ECLI:CZ:US:2004:2.US.230.02
sp. zn. II. ÚS 230/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. března 2004 sp. zn. II. ÚS 230/02 ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. B. proti postupu Finančního ředitelství v Ostravě při vyřízení stížnosti č. j. FŘ/1093/030/2002 ze dne 1. 3. 2002 na postup Finančního úřadu Ostrava I při vyřizování žádosti o ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností ze dne 10. 4. 2002, která byla dána k poštovní přepravě dne 15. 4. 2002 a Ústavnímu soudu doručena o den později, proti vyřízení stížnosti na "postup zaměstnanců Finančního úřadu Ostrava I při vyřizování žádosti o ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů" Finančním ředitelstvím v Ostravě č. j. FŘ/1093/030/2002 ze dne 1. 3. 2002 s návrhem, aby "Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu Ostrava I ověřit podmínky neplatnosti dodatečných platebních výměrů" č. j. 73111/98/388910/7068 ze dne 25. 6. 1998 (dále jen platební výměr č. 1), č. j. 72983/98/388910/7068 ze dne 24. 6. 1998 (dále jen platební výměr č. 2), č. j. 73099/98/388910/7068 ze dne 25. 6. 1998 (dále jen platební výměr č. 3) a č. j. 72957/98/388910/7068 (dále jen platební výměr č. 4) ze dne 24. 6. 1998.
Stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Tuto vadu ústavní stížnosti odstranil k výzvě Ústavního soudu dne 18. 11. 2003, kdy byl Ústavnímu soudu doručen přípis advokátky stěžovatele s přiloženou plnou mocí pro zastupování v řízení o jeho ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení, že výše citované dodatečné platební výměry z června roku 1998 jsou neplatné, neboť ve výroku obsahují pouze odkaz na celý zákon (hmotněprávní předpis), nikoli na jeho konkrétní ustanovení, kterýžto požadavek údajně vyplývá "z nálezu Ústavního soudu II. 31/99" (správně nález sp. zn. II. ÚS 31/99, publikován jako nález č. 181, svazek 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 315). S tímto tvrzením se stěžovatel dopisem ze dne 18. 12. 2001 obrátil na Finanční úřad Ostrava I a požádal o ověření podmínek neplatnosti platebních výměrů č. 1, 2 a 3 (Ústavní soud poznamenává, že nikoli platebního výměru č. 4) podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V žádosti vyjádřil své očekávání, že finanční úřad o žádosti rozhodne správním rozhodnutím. Finanční úřad na žádost reagoval sdělením ze dne 31. 12. 2001, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 1. 2002, že ověřil podmínky neplatnosti dodatečných platebních výměrů, neshledal absenci zákonných náležitostí napadených dodatečných platebních výměrů, a proto konstatoval, že zůstávají v platnosti. Stěžovatel si na postup zaměstnanců Finančního úřadu Ostrava I vůči své osobě stěžoval "podle vyhl. č. 150 Ú. l." (vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících) dopisem datovaným dnem 22. 1. 2002 Finančnímu ředitelství v Ostravě, které mu dopisem ze dne 1. 3. 2002 sdělilo, že jeho stížnost není oprávněná.
Stěžovatel se domnívá, že správce daně mu svým postupem zabránil v naplnění jeho práva podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Stěžovatel v záhlaví své ústavní stížnosti uvádí, že směřuje proti vyřízení stížnosti "na postup zaměstnanců Finančního úřadu Ostrava I při vyřizování žádosti o ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů" Finančním ředitelstvím v Ostravě, tedy proti postupu Finančního ředitelství v Ostravě, nicméně v petitu ústavní stížnosti se domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu Ostrava I ověřit podmínky neplatnosti dodatečných platebních výměrů. Pro posouzení ústavní stížnosti je přitom rozhodující její petit, tj. sdělení, čeho se stěžovatel domáhá a co navrhuje, jímž je současně vymezen předmět řízení před Ústavním soudem.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99, na který se stěžovatel odvolává, byl vydán v řízení o ústavní stížnosti, která také směřovala proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně proti postupu správce daně, tj. finančního úřadu, v obdobné věci jako v právě posuzovaném případě. Ústavní soud tehdy ústavní stížnost vyhodnotil jako stížnost podanou v zákonné 60denní lhůtě, neboť ke skutečnosti, která byla předmětem stížnosti, došlo dnem 16. 12. 1998, kdy navrhovatel převzal dopis finančního úřadu se sdělením, že se jeho žádosti o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru nevyhovuje, přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 1999. Protože byla ústavní stížnost podána v zákonné lhůtě, mohl Ústavní soud přikročit k jejímu meritornímu posouzení.
I v jiných případech Ústavní soud posuzoval počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti od okamžiku, kdy stěžovatel obdržel sdělení správce daně, že neplatnost svého rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, neověří [kromě citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 31/99 též například usnesení sp. zn. III. ÚS 723/2000 ze dne 23. 1. 2001 (nepublikováno), usnesení sp. zn. IV. ÚS 726/2000 ze dne 30. 1. 2001 (nepublikováno), usnesení sp. zn. IV ÚS 355/01 ze dne 1. 8. 2001 (nepublikováno), usnesení sp. zn. IV. ÚS 390/01 ze dne 29. 8. 2001 (usnesení č. 31, svazek 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 471/02 ze dne 6. 11. 2002 (nepublikováno)]. V žádném z těchto rozhodnutí Ústavní soud nevyslovil úvahu, že by snad tyto ústavní stížnosti byly nepřípustné proto, že stěžovatelé nepodali stížnost na postup správce daně k nadřízenému orgánu. V citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 471/02 Ústavní soud dokonce výslovně připustil, že proti sdělení správce daně řádný opravný prostředek přípustný není.
V nyní posuzovaném případě obdržel stěžovatel sdělení správce daně, Finančního úřadu Ostrava I., dne 8. 1. 2002. Ústavní soud proto (shodně s nálezem sp. zn. II. ÚS 31/99) konstatuje, že tento den došlo ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti, takže zákonná 60denní lhůta pro podání stížnosti proti zásahu orgánu veřejné moci uplynula dne 8. 3. 2002. Ústavní stížnost však byla k poštovní přepravě podána až 15. 4. 2002, tj. po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že ústavní stížnost podle svého nadpisu zdánlivě směřuje proti postupu Finančního ředitelství v Ostravě v souvislosti s jeho dopisem ze dne 1. 3. 2002, od jehož doručení stěžovatel pravděpodobně odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti. Z petitu ústavní stížnosti totiž jasně vyplývá, že skutečností, která je předmětem ústavní stížnosti, je postup Finančního úřadu Ostrava I, respektive jeho sdělení, které stěžovatel obdržel 8. 1. 2002. Dopis Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 1. 3. 2002 proto nemohl být pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.
Vedle toho Ústavní soud konstatuje, že v řízení sp. zn. II. ÚS 31/99 stěžovatel uplatňoval porušení svého základního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdežto v nyní posuzovaném případě stěžovatel tvrdí, že postupem správce daně byl porušen čl. 90 Ústavy, který však na skutkové okolnosti případu zjevně nedopadá. Uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu by ani nepříslušelo hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení čl. 90 Ústavy, neboť toto ustanovení neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto důvodu se tedy nelze uvedeného článku dovolávat (nález sp. zn. II. ÚS 444/2000, publikován jako nález č. 162, svazek 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. str. 191, 195).
Zcela nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ani obsahově by ústavní stížnost zřejmě nebyla opodstatněná. Nález sp. zn. II. ÚS 31/99 nelze totiž při nejlepší vůli interpretovat tak, že by základní náležitostí rozhodnutí podle §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vedle odkazu na hmotné a procesní právní předpisy byla i citace jejich jednotlivých ustanovení, jak se domnívá stěžovatel. Dovozovat z absence citace konkrétního paragrafu, odstavce či dokonce písmena právního předpisu nicotnost, tj. neexistenci rozhodnutí, by bylo přepjatým formalismem, který Ústavní soud ve své judikatuře zásadně odmítá.
Z judikatury Ústavního soudu také nevyplývá, že by zákon o správě daní a poplatků stanovoval povinnost vydat správní rozhodnutí i v případě, že správce daně podmínky neplatnosti neověří. Naopak, v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 Rd 21/98, 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), jehož názor označil za ústavně konformní [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 705/2000 ze dne 27. 2. 2001 (nepublikováno), usnesení sp. zn. IV. ÚS 355/01 ze dne 1. 8. 2001 (nepublikováno), usnesení sp. zn. IV. ÚS 390/01 ze dne 29. 8. 2001 (usnesení č. 31, svazek 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 471/02 ze dne 6. 11. 2002 (nepublikováno)]. Podle citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové neshledá-li správce daně splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může toliko vyrozumět účastníka přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.