ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.601.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 601/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. P. P., advokáta, zastoupeného JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Vršovická 927/56, proti žalovaným 1/ MUDr. J. Sch., a 2/ MUDr. J. Sch. , zastoupeným Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 647/2, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 91/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 222/2013-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 222/2013-137, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. října 2012, č. j. 47 C 91/2005-119, řízení co do částky 848.280,- Kč zastavil, zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 848.280,- Kč od 5. 2. 2004 do 27. 4. 2005 a od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení zvýšené o 7 % bodů a od 1. 7. 2010 do 17. 9. 2012 ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 % bodů v nichž prodlení trvalo, a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 222/2013-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 848.280,- Kč od 5. 2. 2004 a od 28. 4. 2005 nadále ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení zvýšené o 7 % bodů do 17. 9. 2012 (výrok I.), dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 133.937,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
V posuzovaném případě se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 848.280,- Kč z titulu odměny za správu jejich nemovitosti, sjednané podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. ve výši 10 % ročního příjmu z této nemovitosti, za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2002. Jelikož žalovaní žalobci dne 17. 9. 2012 zaplatili jistinu, žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět a nadále požadoval zaplacení úroků z prodlení ve výši 3 % ročně od 5. 2. 2004 do 17. 9. 2012. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní spolu s jistinou uhradili i úroky z prodlení z této částky za období od 5. 2. 2004 do 17. 9. 2012 ve výši 146.154,48 Kč, odvolací soud dovodil, že žalovaní dne 17. 9. 2012 uhradili pouze jistinu, a protože byli s úhradou této částky v prodlení od 5. 2. 2004, náleží žalobci zákonný úrok z prodlení (§517 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), který stanovil ve výši 2 %, tj. dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni prodlení (nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005), od 5. 2. 2004 do 27. 4. 2005, a od 28. 4. 2005 do 17. 9. 2012 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů (nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 28. 4. 2005). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při rozhodování o náhradě nákladů řízení shledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž nezpochybňují závěr, že dosud nezaplatili žalobci úroky z prodlení za pozdní úhradu jistiny za dobu od 5. 2. 2004 (kdy se ocitli v prodlení) do 17. 9. 2012 (kdy byla jistina uhrazena), avšak namítají, že odvolací soud nesprávně stanovil jejich výši. Konkrétně vytýkají, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. II přechodného ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo s účinností od 28. 4. 2005 změněno nařízení vlády č. 142/1994 Sb. co do výše úroků z prodlení. Protože prodlení nastalo přede dnem nabytí účinnosti nařízení č. 163/2005 Sb., řídí se výše úroků podle dosavadních právních předpisů a činí podle jejich přesvědčení 2 % ročně z dlužné částky. Dále nejsou srozuměni s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízeních, které je v rozporu s tím, jak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 7 v jiných řízení mezi týmiž účastníky rozhodl o náhradě nákladů řízení. I v této posuzované věci neměla být náhrada nákladů řízení žalobci přiznána za použití ustanovení §150 o. s. ř., které slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a žalobci uložil zaplatit jim náklady řízení.
Žalobce navrhuje dovolání žalovaných odmítnout, případně zamítnout. K upřesnění uvádí, že i když požadoval úroky z prodlení od data splatnosti uvedené v jím vystavené faktuře, tj. od 5. 2. 2004, pro stanovení jejich výše je rozhodný první den prodlení. Protože si účastníci ve smlouvě o právní pomoci sjednali splatnost odměny v termínu úhrady nájemného, ocitli se žalovaní v prodlení s úhradou dluhu dne 4. 1. 2002; k tomuto prvnímu dni prodlení činila diskontní sazba stanovená Českou národní bankou 3,75 %. Je přesvědčen, že mu proto náleží úroky z prodlení ve výši 7,50 % z jistiny. Pokud by se prosadil názor žalovaných ohledně výše úroků z prodlení vyjádřený v dovolání, nepochybně by to vedlo ke zhoršení jejich postavení. Žalobce má dále za to, že argumentace žalovaných směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí postrádá zákonné náležitosti řádného dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je, pokud jde o tu jeho část, která směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, přípustné podle §237 o. s. ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaní namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil článek II nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo s účinností od 28. 4. 2005 změněno nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Tato právní norma byla změněna s účinností od 28. 4. 2005 nařízením vlády č. 163/2005 Sb.
Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005, výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (čl. I) výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.
Podle článku II přechodného ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení. Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2006, mimo jiné uvedl, že podle článku II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí novou právní úpravou, jen jestliže prodlení s plněním peněžitého dluhu nastalo ode dne 28. 4. 2005, a že výše úroků z prodlení, k němuž došlo do 27. 4. 2005, se řídí dosavadními právními předpisy. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64, vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku (srovnej obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). S přihlédnutím k tomuto ustálenému výkladu nelze článek II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. vyložit jinak než tak, že se podle nového znění §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví sazba úroků z prodlení pouze tehdy, nastalo-li prodlení nejdříve 28. 4. 2005 (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 940/2009, a jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/12, jenž obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. IV. 1571/13, odmítl).
Jelikož v dané věci nastalo prodlení se splněním závazku žalovaných nepochybně před 28. 4. 2005, stanovil odvolací soud sazbu úroků z prodlení nesprávně; ta se řídí §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005, podle něhož výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Protože se žalovaným podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil - aniž se zabýval dalšími uplatněnými námitkami - a věc vrátil dovolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu