ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4561.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4561/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně URBAN TRADE spol. s r.o. se sídlem ve Psárech - Dolních Jirčanech, Okružní 691, identifikační číslo osoby 49549715, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 56, Palác Blaník, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Janou Grohmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Na Ročkově 310/18, o 310. 950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 369/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011 č. j. 51 Co 120/2006-203, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011 č. j. 51 Co 120/2006-203, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, se odmítá ; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Kocourka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2005, č. j. 7 C 369/2002-71, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. února 2007, č. j. 7 C 369/2002-115, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 310.950,- Kč s 0,05 % denním úrokem z prodlení od 27. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), na základě protinávrhu žalovaného uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 268.235,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 5. 7. 2002 do zaplacení (výrok II.), v rozsahu částky 280.591,75 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 5. 7. 2002 do zaplacení protinávrh žalovaného zamítl (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 17. 12. 1999 smlouvu č. 28320011/420041 ve znění dodatků I. a II. (dále též „smlouva o dílo“), kterou se žalobkyně zavázala dodat a namontovat bazénovou halu systému HEROAL do 31. 3. 2002 za cenu ve výši 2,176.650,- Kč. Dílo však bylo dokončeno a předáno objednateli až 18. 6. 2002. Vycházeje ze závěrů znaleckého posudku Ing. arch. Česáka soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na prodlení s provedením díla nepodílel, neboť na jeho straně „nedošlo ke stavební nepřipravenosti“, a naopak, že žalobkyně se dostala do prodlení s dodáním díla o 79 dnů. Podle §544 a §545 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), maje zato, že žalobkyně svou povinnost ze smlouvy nesplnila včas, a žalovaný nezavinil, že dílo bylo předáno o 79 dní později, uzavřel, že žalovanému vzniklo právo na zaplacení dohodnuté smluvní pokuty. Výši smluvní pokuty pak konfrontoval s §3 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že měla-li zajišťovat povinnost k plnění ve výši 2,176.650,- Kč jedná se v rozsahu 1/3 výše smluvní pokuty o ujednání nemravné (příčící se dobrým mravům), a proto její výši přiměřeně snížil.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 51 Co 120/2006-142, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. února 2007, č. j. 7 C 369/2002-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 310.950,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 27. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), vzájemnou žalobu ohledně částky 268.235,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5422/2007, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2011, č. j. 51 Co 120/2006-203, Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém I. výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 310.950,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení p. a. od 27. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu příslušenství uvedeném ve výroku I. a ve vyhovujícím výroku o částce 268.235,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 5. 7. 2002 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III.), nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ o vzájemném návrhu (výrok V.). Ve shodě se soudem prvního stupně má zato, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle §631 a násl. obč. zák., neboť se nejedná o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a zároveň si nedohodli podřízení smlouvy režimu obchodního zákoníku podle §262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Přihlásil se ke skutkovému závěru, že stavební připravenost základů vyžadovaná po žalovaném byla k dohodnutému datu dostatečná, přičemž dodal, že se žalobkyně nemůže zprostit odpovědnosti za prodlení s předáním díla, jestliže převzala staveniště ve stavu, který umožňoval zahájit montáž bazénové haly (stavební připravenost tedy „akceptovala“) a nad dohodnutý rámec požadovala další součinnost žalovaného. V důsledku prodlení s předáním díla v rozsahu 79 dnů vzniklo žalovanému právo na zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše podle odvolacího soudu neodporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Protože žalovaný uplatnil kompenzační námitku, zabýval se odvolací soud tím, zda pohledávka žalobkyně na zaplacení částky 310.950,- Kč zanikla započtením pohledávky z titulu smluvní pokuty. Dopisem ze dne 21. 6. 2002 právní zástupkyně žalovaného vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu a zároveň tuto pohledávku započetla na pohledávku ve výši 310.950,- Kč s tím, že tímto zaniká pohledávka žalobkyně a pohledávku žalovaného zbývající ve výši 548.826,75 Kč měla žalobkyně zaplatit do 14 dnů od doručení dopisu; dopis byl odeslán dne 22. 6. 2002. Splatnost faktury žalobkyně č. 032/02 vystavené dne 18. 6. 2002 znějící na částku 310.950,- Kč byla určena na den 26. 6. 2002. Odvolací soud zdůraznil, že jednostranným právním úkonem lze započítat jen splatnou pohledávku proti nesplatné pohledávce. Nelze tak započítat nesplatnou pohledávku žalovaného vůči splatné pohledávce žalobkyně, neboť v jedné listině nelze vyzvat žalobkyni k zaplacení pohledávky a současně tuto pohledávku platně započítat vůči její pohledávce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, uzavřel, že započtení může být provedeno platně až poté, co je započítávaná pohledávka splatná. Ani v průběhu řízení žalovaný neučinil právní úkon započtení, pouze odkazoval na započtení provedené dopisem ze dne 21. 6. 2002, jímž ovšem k započtení pohledávek nemohlo dojít. S odkazem na §39, §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání o výši úroků z prodlení ve smlouvě je neplatné, a žalobkyni náleží jen zákonný úrok z prodlení ve výši 5,5 %.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Nadále prosazuje názor, že jeho dluh vůči žalobkyni, plynoucí z nedoplatku ceny díla, zanikl okamžikem doručení dopisu jeho právní zástupkyně JUDr. Vlasty Kilianové, jímž započetl svou pohledávku z titulu smluvní pokuty za žalobkyní. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že pohledávka žalobkyně zanikla splněním (nuceným výkonem rozhodnutí) nejpozději v srpnu 2008 v průběhu exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Markétou Havlíkovou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 028 EX 33/08. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto v této části bylo dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Dovolání proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Přestože dovolatel avizuje - mimo dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) brojí jen proti právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 17. 12. 1999 smlouvu č. 28320011/420041 (ve znění dodatků I. a II.), kterou se žalobkyně zavázala dodat a namontovat pro žalovaného bazénovou halu systému HEROAL do 31. 3. 2002 za cenu ve výši 2,176.650,- Kč. Dílo předala objednateli dne 18. 6. 2002. Podle čl. 3 (Platební podmínky) smlouvy o dílo ve znění dodatku č. I. ze dne 23. 5. 2001 bylo dohodnuto, že cena díla se bude platit ve splátkách, a to tak, že při podpisu smlouvy bude zaplaceno 1,243.800,- Kč, 30 dní před dodávkou konstrukcí do ČR 621.900,- Kč a zbytek po ukončení montáže + 5 % DPH – (207.300,- Kč a 103.950,- Kč). Dodatkem č. II. ze dne 2. 11. 2001 si účastníci dohodli, že montáž stavby bude provedena na místě dodání nejpozději do 31. 3. 2002, a že „za prodlení s plněním podle této smlouvy sjednávají strany smluvní pokutu ve výši 0,5 % ze sjednané kupní ceny za každý den zpoždění. Toto ujednání se vztahuje jak na zpoždění s dodáním díla, tak i na zpoždění s úhradou ceny“. Fakturou č. 032/02/U vystavenou dne 18. 6. 2002 žalobkyně vyúčtovala žalovanému částku 310.950,- Kč a vyzvala ho k její úhradě do 26. 6. 2002. Dopisem ze dne 21. 6. 2002 advokátka JUDr. Vlasta Kilianová jménem žalovaného, zdůrazňujíc, že ze strany zhotovitele došlo k prodlení s dodáním díla o 79 dnů, žalobkyni „účtuje (...) smluvní pokutu ve výši 859.779,75 Kč (10.883,25 Kč x 79).“ Se zřetelem k tomu, že žalobkyně žalovanému vyúčtovala doplatek ve výši 310.950,- Kč, „započítává proti této (...) pohledávce pohledávku (žalovaného) ve výši 859.776,75 Kč. Započtením zaniká (...) pohledávka ve výši 310.950,- Kč a protipohledávka žalovaného (ponížená započtením) ve výši 548.826,75 Kč trvá dál a zbývá k zaplacení“. Proto současně žalobkyni vyzvala, aby „částku 548.826,75 Kč zaplatila do 14 dnů od obdržení tohoto dopisu“ na blíže určený účet žalovaného.
V rozsudku ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, Nejvyšší soud při výkladu §580 obč. zák., na základě skutkového zjištění, že s projevem vůle směřujícím k započtení pohledávky byla žalobkyně současně vyzvána k zaplacení části smluvní pokuty použité k započtení, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „jednostranně nelze započíst nesplatnou pohledávku žalované (z titulu smluvní pokuty za opožděné odstranění vad díla) vůči splatné pohledávce žalobkyně (doplatku ceny díla) , když v jedné listině nelze vyzvat žalobkyni k zaplacení pohledávky a zároveň platně započítat tuto pohledávku na pohledávku žalované. Započtení může být provedeno platně až poté, kdy je započítávaná pohledávka splatná (...)Je tedy třeba učinit závěr, že teprve poté, kdy uplynula lhůta k zaplacení pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty, tj. bez zbytečného odkladu potom, co byla žalobkyně k zaplacení vyzvána dopisem (...), bylo možné provést, resp. učinit, žalovanou jednostranný právní úkon vůči žalobkyni směřující k započtení pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty vůči žalované pohledávce.“ Na závěry vyslovené v tomto rozsudku pak Nejvyšší soud odkázal v rozsudcích ze dne 25. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, a ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo3662/2012. V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, Nejvyšší soud vysvětlil, že „i kdyby úkon žalovaného směřující k započtení (...) byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu §563 obč. zák. splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení“ (srovnej též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006).
Ze shora řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích výhrad proti jeho právnímu posouzení věci správné.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel žalovaný s (novým) tvrzením, že pohledávka žalobkyně zanikla splněním nejpozději v srpnu 2008, jak vyplývá z odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. září 2008, č. j. 028 EX 33/08-101. Dluh byl totiž žalovaný nucen splnit v průběhu exekučního řízení vedeného soudní exekutorkou JUDr. Markétou Havlíkovou. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalovaný uplatnit nejpozději v odvolacím řízení poté, co byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2007, č. j. 51 Co 120/2006-142, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2010, č. j. 21 Cdo 5422/2007-183, a přesto tak neučinil.
Lze uzavřít, že se žalovanému nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, a dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (viz nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.580,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. ledna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu