních a vyjádřeních, o která žalobce opírá nárok na peněžité plnění (zde úhrada dluhu ručitelem za dlužníka). Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný, jenž je státním občanem Slovenské republiky, kde rovněž bydlí, prohlásil ve smlouvě o reklamní kampani, kterou uzavřela dne 22. 7. 1997 s M2M Records, s. r. o., jejímž byl žalovaný jednatelem, že ručí za splnění všech peněžních závazků, vyplývajících z této smlouvy pro společnost M2M Records, s. r. o., a že se zavazuje splnit za ni závazky v případě, že je po výzvě společnosti Unilever nesplní sama. Protože smlouva byla uzavřena a závazky z ní byly zajištěny ručením před datem 1. 7. 2006, kdy se součástí právního řádu České republiky stala Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980, nelze pro určení rozhodného práva použít Úmluvu, ale je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen „zákon č. 97/1963 Sb.“ (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2377/2012).
Zákon č. 97/1963 Sb. zakotvuje přednost mezinárodních smluv před vlastní kolizní úpravou (§2 uvedeného zákona). Jelikož mezi Českou republikou a Slovenskou republikou nebyla uzavřena žádná dvoustranná či vícestranná mezinárodní smlouva obsahující určení rozhodného práva pro závazkové vztahy a jejich zajištění, je třeba určit rozhodné právo za pomoci úpravy zakotvené přímo v zákoně č. 97/1963 Sb.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. si účastníci smlouvy mohou zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.
Podle §10 zákona č. 97/1963 Sb. nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (odst. 1). Vzhledem k tomu se zpravidla řídí: a/ smlouvy kupní a smlouvy o dílo právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy; b/ smlouvy o nemovitostech právem místa, kde je nemovitost; c/ smlouvy o dopravě (smlouvy o přepravě, smlouvy zasilatelské apod.) právem místa, kde má dopravce nebo zasilatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy; d/ smlouvy pojistné, včetně smlouvy o pojištění nemovitosti, právem sídla (bydliště) pojistitele v době uzavření smlouvy; e/ smlouvy příkazní a jim podobné právem místa, kde má sídlo (bydliště) ten, kdo provádí příkaz, v době uzavření smlouvy; f/ smlouvy o obchodním zastoupení a smlouvy o zprostředkování právem místa, kde má sídlo (bydliště) osoba, pro kterou zástupce nebo zprostředkovatel vykonává činnost, v době uzavření smlouvy; g/ smlouvy o vícestranných výměnných obchodech právním řádem, jehož použití nejlépe odpovídá uspořádání těchto vztahů jako celku (odst. 2). Jiné smlouvy spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy (odst. 3).
Podle §11 zákona č. 97/1963 Sb. právní řád určený podle §9 nebo §10 platí také o změnách, zajištění a následcích porušení závazků tam uvedených, pokud v úmyslu účastníků nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného.
Z citované úpravy je zřejmé, že pro určení rozhodného práva pro závazkový vztah ze smlouvy o zajištění a provedení reklamní kampaně uzavřené mezi žalobkyní a společností M2M Records, s. r. o., a potažmo pro vztah z ručení mezi účastníky řízení (§11 zákona č. 97/1963 Sb.), je rozhodující primárně dohoda účastníků o volbě práva, jež může být uzavřena nejen výslovně, ale i konkludentně (§9 zákona č. 97/1963 Sb.); taková skutečnost musí vyplynout z provedeného dokazování. Nebylo-li rozhodné právo zvoleno, určí je soud podle pravidel zakotvených v §10 a §11 zákona č. 97/1963 Sb. Pro určení rozhodného práva je především nezbytné kvalifikovat typ smlouvy, jímž byl založen hlavní závazkový vztah mezi žalobkyní a M2M Records, s. r. o., neboť závěr o tom, podle kterého právního řádu bude posuzován hlavní závazkový vztah, se vztahuje i na akcesorický ručitelský vztah mezi žalobkyní a žalovaným - pokud tito neprojevili odlišný úmysl (§11 zákona č. 97/1963 Sb.).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se vůbec nezabýval otázkou, zda si smluvní strany hlavního závazkového vztahu zvolily rozhodné právo, jímž se budou řídit jejich vztahy, popř. zda žalobkyně a žalovaný projevili vůli stran volby rozhodného práva, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá ani to, že zjišťoval z hlediska §10 zákona č. 97/1963 Sb. relevantní skutečnosti, které by mu umožnily učinit odpovídající závěr o rozhodném právu.
Za těchto okolností je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné. Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Zabývat se důvodností dalších námitek, které žalovaný v dovolání uplatnil, bylo již bezpředmětné (a předčasné).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu