ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1346.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1346/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 6 To 241/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 95/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 6 To 241/2014 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 32 T 95/2011, v celém rozsahu ve vztahu k obviněnému J. T. a podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněnému P. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 32 T 95/2011, byli obvinění J. T. a P. B. uznáni vinnými ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že „postupně ve dnech 26. 4. 2010, 19. 7. 2010 a 27. 9. 2010 v Ú. n. L., ul. K. při hlavním líčení konaném u O. s. v Ú. n. L. po řádném poučení o následcích křivého obvinění v procesním postavení obžalovaných v trestní věci vedené pod sp. zn. 32 T 71/2009 vypověděli nepravdu o tom, že se nprap. P. W. a Bc. P. H., jako příslušníci Policie České republiky, podílející se na objasňování a vyšetřování jejich majetkové trestné činnosti, vůči nim dopustili fyzického nátlaku, přičemž měl nprap. Bc. P. H. dne 24. 2. 2009 při domovní prohlídce a následném výslechu udeřit obviněného T. otevřenou dlaní do obličeje a dále pěstí a loktem do žeber a již při předchozí jízdě ve služebním vozidle jej měl udeřit loktem do oka, ač si oba obvinění byli vědomi toho, že se jedná o nepravdivé údaje, které však mohou vést k trestnímu postihu obou policistů“ .
Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o trestu obviněného P. B.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 32 T 95/2011, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 6 To 241/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný J. T. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 6 To 241/2014, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále, že trestní věc vedenou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, při jejímž projednání se měl obviněný dopustit spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. d), e) tr. zákoníku, rozhodoval samosoudce, který následně rozhodoval i v předmětné trestní věci. Vzájemná propojenost obou věcí je zcela zřejmá a dle názoru obviněného měl být samosoudce z projednání předmětné trestní věci vyloučen. Dále namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení, neboť soud obhajobě obviněného neuvěřil a až po datu 21. 9. 2011 nastaly zákonné podmínky pro eventuální zahájení trestního stíhání, neboť tehdy došlo k právní moci předcházející trestní věci, když obviněný byl na základě usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci stíhán již dne 5. 5. 2011. Trestní stíhání pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. d), e) tr. zákoníku bylo tudíž zahájeno nezákonně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nebyly naplněny důvody pro postup dle §30 odst. 1 tr. ř., případně podle §31 odst. 1 tr. ř., neboť dle ustálené soudní praxe skutečnost, že soudce se seznámil s některými skutkovými a právními okolnostmi věci ještě předtím, než mu tato věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, v daném případě tak není skutečnost, že ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009 rozhodoval stejný soudce nějak rozhodující, když navíc je třeba zmínit v této souvislosti i skutečnost, že ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 62/2010, ve které byl pravomocně odsouzen P. H., nyní vystupující jako svědek – poškozený, rozhodoval také stejný soudce, který tedy v tomto případě jeho obhajobě a výpovědi neuvěřil. Námitka nyní uplatněná jako dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. měla být uplatněna u soudu prvého stupně, neboť o vyloučení soudce podle §31 odst. 1 tr. ř. nelze rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny. Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak zde je třeba uvést, že obviněný pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a domáhá se pouze jiného posouzení. S ohledem na výše uvedené má tedy za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3157).
Tento uplatněný důvod dovolání směřuje proti předsedovi senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Pavlu Kudělovi, který rozhodoval v trestní věci sp. zn. 32 T 95/2011 a obviněný vznesl námitku podjatosti předsedy senátu Mgr. Pavla Kuděly ve svém odvolání (č.l. 215) a při odvolacím řízení dne 11. 6. 2014 (č.l. 230). Námitku podjatosti Mgr. Pavla Kuděly obviněný opět uplatňuje v dovolání s tím, že tento byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, protože rozhodoval trestní věc vedenou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, při jejímž projednání se měl obviněný dopustit spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku, přičemž následně rozhodoval i v předmětné trestní věci, proto byl u něj dán poměr k projednávané věci.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že soudce Mgr. Pavel Kuděla rozhodoval trestní věc vedenou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, při jejímž projednání se měl obviněný J. T. dopustit spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku, přičemž následně rozhodoval i v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 95/2011.
Z protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014 (č.l. 230) dovolací soud zjistil, že námitkou podjatosti se krajský soud nezabýval. V odůvodnění usnesení pak uvedl, že ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. Tato situace však dle názoru krajského soudu nenastala, neboť dle ustálené soudní praxe skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními okolnostmi ještě předtím, než mu tato věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení a v daném případě tak není skutečnost, že ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009 rozhodoval stejný soudce nijak rozhodující. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Důvodem pro vyloučení soudce s ohledem na podmínky uvedené v §30 odst. 1 tr. ř. může u věci, která mu byla svěřena k projednání, být jeho poměr k této věci, v důsledku něhož vzniká pochybnost, že v ní nemůže nestranně rozhodnout. Okolnosti, na jejichž základě takový poměr k věci vznikne, nejsou definovány, a ani je není možné jakkoli konkretizovat, neboť takový poměr může vzniknout z mnoha různých důvodů a může mít příčinu v celé škále okolností, pro něž se soudce stane k této věci neobjektivním. Takovou skutečností může být jeho osobní podíl na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Vyloučení soudce může nastat v uvedených souvislostech i proto, že soudce získal poznatky o věci jiným způsobem, než v rámci jednání v řízení, v němž rozhoduje. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
Pro tento závěr lze vycházet ze smyslu ustanovení §30 tr. ř., jímž je v trestním řízení provedení ústavní zásady vyjádřené v čl. 81 Ústavy, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy, a která je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004).
Vyloučení soudce z výše uvedeného důvodu může založit pouze taková konkrétní skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Je třeba konstatovat, že při rozhodování posuzované věci nemůže být objektivně nestranný soudce, který se v rámci jiné trestní věci seznámil s obsahem důkazů, na nichž je založeno meritorní rozhodnutí, když je v této trestní věci jako soudce soudu prvního stupně v rámci konaného dokazování sám prováděl a sám vydal meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Z odůvodnění rozsudku vydaného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009 vyplývá, že soud odmítl jako účelovou změnu výpovědi obviněných J. T. a P. B. v hlavním líčení oproti jejich výpovědím z řízení přípravného, neboť skutečnost, že obvinění byli donucováni k doznání nebo podpisu protokolu fyzickým násilím ze strany uvedených policistů, byla dokazováním vyvrácena. Z uvedeného je zřejmé, že nelze tvrdit, že se soudce pouze seznámil s některými skutkovými a právními okolnostmi předtím, než mu tato věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí, neboť jeho poměr k věci má zcela konkrétní podobu a je dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně. Z výše uvedeného plyne, že uvedený soudce si názor na posuzovanou věc učinil již v řízení konaném v trestní věci vedené pod sp. zn. 32 T 71/2009. Tento jeho vztah k věci proto vede k závěru, že měl „k projednávané věci poměr“, a nebyl proto schopen nestranně rozhodovat, což zakládá důvod jeho vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného J. T. je tedy v této části opodstatněné.
Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami obviněného, které uvedl pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jde o námitky, které směřují proti rozhodnutím soudů, která byla učiněna v řízení trpícím nezhojitelnou vadou, pro kterou napadená rozhodnutí nemohou obstát. Jejich přezkum Nejvyšším soudem by proto byl předčasný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného J. T. zrušil ohledně tohoto obviněného jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 6 To 241/2014, tak i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 32 T 95/2011. Vzhledem k ustanovení §265k odst. 2 tr. ř., které odkazem na přiměřené užití ustanovení §261 tr. ř. zakotvuje tzv. beneficium cohaesionis, Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí také ohledně obviněného P. B., který nepodal dovolání, neboť důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného J. T., prospívá i obviněnému P. B. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí ohledně vyloučení soudce Mgr. Pavla Kuděly a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal