ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.498.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 498/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 v trestní věci obviněného M. P. o dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 55 To 221/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 81/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 34 T 81/2012, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„v době od poloviny prosince 2010 do 26. 9. 2011 v L., v bytě v 1. p. činžovního domu ul. R., který obýval se svou družkou H. B. se stupňující se agresí dlouhodobě fyzicky a psychicky týral H. B., tím, že ji nejprve započal počínaje měsícem prosinec 2011 zvýšeně a nepřiměřeně kontrolovat její osobní život, rozhodovat o tom, kam půjde a s kým se bude stýkat, neoprávněně pronikl a zasahoval do její emailové korespondence, tu pak napříště započal kontrolovat a započal sledovat pohyb H. B. v rámci internetu, požadoval po ní sdělení veškerých hesel a přístupových nicků na jí využívané servery a aby mu sdělovala, jaké stránky internetu navštěvuje a kde je na internetu všude registrovaná,
- od poloviny prosince 2010 do 26. 9. 2011 vyvolával každodenní hádky týkající se zejména její údajné nevěry či rozdílných názorů, přičemž ji započal též pravidelně několikráte do týdne, to i opakovaně v jeden den, bezdůvodně fyzicky napadat, kdy v rámci hádek týkajících se její údajné nevěry si užitím fyzického násilí, a to ran pěstmi rukou do jejího těla, na ní vynucoval, aby se k této údajné nevěře doznala, až ji v průběhu dubna či května 2011 opakovaně udeřil kabelem do oblasti stehen a hýždí, čímž ji nutil k přiznání, jak to bylo mezi ní a R. P., co se týká jejich údajného intimního poměru, dále ji fyzicky napadal údery pěstí ruky do těla, když mu odporovala, oponovala, to jí též sděloval, že ho bude poslouchat, že bude po jeho tak, jak on chce, dále ji tímto způsobem opakovaně trestal např. za zdržení při placení v obchodě, za pomalou chůzi při nákupu, přičemž ji též vulgárně a bezdůvodně osočoval a nadával jí, naposledy ji fyzicky napadl údery pěstí do těla kolem 13. 9. 2011, v této době ji též udeřil do stehna nohy, žádná závažnější poranění krom podlitin po těle ji však nezpůsobil,
- dále v období od poloviny prosince 2010 do 26. 9. 2011 v místě jejich společného bydliště pravidelně fyzicky bránil a zakazoval H. B. opouštět jejich byt, ve kterém je společně uzamykal tak, aby nemohla odejít, to nejméně v deseti případech, bral jí klíče od bytu tak, aby se z něho nemohla vzdálit v době, kdy zde nebyl, když jej neposlechla, tak ji udeřil pěstí do ruky do těla či takový úder aspoň naznačil, dále jí zakazoval stýkat se s vybranými kamarádkami, neustále ji osobně doprovázel, nikam nesměla chodit sama, a byl jí na blízku tak, aby ji a její jednání mohl neustále kontrolovat, osočoval ji, když se bez jeho vědomí vzdálila od jeho osoby, bránil jí v kontaktu s rodinou a známými, pokud k nim došlo, pak je bedlivě kontroloval a byl jim přítomen, příp. se dožadoval sdělení toho, co komu řekla, kdy ji např. pod pohrůžkou rozstříhání trička a poškrábání notebooku okolo 20. 9. 2011, nutil k tomu, aby mu řekla, co o samotě řekla svému otci, stejně tak ať se mu přizná k nevěře, nakonec ji triko v hodnotě 300,-Kč, i přesto, že mu vše vypověděla, rozstříhal a poškrábal notebook,
- dále jí v přesně nezjištěné době rozbil vázu, roztrhal fotoalba, to při tom, když se dožadoval sdělení, kde a co komu řekla a jejího doznání k údajné nevěře, v měsíci červnu 2011 rozbil její mobilní telefon zn. HTC, od měsíce ledna 2011 jí bral mobilní telefon tak, aby nemohla komunikovat s okolím, mazal z něho kontakty, nainstaloval do něj software, který nahrával obsah uskutečněných hovorů, ten ze strachu z jeho reakce nechala aktivovaný, a pravidelně kontroloval její hovorovou korespondenci, hovory a SMS zprávy,
- v přesněji nezjištěné době měsíce června či července 2011 jí znemožnil přístup na internet, sám opakovaně rušil prostřednictvím jejího mobilního telefonu její pracovní schůzky s mladšími zákaznicemi, či si na ní vynutil, aby je rušila, popř. přesouvala či zákaznice nadobro odřekla, sama, to i za užití úderů pěstí ruky do těla pod pohrůžkou náznaků úderu pěstí ruky či pod pohrůžkou, že zákaznici neotevře a pokud vstoupí do bytu a H. B. jenom cekne, tak jí zmlátí, nakazoval jí, která zákaznice nepřijde, že nechce, aby dělala a že tu kterou zákaznici nebude objednávat, takto došlo ke zrušení smluvených pracovních schůzek a odřeknutí zákaznic nejméně ve dnech 18. 7. 2011, 26. 7. 2011, 8. 8. 2011, 19. 8. 2011, 16. 9. 2011, 20. 9. 2011 a 22. 9. 2011, naposledy pak 26. 9. 2011, ve čtyřech shora uvedených případech si pak na H. B. vynutil odřeknutí zákaznic úderem pěstí ruky do těla, dále si pak opakovaně na mobilní telefon nahrával průběh jejího jednání se zákaznicemi a počínaje měsícem červen 2011 do 26. 9. 2011 nechával v bytě umístěný telefon a nahrával si, co H. B. dělá, aby o tom byl spraven, posléze si nahrávky přehrával, a když mu nebyla schopna zaznamenané vysvětlit, tak ji udeřil pěstí ruky do těla, jeho násilné jednání bez dalšího ve shora uvedeném období trpěla, to z obavy před jeho případnou reakcí, resp. jeho násilným jednáním a zpřísněním dozoru vůči její osobě, při fyzických atacích pak utrpěla drobné podlitiny po těle, zejména pažích a nohou, ta ji výrazněji v běžném způsobu života neovlivňovala, lékařské vyšetření vyhledala dne 27. 9. 2011“ .
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání v neprospěch obviněného, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 55 To 221/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 55 To 221/2013, podal následně nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že nesouhlasí s právní argumentací Okresního soudu v Liberci, který absenci právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odůvodnil tím, že toto jednání bylo součástí týrání poškozené, a také v tomto případě obdobně jako v jiných případech, kdy byly použity jiné způsoby nucení, nebylo úmyslem obviněného dozvědět se od poškozeného informace o R. P., ale poškozenou opětovně psychicky a fyzicky týrat pod záminkou její údajné nevěry. Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci se s tímto právním názorem prvoinstančního soudu ztotožnil, když poukázal i na další případy, kdy si obviněný údery pěstí vynucoval doznání k údajné nevěře, fyzicky bránil poškozené opouštět byt, údery, náznaky úderů a pohrůžkami nutil poškozenou ke zrušení návštěv zákaznic a odvolání státní zástupkyně zamítl. Se stanovisky obou soudů vyslovil dovolatel nesouhlas s argumentací, že každý skutek je třeba posoudit podle všech ustanovení trestního zákoníku. Vzhledem k výši trestních sazeb nelze uvažovat o faktické konzumpci. Jestliže obviněný užil fyzického násilí, aby nutil poškozenou k podání určitých informací a k tomuto fyzickému násilí užil kabel, kterým ji opakovaně udeřil do oblasti stehen a hýždí, tak jeho jednání mělo být posouzeno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Doplnil, že soudům obou stupňů lze přisvědčit v tom, že i jiné části jednání vůči poškozené vykazovaly zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud okresní soud k uvedenému závěru dospěl, měl takovou právní kvalifikaci užít. Jelikož jednočinný souběh mezi zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, není vyloučen, mělo být jednání obviněného posouzeno také jako tento trestný čin.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 34 T 81/2012, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Liberci pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené v dovolání nejvyššího státního zástupce naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanové zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod, aniž to výslovně uvedl, uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možno dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která přímo nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokud v podaném dovolání namítal, že jednání obviněného mělo být posouzeno také jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
K uvedené problematice je zapotřebí alespoň obecně a ve stručnosti uvést, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jednání podle odst. 2, písm. c) tohoto ustanovení se pak pachatel dopustí, spáchá-li takový čin se zbraní. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Trestný čin je podle §118 tr. zákoníku spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném domě (či bytě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 20/2006 a 20/1984 Sb. rozh. trest., jakož i stanoviska publikovaná pod č. 3/1983 a 11/1984 Sb. rozh. trest.).
Týráním po delší dobu [odst. 2 písm. d) tohoto ustanovení] se, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. například již citované rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. trest. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. trest.), rozumí doba v trvání řádově několika měsíců (v závislosti na konkrétních okolnostech posuzovaného případu). V souvislosti s tím je třeba akcentovat, že čím méně intenzívní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, a naopak.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ i Nejvyšší soud sdílí právní názor, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, tedy i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, zjevně naplňují. K dovolací námitce Nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenou opakovaně udeřil kabelem do oblasti stehen a hýždí, čímž ji nutil k přiznání, jak to bylo mezi ní a R. P. co se týká údajného intimního poměru, mělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit důkazní situaci k tomuto jednání. Poškozená H. B. v přípravném řízení po poučení podle §100 tr. ř. uvedla, že svého práva využívá, vypovídat nechce a nebude, neboť obviněného považuje stále za svého druha. U hlavního líčení pak jako svědkyně vypovídala a především z této výpovědi bylo možné zjistit, čeho se obviněný vůči ní dopouštěl, a že komlexně lze jeho jednání podřadit pod zlé nakládání s poškozenou, která s ním žila ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Obviněný dlouhodobě poškozenou fyzicky i psychicky týral způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. K jednání, o kterém se dovolatel domnívá, že mělo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poškozená při svém výslechu sama nevypovídala. Až k dotazu předsedkyně senátu, jak probíhal konflikt ohledně R. P., uvedla „ ptal se na to stále dokola, dostávala jsem za to rány několikrát týdně “. Teprve k dalšímu dotazu předsedkyně senátu, „ zda tam byl jeden mimořádnější “, svědkyně uvedla, „ byl to pátek třináctého, seřezal mě kabelem, měla jsem fialový zadek. To jsem byla na té pohotovosti, ale s něčím jiným, doktor na mě ale právě koukal “. Z jiné části výpovědi poškozené vyplývá, že navštívila lékaře proto, že krvácela po dobrovolném pohlavním styku s obviněným. K opětovnému dotazu předsedkyně senátu pak uvedla, jak konflikt s kabelem proběhl, že to byl tzv. USB kabel a nahrával si to na telefon. K dalšímu dotazu, „ proč ji seřezal “, svědkyně uvedla, „ abych se přiznala, nevím, už k čemu. Měla jsem svázané ruce dozadu, nebo mi je držel, pak mi ovázal ručník kolem pusy, abych nemohla křičet, a nasekal mi na zadek. Nebyl to jeden úder, bylo to několik úderů, jednalo se opět o to, abych se k něčemu přiznala “. Žádný jiný svědek k tomuto incidentu nevypovídal a ani jiný provedený důkaz k němu proveden nebyl.
Jestliže za takového stavu důkazního řízení soudy obou stupňů dospěly k závěru, že takové jednání obviněného bylo součástí fyzického a psychického násilí vůči poškozené, kdy úmyslem obviněného ani nebylo dozvědět se od poškozené informace o R. P., ale poškozenou opětovně psychicky a fyzicky týrat pod záminkou její nevěry, o čemž svědčí např. to, že si ani nevzpomněla, co po ní chtěl vědět, tak s takovým závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil. Nezbývá než dodat, že pokud by se jednalo o něco mimořádného, co by vybočovalo z jednání obviněného vůči poškozené, tak by o tom nepochybně poškozená vypovídala sama a ne až po opakovaných a upřesňujících dotazech předsedkyně senátu, a také by si pamatovala, k čemu jí měl obviněný USB kabelem (se zbraní) nutit, atd. Jednání obviněného plně vystihuje zvolená právní kvalifikace soudů obou stupňů. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by z provedeného dokazování bylo možné učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale ani jiných v úvahu připadajících trestných činů. Nejen trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jak zmiňuje v podaném dovolání nejvyšší státní zástupce, ale např. trestné činy omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a další. Je tomu tak i proto, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je v takovýchto obdobných případech tzv. domácího násilí „zastřešujícím“ trestným činem, neboť dostatečně vystihuje kvalifikaci jednání pachatele.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal