ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.909.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 909/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalovaným 1) D. D. , zastoupené JUDr. Luďkem Bočánkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Příční 4, a 2) M. D. , o zaplacení 186.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 539/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2013, č. j. 38 Co 268/2012-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované D. D. na nákladech dovolacího řízení 10.745,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luďka Bočánka, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. D. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 186.328,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Uváděla, že pohledávka za žalovanými jí byla smlouvou ze dne 1. 1. 2008 postoupena Z. P., který ji nabyl rovněž na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 8. 2007 od původního věřitele, obchodní společnosti ZIS Hodonín, s. r. o. Písemné oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovaným dne 1. 1. 2008 vhozeno do schránky.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. dubna 2011, č. j. 10 C 539/2009-76, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 38 Co 268/2012-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému; změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalované; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zák. č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že odvolací soud se při posouzení platnosti právního úkonu „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 1. 1. 2008 odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Chybně totiž uzavřel, že oznámení o postoupení pohledávky je neplatné jak pro neurčitost, tak pro nesrozumitelnost (tento závěr je v rozporu se závěrem dovozeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2237/2009), a obsah oznámení nevyložil s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, resp. při výkladu tohoto právního úkonu ignoroval interpretační pravidla podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 29 Odo 108/2003, a jeho usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2196/2006); uvedená pochybení vedla k nesprávnému závěru o neplatnosti oznámení o postoupení pohledávky.
Otázka platnosti oznámení o postoupení pohledávky nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud svůj závěr, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žalobou požadované částky, založil na dvou zjištěních. V prvé řadě dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že se oznámení postupitele (věřitele) Z. P., že svou pohledávku za žalovanými postoupil žalobkyni, dostalo do dispozice žalovaných dříve, než provedli započtení své pohledávky ze směnky vystavené postupitelem na postupovanou pohledávku. Dále pak uzavřel, že oznámení Z. P. o postoupení pohledávky je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatné. Pro závěr, že žalobkyni nepřísluší nárok na zaplacení žalované částky, přitom zcela postačí prvně zmiňované zjištění (že se listina obsahující oznámení o postoupení pohledávky nedostala do sféry žalovaných včas, tj. dříve, než vyvolali zánik svého závazku vůči věřiteli a postupiteli Z. P. započtením). Dokud totiž postupitel neoznámí postoupení pohledávky dlužníkovi nebo dokud mu postupník postoupení pohledávky neprokáže, zprostí se dlužník dlužných závazků plněním postupiteli (§526 odst. 1 obč. zák.). Hodnocení platnosti oznámení o postoupení pohledávky je proto ve světle tohoto zjištění nadbytečné, protože ani případný závěr, že oznámení o postoupení pohledávky je planým právním úkonem, by nezvrátil výsledné rozhodnutí soudu ve věci. Je tudíž nadbytečné revidovat postup odvolacího soudu při hodnocení platnosti oznámení o postoupení pohledávky z hlediska dovolacích námitek žalobkyně.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zbylými dovolacími námitkami (že odvolací soud se nedostatečně vypořádal se skutkovými okolnostmi případu, že oznámení o postoupení pohledávky se - jak ostatně přiznala sama žalovaná - prokazatelně dostalo do sféry žalovaných, kteří se s ním měli možnost seznámit dříve, než provedli započtení vzájemných pohledávek, a že z listiny obsahující oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s okolnostmi případu bylo zřejmé, komu bylo oznámení adresováno a které pohledávky se týká) žalobkyně tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnila; jedná se totiž o námitky skutkové. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je v něm nezbytné vymezit, které z hledisek §237 o. s. ř. považuje dovolatel za splněné, přičemž nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura 31/2005). Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora uvedený postulát nesplňuje ta část dovolání, jíž žalobkyně napadá nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. dubna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu