ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.144.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 144/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014 o dovolání obviněného Š. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 2 To 169/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 51/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 1 T 51/2013, byl obviněný Š. K. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ v přesně nezjištěné dny od měsíce července roku 2012 do 16. 1. 2013 opakovaně osobně kontaktoval F. S., na různých místech okresu P., např. před jeho pracovištěm na ul. C. v T. či před vrátnicí podniku K. na ul. K. v P., po kterém požadoval zaplacení splátky finanční hotovosti, kterou měl obviněnému údajně dlužit otec F. S., F. S., přičemž mu za situace, že požadovanou finanční hotovost nezaplatí, opakovaně hrozil např. tím, že mu bude horko, protože bude hořet, že jej podpálí zaživa, že na něj pošle U., kteří na něj budou chcát a srát, hrozil mu penetrací análního otvoru za pomocí násady od smetáku, zasílal mu krátké textové zprávy, v nichž mu hrozil tím, že jej „objesí“, což ve F. S. vzbudilo obavu, že je schopen své výhrůžky uskutečnit a vždy, kdy se F. S., snažil vzepřít jeho neoprávněným požadavkům, strach poškozeného z jeho osoby opakovaně podpořil dalšími výhrůžkami, jaké jsou výše specifikovány, v důsledku čehož měl F. S., trvale obavy z jeho osoby, na základě kterých poškozený obviněnému poskytl finanční hotovost v částkách 4.000 Kč, 6.000 Kč, 5.000 Kč, 3.000 Kč, 1.500 Kč, 3.000 Kč a 3.000 Kč, tedy celkem částku ve výši 25.500 Kč, přičemž dne 14. 1. 2013 v souvislosti s uvedeným jednáním obviněný opětovně kontaktoval F. S., v místě jeho zaměstnání, tedy na ul. C. v T., kdy po něm opětovně požadoval vydání finanční hotovosti, kterou údajně potřeboval na zaplacení svých zaměstnanců, což však již F. S., odmítl s tím, že již mu žádné peníze dávat nebude, na což zareagoval tak, že F. S., udeřil nad pravé ucho, až se poškozený udeřil o konstrukci branky, ve které oba stáli, v důsledku čehož F. S. jeho žádosti vyhověl a částku ve výši 3.000 Kč, kterou si vyzvedl v šatně u svého zaměstnavatele, mu nakonec předal.“
Za uvedené jednání byl obviněný Š. K. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců nepodmíněně.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 1 T 51/2013, podali obviněný Š. K. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 2 To 169/2013, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 2 To 169/2013, podal následně obviněný Š. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soud prvního stupně svá skutková zjištění, na základě nichž dospěl k závěru o vině obviněného předmětným jednáním, čerpal prakticky jen z výpovědi poškozeného F. S. a nevyhodnotil jiné provedené důkazy ani se nevypořádal s významnými rozpory mezi výpovědí poškozeného a jinými důkazy. Dále obviněný citoval části svědeckých výpovědí a vytknul, že soud vyvodil nesprávné právní závěry o použití násilí vůči poškozenému a z důkazů – přepisu SMS, které F. S. zaslal. Z uvedeného pak dovozuje extrémní nesoulad skutečného obsahu provedených důkazů, skutkových zjištění soudu a právních závěrů soudu. Rovněž namítl opomenutí důkazů (výslech svědka J. O., konfrontace s F. S. a zpracování znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika), v čemž spatřuje porušení zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále obviněný vyjádřil názor, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při hlavním líčení, a to při hlavním líčení dne 4. 4. 2013 a dne 13. 6. 2013.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 17. 1. 2014 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je v části odkazující na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné a že v části odkazující na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný naplnil, když namítl, že v rámci hlavního líčení nemohl být přítomen výslechu poškozeného F. S. a svědka F. S. staršího, čímž mělo být zkráceno jeho právo na obhajobu.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. je-li dána obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, vykáže předseda senátu obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Smyslem takového postupu je zabránit v odůvodněných případech ztrátě důkazní hodnoty výpovědi svědka, která by mohla být nepříznivě ovlivněna obviněným. Takový postup však nesmí být na úkor práva obviněného na obhajobu. Obviněnému je tak sice zabráněno v bezprostředním kontaktu se svědkem, nicméně obviněný může ihned reagovat na výpověď svědka a dosáhnout jeho vyjádření ke všem relevantním skutečnostem položením otázek svědkovi. To, zda bude uplatnění zmíněné procesní eventuality namístě, bude vždy závislé na konkrétních okolnostech případu. Podle soudní praxe je nutno přihlédnout zejména k charakteru projednávaného trestného činu, osobě obviněného a svědka, jejich vzájemnému vztahu a také k povaze skutečností, které mají být předmětem výslechu.
V posuzovaném případě byl obviněný vykázán z jednací síně po dobu výslechu poškozeného F. S. a svědka F. S. staršího v hlavním líčení u okresního soudu. Z příslušného spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl v obou případech řádně seznámen s obsahem jejich výpovědi, měl možnost se k nim vyjádřit a klást otázky (viz č. l. 301 a násl. spisu). Takový postup přitom shledává Nejvyšší soud zcela namístě vzhledem tomu, že svědek byl nucen popisovat detaily zásahů obviněného do sféry jeho svobodného rozhodování, přičemž šlo o zásahy za použití psychického nátlaku. Při provádění jeho výslechu za přítomnosti obviněného by proto hrozilo vysoké riziko znehodnocení jeho důkazní hodnoty. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě neshledal porušení shora citovaných zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení.
Dovolání obviněného je proto z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. l písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále zjistil, že obviněný Š. K. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí svědků R. O. a L. K., výpovědi svědkyně I. L., výpovědi poškozeného F. S. a SMS, které F. S. zaslal) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zamítnutí návrhu na doplnění dokazování provedením výslechu svědka J. O., konfrontace s F. S. a zpracování znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Výše uvedenými námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný hodnotí provedené důkazy a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesních ustanovení, a to ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpověď poškozeného F. S., svědecké výpovědi otce poškozeného F. S. staršího a svědků P. D., I. L., R. O., A. Z., P. P. a L. K., a dále listinné důkazy. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily a v této souvislosti zdůvodnily také to, proč považují za nadbytečné další důkazy navrhované obviněným za účelem podepření jeho obhajoby. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy se ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, dobraly na základě důkazů, při jejichž hodnocení dodržely logické myšlenkové postupy plně slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Š. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal