ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3934.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3934/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49 (adresa pro doručování Hradec Králové, Resslova 1253), proti žalovaným 1/ T. L. a 2/ Mgr. Z. L. , zastoupeným JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2597/2, o zaplacení 241.575,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 259/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2013, č. j. 21 Co 659/2012-870, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. května 2012, č. j. 10 C 259/2006-841, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 39.389,38 Kč (výrok I.), v rozsahu 241.575,72 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.).
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. ledna 2013, č. j. 21 Co 659/2012-870, odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), výroky II., III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.) a nařídil, aby v dalším řízení před soudem prvního stupně věc projednal a rozhodl jiný soudce než JUDr. Milena Heřmanová (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaní k otázce přípustnosti dovolání uvádějí jednak to, že je podáváno podle §237 odst. 1 písm. c/ a §239 odst. 2 písm. a/, b, odst. 3 o. s. ř. neboť „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a jednak to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy je v právních pochybnostech, zda otázky, které KS v Hradci Králové v rámci svého rozhodnutí řešil, dosud nebyly vyřešeny, či jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“… a … „má za to, že by měla být právní otázka, kterou v rámci svého rozhodnutí odvolací soud řešil, posouzena jinak.“
V prvé řadě Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, vyslovil, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (uplatněném dovolatelem). Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je tudíž právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Argument, podle kterého „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se však z dovolání (podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) nepodává (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „ která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Ani takový údaj žalovaní v dovolání neuvádějí.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Rovněž tento údaj v dovolání chybí.
Konečně dovolání postrádá i údaj o tom, která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalovaní v dovolání (posuzováno z obsahového hlediska) přes jeho obsáhlost nedostáli.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalovaní včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
Nad rámec uvedeného se sluší ještě uvést, že žalovaní podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) neuplatnili ani jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jejich námitky totiž směřují primárně proti správnosti skutkového zjištění, na němž bylo právní posouzení věci založeno, a proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. května 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu