ECLI:CZ:US:2005:1.US.626.03
sp. zn. I. ÚS 626/03
Usnesení
I.ÚS 626/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. O. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 6. 2001, č.j. 17 C 91/97-136, ve věci žalobce Města F. proti žalovanému J. P. (dále jen "stěžovatel") o určení vlastnického práva určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parcela č. 229/3, 4, 5, 6,7, parcely č. 231, 243, 956/14, 3116/1 a parcely č. 5175/11 v k.ú. M., obec F., včetně jejich součástí, tj. křížového podchodu pro pěší pod komunikacemi I./48 a II./484 na křižovatce ulic H., J., F. a O. v k.ú. M., v obci F., včetně jejich součástí, tj. komplexu 30 kusů prodejních stánků umístěných ve vlastním podchodě, přípojek inženýrských sítí (elektro, vzduchotechnika, spoje, zabezpečovací zařízení), výtahu MGS 500-TT a jednoho WC (od náměstí S., F., 2 ks nákladních výtahů A2N/NGS 500, 2 ks sociálního zařízení, zasklení venkovní části podchodu, terénních úprav a nouzového osvětlení (ve výrokové části I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 12.825,- Kč (ve výrokové části II.) a že žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku náklady státu 5.048,- Kč (ve výrokové části III.)
Okresní soud ve Frýdku-Místku vzal na základě provedeného dokazování [poznámka: ze spisu Okresního úřadu ve Frýdku-Místku (dále jen "OÚ"), č.j. Fin 72/6-658/1992/H a z výpisu katastru nemovitostí] za prokázáno, že vlastnické právo ke křížovému podchodu pro pěší pod komunikacemi I./48 a II./484 na křižovatce ulic H., J., F. a O. přešlo na žalobce rozhodnutím OÚ ze dne 15. 9. 1992 podle ustanovení §5 zákona č. 172/1991 Sb.; to prý bylo rovněž prokázáno sdělením Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 3. 1. 1992, kterým byl dán souhlas s přechodem věcí uvedených v seznamu majetku Technických služeb Frýdek-Místek, jež tvoří přílohy dopisu ze dne 10. 12. 1991, č.j. 72/6-723/Št/91, a toto právo svědčí žalobci dosud. Okresní soud navíc uvedl, že otázka vlastnictví žalobce k podchodu není mezi účastníky sporná, jestliže stěžovatel tvrdí, že vlastníkem je ČR (viz protokol o jednání č.l. 23). Zpochybňování citovaného rozhodnutí OÚ stěžovatelem je irelevantní, neboť stěžovatel žádné podstatné námitky k tomuto nevznesl.
Okresní soud proto uvedl, že spornou mezi účastníky tak nadále zůstává, zda to, co představuje výsledek činnosti stěžovatele, vedlo ke vzniku samostatných věcí z hlediska občanskoprávního. Okresní soud zdůraznil, že samostatnou věcí v právním smyslu přitom není součást věci, neboť věc i její součást tvoří jinou věc - celek, který je podroben stejnému právnímu režimu (§120 odst. 1 o.z.). Součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak je tomu i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla dosud samostatnou (srovnej r 4/92). Zákonným předpokladem součásti věci je přitom podle judikatury její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; přitom je nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení přitom nelze chápat pouze jako zničení věci, anebo jako podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale rovněž jako snížení hodnoty a tedy zpravidla též ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční) a rovněž je možné považovat za ně i znehodnocení i z hlediska vzhledu věci (znehodnocení estetické). Okresní soud proto dovodil, že předmětem sporu je podchod představovaný prodejními stánky, inženýrskými sítěmi, výtahy, sociálním zařízením, zasklením venkovních částí podchodu, terénními úpravami a nouzovým osvětlením. Oddělením výsledků stavební činnosti stěžovatele v podchodu by došlo ke znehodnocení věci hlavní, neboť podchod by plnil svou funkci na nižší úrovní a současně by došlo k jeho znehodnocení estetickému. Pokud se jedná o výsledek stavební činnosti stěžovatele, je jej nutno považovat za součást věci hlavní - tedy komunikací, pod nimiž se podchod nachází, neboť představuje určité ztvárnění a zpracování pozemků stavební činností. Podchod v tomto pojetí tedy není samostatným objektem občanskoprávních vztahů a nemůže být stavbou ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 o.z., nýbrž součástí pozemku dle ustanovení §120 odst. 1 o.z. Z hlediska veřejného práva z ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1991 Sb., o pozemních komunikacích navíc vyplývá, že pokud nejsou podchody samostatnými místními komunikacemi, jsou součástí místních komunikací.
Okresní soud proto dospěl k závěru, že "žalobce se stal vlastníkem křížového podchodu platně na základě zákona č. 172/1991 Sb., jakož i vlastníkem stavebních úprav vzniklých stavební činností stěžovatele na věci hlavní, tj. křížovém podchodu, jako věci nemovité".
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, rozsudek okresního soudu potvrdil (ve výrokové části I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.424,80 Kč (ve výrokové části II.).
Odvolací soud v prvé řadě považoval za správný závěr soudu I. stupně, podle něhož stavební činností stěžovatele ke vzniku samostatných věcí z hlediska občanskoprávního nedošlo. Odvolací soud zdůraznil, že nelze dovozovat, že výsledek stavební činnosti stěžovatele vedl ke vzniku věcí jako způsobilých předmětů občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1 o.z.). Samostatnost věci ve vztahu k jiné věci zákon v ustanovení §120 odst. 1 o.z. (upravující součást věci) staví na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti, 2) na míře jejich oddělitelnosti (blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98; In. Právní rozhledy, č. 10/2000, str. 466).
Podle mínění krajského soudu z učiněného dokazování vyplývá, že na základě činnosti stěžovatele došlo k provedení přípojek inženýrských sítí (elektro, vzduchotechnika, spoje, zabezpečovací zařízení), kam nepochybně patří i výslovně neuvedená vodovodní přípojka a přípojka na kanalizaci, která byla v rámci rozhodnutí o povolení dočasné stavby z 19. 3. 1992 zahrnuta pod inženýrské sítě (přípojky), jako i provedení terénních úprav. Provedením těchto přípojek a úprav však nevznikly samostatné věci, které by mohly být předmětem občanskoprávních vztahů, neboť v důsledku jejich spojení se zemí se staly součástí pozemků, na nichž byly vybudovány, sdílí právní osud pozemků a oddělením od pozemků by se nepochybně snížila cena těchto pozemků. Uvedený závěr je prý v souladu s judikaturou soudů, která dovodila, že součástí pozemku ve smyslu §120 o.z. jsou venkovní úpravy, mezi něž patří i vodovodní a kanalizační přípojky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 39/91 a R 4/1992, v němž je mimo jiné poukazováno na to, že v důsledku spojení byť i dříve samostatné věci s věcí hlavní, nabude vlastnictví součásti vlastník věci i tehdy, vynaložila-li náklad na zabudování, popř. i na pořízení součásti věci osoba od vlastníka rozdílná). Odvolací soud současně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu , který v nálezu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, č. 25), dovodil, že stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení umístěná pod povrchem pozemku nejsou stavbou ve smyslu §120 odst. 2 o.z., nýbrž součástí pozemků dle §120 odst. 1 o.z. Krajský soud usoudil, že obdobný závěr je nutno učinit i ve vztahu k zasklení venkovních částí podchodů, zřízení nouzového osvětlení a vybudování tří výtahů, jimiž se zvýšil komfort využití, ochrana podchodu a bezpečnost v podchodu.
Krajský soud dále zdůraznil, že závěr znalce (F. B.), který považoval (prodejní) stánky (se zdůvodněním, že na ně bylo vydáno stavební povolení a byla provedena kolaudace) za stavbu, není pro rozhodnutí v souzené věci použitelný, neboť se v souladu se zadáním úkolu zabýval vymezením pojmu "stavba" z hlediska stavebněprávních předpisů. Pokud znalec i svědek Ing. V. uváděli, že šlo o stavební úpravy a jestliže znalec měl za to, že odstraněním prodejních boxů by nedošlo ke znehodnocení podchodu jako takového, pak odvolací soud zdůraznil, že při posuzování charakteru a povahy těchto stánků je nutno "brát v úvahu nejen spojení fyzické a důsledky případné separace stánků, ale je nezbytné posoudit zejména samostatnost těchto stánků i z hlediska jejich funkčního spojení a sounáležitosti s jinou věcí. Byl-li totiž schválen investiční záměr žalovaného (poznámka: stěžovatele) tehdejším správcem podchodu Technickými službami Frýdek-Místek jako správcem národního majetku a uvedeným subjektem byl dán souhlas mimo jiné s výstavbou prodejních kójí a s prováděním komerční činnosti (při zachování komunikační funkce podchodu), je nutno dovodit, že tím došlo k rozšíření funkcí podchodu o funkci obchodní a že provedením vestavby prodejních stánků se tak na ně použitý materiál stal ve smyslu §120 odst. 1 obč. zákoníku tím, co k podchodu coby ztvárnění pozemku podle povahy náleží a nemůže být i s ohledem na tuto sounáležitost odděleno bez újmy funkční, která byla takto tehdejším správcem rozšířena oproti původní funkci sloužící chodcům, tj. funkci komunikační. S rozšířením této funkce souviselo i vybudování WC a sociálních zařízení, takže i pro tyto stavební úpravy platí shora uvedené závěry".
Odvolací soud proto uzavřel tak, že prokázal-li žalobce, že je vlastníkem ve výroku uváděných pozemků s podchodem pro pěší a stěžovatel prováděl na jeho nemovitostech stavební činnost, která nevedla ke vzniku samostatných věcí z hlediska občanskoprávního, je možno považovat napadené rozhodnutí soudu prvého stupně za správné. V souzené věci má určovací žaloba dle §80 písm. c) o.s.ř. své opodstatnění, neboť její pomocí bude eliminován stav nejistoty a vytvoří se právní základ pro vztahy mezi účastníky sporu. Za situace, kdy v odvolání nebyla namítána nesprávnost skutkových zjištění a nebylo zpochybňováno vlastnictví žalobce k uvedeným pozemkům včetně křížového podchodu pro pěší, odvolací soud dovodil, že tvrzený odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. neobstojí, neboť nelze mít za to, že by rozhodnutí okresního soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Nelze též dovodit, že by se okresní soud připuštěním změny žaloby dopustil porušení procesních předpisů (§95 odst. 1 o.s.ř.), či že by řízení trpělo vadami uvedenými v §212a odst. 5 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 9. 2003, č.j. 22 Cdo 209/2003-186, dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, z důvodu jeho nepřípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel především poukázal na stavebně právní charakter výsledku stavební činnosti. Podle ustanovení §56 písm. c) stavebního zákona se stavební povolení ani ohlášení nevyžaduje mj. u krátkodobých přenosných zařízení, jako prodejní stánky apod., zatímco se v souzené věci jednalo o prodejní stánky na dobu delší než jeden rok; podle dokumentace v rámci stavebního řízení a podle projektové dokumentace se jedná o stavby se všemi náležitostmi. Z hlediska právního posouzení charakteru staveb nesdílí stěžovatel názor soudů, že se jedná o stavební úpravy, které se staly součástí křížového podchodu. Stěžovatel uvedl, že je nepochybně vlastníkem samostatných (dočasných) staveb, které byly realizovány v souladu se stavebními předpisy a vydanými rozhodnutími na pozemku, jež je majetkem Města F.
Stěžovatel dále poukázal na původní rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 1999, č.j. 17 C 91/97-71, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2000, č.j. 9 Co 396/2000, zrušen. Okresní soud prý následně, aniž by zopakoval nebo alespoň odkázal na skutkové či právní závěry, které učinil v předchozím rozsudku, vydal rozsudek obsahově stejný. Tento rozsudek, který je dle stěžovatele nepřezkoumatelný, byl následně ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu jako věcně správný potvrzen. Krajský soud tím prý zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel se dovolal zejména čl. 11 (poznámka: přesněji čl. 11 odst. 1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož každý má právo vlastnit majetek. Poukázal na to, že v souzené věci je především nutno odděleně posuzovat vlastní stavbu křížového podchodu a další stavby, které v tomto podchodu vybudoval a jež nabyl postupem podle §132 o.z. do vlastnictví na základě rozhodnutí státního orgánu, tj. dnem právní moci kolaudačního rozhodnutí. Na tom dle stěžovatele nemůže nic změnit ani závěr obou soudů, že to, co bylo předmětem jeho stavební činnosti, se stalo součástí jiné věci.
Stěžovatel dále namítl, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by Město F. bylo ve sporu aktivně legitimováno, neboť "soud se nezabýval otázkou, zda v daném případě stavba křížového podchodu mohla postupem podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Města F. vůbec přejít".
Stěžovatel konečně poukázal na to, že povinností soudů bylo postupovat tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Okresní soud prý přihlédl jen k některým z provedených důkazů a učinil jen ty předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco s jinými důkazy tak nenaložil. Stěžovatel se domnívá, že tím došlo ze strany krajského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tj. k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy ČR (který ukládá soudům, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům) a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem).
Stěžovatel shrnul tak, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, zrušil.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), čili právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud o podaném návrhu odmítl jednat a rozhodovat, eventuálně, pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že jednání před oběma soudy se konalo na základě podané žaloby. V průběhu celého řízení probíhalo dokazování a obecné soudy hodnotily důkazy v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Na základě toho dovodily, že stavební činností stěžovatele ke vzniku samostatných věci jako způsobilých předmětů občanskoprávních vztahů nedošlo. Z odůvodnění obou rozsudků (a z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zvláště přehledně) jasně, zřetelně a dostatečně konzistentně vyplývá, jakými úvahami byly oba soudy vedeny a o jakou judikaturu se opíraly. Na těchto závěrech Ústavní soud nemá důvod cokoliv měnit; sám připomíná dostatečně zřetelnou úpravu ustanovení §120 o. z. (součást věci) a obecně známou komentářovou literaturu (nověji viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, str. 407 a násl.; dříve např. Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 4. vydání, Praha, C.H. Beck 1997, str. str. 208 a násl.), jakož i judikaturu tam zmíněnou. Ústavní soud proto v této souvislosti uzavírá, že v právních závěrech soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévolný přístup k věci; zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) je svěřen soudům obecným a ústavní roviny nedosahuje. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů porušení ústavnosti nespatřuje a považuje ji za zřetelnou, přesvědčivou, dostatečně srozumitelnou a ústavně zcela konformní.
Ústavní soud nevidí porušení ústavnosti ani v napadeném rozsudku odvolacího soudu, který měl - dle stěžovatele - zatížit řízení takovou vadou, jež má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z výrokových částí a z příslušných částí odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 7. 1999, č.j. 17 C 91/67-71, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2000, č.j. 9 Co 396/2000-102, rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2001, č.j. 17 C 91/97-136, jakož i z ústavní stížností napadeného potvrzovacího rozsudku krajského soudu vyplývá, že Okresní soud ve Frýdku-Místku ve výroku a v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 6. 2001, č.j. 17 C 91/97-136, dostatečně vyjádřil a reflektoval důvody (změněný návrh, naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, legitimace žalobce) pro které bylo jeho předcházející rozhodnutí ze dne 23. 7. 1999, č.j. 17 C 91/67-71, odvolacím soudem zrušeno a souzená věc mu byla vrácena. Již proto nelze přijmout námitku stěžovatele, že rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2001, č.j. 17 C 91/97-136, je obsahově stejný jako rozsudek téhož soudu ze dne 23. 7. 1999, č.j. 17 C 91/67-71, a že je proto nepřezkoumatelný. Vzhledem k tomu Ústavní soud ani v postupu ani v napadeném rozsudku krajského soudu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nespatřuje.
Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, podle něhož se soud (poznámka: zřejmě Okresní soud ve Frýdku-Místku) nezabýval otázkou, zda v daném případě stavba křížového podchodu mohla postupem podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Města F. vůbec přejít. Z obsahu spisového materiálu (č.l. 116 spolu s přílohou, 137) jasně plyne, že soud prvního stupně se touto otázkou zabýval, řešil ji a ani odvolací soud (č.l. 164) tuto otázku v odůvodnění svého potvrzovacího rozsudku ze dne 2. 7. 2002, č.j. 9 Co 1074/2001-160, nepominul. Mimo to, stěžovatel vlastnictví žalobce k výše uvedeným pozemkům a ke křížovému podchodu v odvolání [č.l. 145 (ani v jeho doplnění na č. l. 151)] vůči rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2001, č.j. 17 C 91/97-136, nezpochybnil.
Ze stejných důvodů, odkazujících na dostatečně jasnou a zřetelnou argumentaci obecných soudů ve vztahu k ustanovení §120 o.z., neshledává Ústavní soud ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Další argumentace by byla jen opakováním toho, co již bylo uvedeno v odůvodněních rozhodnutí obou soudů a v odkazech na komentářovou literaturu a v ní uvedenou judikaturu; ostatně, věc ani v tomto směru ústavněprávní roviny nedosáhla. Ústavní soud současně připomíná, že rozhodnutí obecných soudů se týká otázky vlastnictví, avšak nepredestinuje případnou otázku náhrady nákladů, které stěžovatel na pořízení stavby vynaložil.
Ústavní soud dále dovozuje, že nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že bylo porušeno jím nekonkretizované základní právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by bylo došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení; jednání před oběma soudy byla ústní, veřejná, stěžovatel (a jeho právní zástupce) se jich zúčastnil a vyjadřoval se k prováděným důkazům a k průběhu řízení vůbec. Pokud pak stěžovatel tvrdil, že okresní soud přihlédl jen k některým provedeným důkazům, zůstal jen na tomto obecném tvrzení, jež stěžovatel nijak nedoložil ani nekonkretizoval.
Co se týče ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, jichž se stěžovatel rovněž dovolával, Ústavní soud připomíná, že uvedené články jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotvenou v hlavě páté Listiny; tato ustanovení však neupravují ústavně garantovaná subjektivní základní práva či svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a proto se jich v ústavní stížnosti nelze úspěšně dovolávat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 230/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 32. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2004, str. 536; sp. zn. II. ÚS 444/2000 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 24. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2002, str.195).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu