ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4344.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 4344/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce E. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti žalovanému I. Č., zastoupenému JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, o zaplacení částky 2,478.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 136/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č. j. 30 Co 196/2013-605, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 22.409,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Korbaře, advokáta se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 30 Co 196/2013-605, zastavil odvolací řízení ohledně blíže specifikovaného úroku z prodlení, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. prosince 2012, č. j. 8 C 136/2000-573, ve výrocích I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,478.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu, změnil jej v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
Žalobce v dovolání pouze uvádí, že „soudy obou stupňů a tedy i odvolací soud, se odklonily od judikatury, která vychází z toho, co je uvedeno v zákoně, že totiž soud I. stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu, což platí i o nálezech Ústavního soudu v dané věci“; blíže však nespecifikuje, se kterými konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu je rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Pomíjí tak, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, přijal a odůvodnil právní názor, že pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Údaj o tom, od které konkrétní „judikatury, která vychází z toho, co je uvedeno v zákoně“, se však z obsahu dovolání nepodává (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu