ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.466.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 466/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova 504/5, proti žalovanému JUDr. M. B. , advokátu, zastoupenému Mgr. Petrem Stavělíkem, advokátem se sídlem v Bučovicích, Slovenská 910, o 235.098,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 168/2008, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, č.j. 44 Co 116/2012-167, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, č.j. 44 Co 116/2012-167, v části, jíž byl potvrzen rozsudek ze dne 3. 6. 2011, č.j. 38 C 168/2008-144, kterým Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci 235.098,- Kč s úroky z prodlení od 26. 5. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5% ročně a dále ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů, a rozsudek ze dne 3. 6. 2011, č.j. 38 C 168/2008-144, v části, jíž Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci 235.098,- Kč s úroky z prodlení od 26. 5. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5% ročně a dále ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, do zaplacení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2011, č.j. 38 C 168/2008-144, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 235.098,- Kč s příslušenstvím [ „s úrokem z prodlení ve výši 2.900,61 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7% ročně a dle repo sazby stanovené ČNB od 1. 5. 2005 do zaplacení z částky 115.265,- Kč s tím, že výše repo sazby stanovené ČNB se odvíjí od prvního dne příslušného kalendářního pololetí, dále úrok z prodlení z částky 31.031,- Kč od 9. 2. 2006 do zaplacení podle repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procent a platné vždy k příslušnému prvému dni příslušného kalendářního pololetí a dále s úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně z částky 111.142,- Kč od 12. 4. 2007 do zaplacení dle repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procent s tím, že repo sazba je stanovena k 1. dni příslušného kalendářního pololetí ] a aby mu vystavil „vyúčtování všech služeb poskytnutých …, a to včetně plateb došlých od protistrany z jednotlivých soudních sporů, ve kterých zastupoval žalovaný žalobce.“ Žalovaného zavázal k náhradě nákladů, které v řízení vznikly státu, a k náhradě nákladů řízení žalobci. Soud prvního stupně uzavřel, že práva žalobou uplatněná (o peněžité plnění i o vystavení vyúčtování) se opírají o ustanovení §727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), a že – právo na peněžité plnění – není promlčeno; nepředložil-li žalovaný řádné vyúčtování, nebyl právní vztah z příkazní smlouvy ukončen a tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. nezačala běžet.
Rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č.j. 44 Co 116/2012-167, Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu úroků z prodlení z částky 235.098,- Kč od 1. 5. 2005 do 25. 5. 2007, a co do povinnosti vystavit vyúčtování, ve zbytku, tj. o zaplacení 235.098,- Kč s úroky z prodlení od 26. 5. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5% ročně a dále ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, do zaplacení, je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že si ponechal plnění přijatá na náhradu nákladů řízení, ve kterých žalobce zastupoval. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky dopisem z 18. 5. 2007, který mu byl doručen 24. 5. 2007; dnem 26. 5. 2007 se tak žalovaný ocitl v prodlení (§563 obč. zák.) a současně začala běžet dvouletá promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.). Protože žalobce žalobu podal 16. 7. 2008, nemůže být námitka promlčení důvodná. Požadavek, aby žalovaný vystavil „vyúčtování všech služeb poskytnutých žalobci, a to včetně plateb došlých od protistrany z jednotlivých soudních sporů, ve kterých zastupoval žalobce“ , shledal odvolací soud „šikanozním“ a tudíž „v rozporu s dobrými mravy“ (§3 odst. 1 obč. zák.); není totiž zřejmé, jakých prostředků přijatých žalovaným by se „ještě“ mělo týkat a k jakému účelu by toto vyúčtování mělo žalobci sloužit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními oba účastníci.
Žalobce v dovolání proti výroku o věci samé, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o vystavení vyúčtování, a proti výrokům o nákladech řízení vyslovil nesouhlas se závěrem o rozporu svého požadavku s dobrými mravy; odvolacímu soudu vytknul, že při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil to, že byl ve sporu neúspěšný jen v nepatrné části.
Posuzováno podle obsahu podání napadl žalovaný dovoláním potvrzující výrok o věci samé; nezpochybnil závěr, že peněžní částky (přísudky náhrad nákladů řízení), které byly převedeny na jeho bankovní účet, si – aniž provedl vyúčtování – bezdůvodně ponechal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, odvolacímu soudu vytknul nesprávné posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou se bránil proti uplatněnému právu na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce uplatnil několik nároků a každý z nich měl být z hlediska promlčení posuzován samostatně. Pokud v rámci soudního řízení, ve kterém žalobce zastupoval a které bylo pravomocně skončeno, inkasoval tzv. „přísudky“ , se žalobcovo právo na jejich vydání (zaplacení) promlčuje ode dne, kdy je zastupování v dané věci ukončeno a promlčecí doba běží ode dne, kdy bylo pravomocně skončeno řízení, jehož se příslušný nárok týká.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání žalovaného je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.). Promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení posoudil odvolací soud v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433, 3434/2008, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012. Pro upřesnění je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, který žalovaný zmínil v dovolání, Nejvyšší soud řešil otázku promlčení práva na zaplacení odměny a náhrady nákladů příkazníka (advokáta) po zániku smlouvy o poskytování právních služeb splněním příkazu; problematiky řešené v souzené věci se tedy netýká.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2).
Podle ustanovení §107 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Odvolací soud vyšel – zejména – z toho, že v roce 1999 uzavřeli žalobce (příkazce) a žalovaný (příkazník) ústní formou smlouvu, jíž se žalovaný (advokát) zavázal poskytovat žalobci právní služby. Účastníci se dohodli na smluvní odměně ve výši 600,- Kč za hodinu, od dubna 2006 pak na částce 800,- Kč za hodinu. Dohoda, která by dávala žalovanému právo započítat na sjednanou odměnu „přísudky nákladů“ , nebyla prokázána. Žalovaný na základě plných mocí zastupoval žalobce (klienta) v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 30/99 a pod sp. zn. 20 C 233/2001, u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 161/2000 a pod sp. zn. 6 C 240/2004 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 33/2000. Ve všech těchto řízeních soudy konečnými rozhodnutími přiznaly žalobci náhradu nákladů řízení k rukám žalovaného, jemuž byly peněžní částky převedeny na bankovní účet (55.534,- Kč dne 5. 2. 2004, 5.150,- Kč dne 2. 7. 2004, 6.825,- Kč dne 9. 7. 2004, 25.416,- Kč dne 30. 10. 2003, 31.031,- Kč dne 3. 2. 2006 a 111.142,- Kč dne 5. 4. 2007). Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení všech přísudků (235.098,- Kč) dopisem z 18. 5. 2007, který byl doručen 24. 5. 2007.
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení práva). Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však nevymahatelným.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1, 2 obč. zák.) jsou – co do svého počátku i konce – stanoveny odlišně. Obě doby jsou na sobě nezávislé, takže skončí-li běh jedné z nich, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než právo na vydání bezdůvodného obohacení vůbec vznikne (aby bylo možno hovořit o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout), tedy dříve než začne běh objektivní lhůty, jejíž počátek je spjat s okamžikem, kdy jsou splněny všechny předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení, tj. kdy se povinný obohatil. Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení a osoby, jež se obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního hlediska.
Odvolací soud v projednávané věci spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby se dnem, kdy se ve vztahu k celkové částce přisouzených náhrad nákladů všech pěti řízení ocitl žalovaný v prodlení, tj. s prvním dnem poté, co byl o plnění žalobcem požádán (§563 obč. zák.). To, že promlčecí doba běží ode dne následujícího poté, kdy vznikl dluh, protože věřitel může již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat jeho splatnost, a tedy své právo vykonat, platí pro obecnou promlčecí dobu podle §101 obč. zák. a pro promlčecí doby objektivní podle §107 odst. 2 obč. zák. (ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tj. ode dne vzniku dluhu). Počátek těchto lhůt je vymezen objektivně, nezávisle na oprávněném; běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno, kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala, např. o svém právu nevěděl. Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného v daném právním vztahu. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby – jde-li o plnění z bezdůvodného obohacení – není rozhodné, kdy věřitel vyzval dlužníka k plnění, nýbrž kdy nabyl vědomost o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť. V poměrech projednávané věci to znamená, že objektivní promlčecí doby začaly běžet dnem následující po dni, ve kterém na bankovní účet žalovaného byla připsána částka odpovídající náhradě nákladů toho kterého řízení, subjektivní promlčecí doby pak ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o úhradě nákladů toho kterého řízení na žalobcův účet.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí v části, jíž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.); zrušeno bylo ve vymezeném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání žalobce proti výroku rozhodnutí, jímž mu odvolací soud uložil zaplatit České republice na nákladech řízení před soudy obou stupňů 316,- Kč, je objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Peněžité plnění přiznané tímto výrokem nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, a to ani tehdy, je-li výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se – co do věci samé – takového vztahu týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Ve zbylém rozsahu je žalobcovo dovolání nepřípustné proto, že neobsahuje obligatorní náležitost dovolání, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu daného ustanovení (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nestačí tedy odkaz na rozhodnutí jiného než Nejvyššího soudu) nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce ve vztahu k přípustnosti dovolání pouze konstatoval, že je pokládá za přípustné, „neboť nepodléhá omezením uvedeným v §237 o.s.ř., jelikož ve věci jde o spotřebitelský vztah mezi klientem a advokátem, a dále ve věci jde o uložení povinnosti k plnění, spočívajícího v uložení povinnosti vydat vyúčtování … a tedy uvedený případ není vyloučen z dovolacího přezkumu pro svou bagatelní povahu či jinou charakteristiku uvedenou v §237 o.s.ř.“ Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), žalobce shora uvedenému požadavku nedostál a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu