ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3559.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3559/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně dr. M. A., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalovaným 1) M. Š. a 2) P. Š., zastoupeným Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Brno, Horní 32, o zaplacení 95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 221/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. května 2013, č. j. 60 Co 575/2012-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 6 C 221/2008-151, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po L. W. a žalovaných zaplacení blíže specifikované části smluvních úroků a úroků z prodlení z částek 25.000,- Kč, 60.000,- Kč a 10.000,- Kč (výrok I.), všem tehdy žalovaným uložil zaplatit rovným dílem žalobkyni částky 25.000,- Kč, 60.000,- Kč a 10.000,- Kč s blíže specifikovanými smluvními úroky a úroky z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a L. W. a žalovanými na straně druhé (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobkyně a všech tehdy žalovaných Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 60 Co 575/2012-208, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., jíž byla L. W. a žalovaným uložena povinnost zaplatit rovným dílem žalobkyni částku 25.000,- Kč se smluvním úrokem ve výši 10,5 % p. a. za dobu od 24. 4. 2006 do 24. 5. 2007, částku 60.000,- Kč se smluvním úrokem ve výši 10,5 % za dobu od 24. 5. 2006 do 24. 5. 2007 a částku 10.000,- Kč se smluvním úrokem ve výši 10,5 % za dobu od 30. 6. 2006 do 24. 5. 2007, potvrdil (výrok I.), ve zbylé části výroku II., jíž bylo L. W. a žalovaným uloženo zaplatit rovným dílem žalobkyni další smluvní úroky a dále úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III.).
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinné do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2103 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, uveřejněné v tomtéž časopise č. 6, ročník 2004, pod č. 116, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 626/03, odmítl). Zároveň je třeba přípustnost dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. posuzovat ve vztahu k jednotlivým účastníkům (samostatným společníkům) a nárokům vůči nim uplatněným samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 48/1, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 516/01, odmítl, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod č. 55).
Dovoláním dotčeným rozsudečným výrokem I. odvolací soud rozhodl o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku na zaplacení 25.000,- Kč (s příslušenstvím) z půjčky ze dne 24. 4. 2006, o nároku na zaplacení 60.000,- Kč (s příslušenstvím) z půjčky ze dne 24. 5. 2006 a o nároku na zaplacení 10.000,- Kč (s příslušenstvím) z půjčky ze dne 30. 6. 2006. Přitom platební povinnost u každého samostatného nároku uložil každému ze tří žalovaných rovným dílem, tj. v rozsahu jedné třetiny. Jelikož L. W. a žalovaní nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., nýbrž společníky samostatnými ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. (povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva umožňuje, aby předmět sporu byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z nich), je zřejmé, že žádný ze samostatných nároků vůči nim jednotlivě uplatněným nepřesahuje částku 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je tak vzhledem k §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. vyloučena.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalovaných - v části směřující proti nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu - nesplňuje shora uvedený postulát. Žalovaní, zastoupeni advokátem, pouze uvádějí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Z obsahu dovolání se však nepodává, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolací soud při řešení posuzované věci měl odchýlit ani kterou otázku procesního práva považují žalovaní za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Poněvadž žalovaní nedostáli požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (pokud jde o dovolání směřující proti nákladovému výroku napadeného rozsudku), nelze pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu