ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1209.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1209/2014-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 3 To 101/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 36/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 T 36/2011, byl obviněný Ing. J. J. uznán vinným v bodě I. výroku o vině pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím trestným činem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zákoníku oběma spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných Ing. S. V. a B. Z. Soud prvního stupně dále uložil trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to věcí označených pod body 1 až 88 výroku o trestu. Krajský soud rozhodoval rovněž v adhezním řízení a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným nahradit škodu poškozené společnosti Philip Morris Products S.A., se sídlem ve Švýcarsku, Quasi Jeanrenaud 3, Neuchatel 2000, ve výši 671 643 Kč společně a nerozdílně.
Proti uvedenému rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 To 101/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. J. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále trestným činem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Zato odvolací soud uložil obviněnému Ing. J. J. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Znovu též rozhodl o vině a trestu dalších obviněných Ing. S. V. a B. Z. a poškozenou společnost Philip Morris Products S.A. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli dovoláním obvinění Ing. J. J. a Ing. S. V., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. J. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 To 101/2012, ohledně tohoto obviněného a za přiměřeného použití §261 tr. ř. také ohledně obviněných Ing. S. V. a B. Z. včetně obsahově navazujících rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v naznačených intencích danou věc znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze proto konal ve věci nové odvolací řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 3 To 101/2012. Z podnětu odvolání obviněných Ing. J. J. a Ing. S. V. zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně těchto dvou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. J. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněnému Ing. J. J. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Zároveň odvolací soud rozhodl o vině a trestu dalšího spoluobviněného Ing. S. V.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost Philip Morris Products S.A., se sídlem ve Švýcarsku, Quasi Jeanrenaud 3, Neuchatel 2000, soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Věc dalšího obviněného B. Z. byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 3 To 101/2012, v souladu s §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn 3 To 6/2014.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Zemana dovolání, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého dovolání obviněný konstatoval, že v trestním řízení došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení zjištěného skutku z pohledu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty). Konkrétně podle ustanovení §23 odst. 1 písm. d) tohoto zákona dochází k uskutečnění plnění a ke vzniku daňové povinnosti nezákonným dovozem zboží nikoli jeho držením. Jeho konkrétní výhrady, kterými argumentoval k citované námitce, však měly výlučně skutkový charakter. Snažil se prosadit názor, že v průběhu trestního řízení se orgánům činným v přípravném řízení ani následně soudům obou stupňů nepodařil prokázat způsob opatření tabáku zajištěného v objektu jím vlastněných nemovitostí. Odmítl úvahy odvolacího soudu, které vyjádřil na str. 12 napadeného rozsudku, že s ohledem na druh této komodity je zřejmé, že byla do České republiky dovezena a to bez splnění daňové povinnosti dovozcem už jen díky účelu, k němuž byla následně využita, tj. k nelegální výrobě cigaret. Soudy tak podle obviněného nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Ani hodnocení těch důkazů, jež byly v průběhu soudního řízení provedeny, neodpovídá zásadě upravené v §2 odst. 6 tr. ř., neboť soudy postupovaly tendenčně v neprospěch obviněného zejména ve vztahu k odposlechům telefonických hovorů mezi ním a spoluobviněným Ing. S. V.
Takovým postupem Vrchního soudu v Praze došlo podle obviněného k porušení presumpce neviny a tak i ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Tyto námitky vztáhl zejména ke skutečnosti, že v mezidobí došlo k zadržení obviněného B. Z., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání. Odvolací soud tak měl povinnost tohoto obviněného vyslechnout a pokusit se zjistit rozhodné skutečnosti, jejichž absence byla v dovolání zdůrazněna. Závěrem poukázal obviněný Ing. J. J. na to, že Vrchní soud v Praze se nevypořádal s požadavky Nejvyššího soudu uloženými mu v usnesení ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, čímž mělo opět dojít k porušení základních práv a svobod obviněného. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 3 To 101/2012, a věc „vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí“, obviněný měl zřejmě na mysli Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodnutí o dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout, že obviněný Ing. J. J. se uvedené trestné činnosti dopustil ve stručnosti tím, že společně se spoluobviněnými Ing. S. V. a B. Z., za pomoci dalších neustanovených osob, v úmyslu dosahování zisku, v přesně neustanovené době, v období od června 2008 do 8. července 2009, kdy jmenovaní dva obvinění po předchozí domluvě s obviněným Ing. J. J. nelegálně do České republiky dopravili a uskladnili v prostorách bývalého zemědělského družstva v obci Ch., č. p. ..., okres N., které jsou ve vlastnictví obviněného Ing. J. J., celkem 5.216 g tabáku ke kouření určeného k nelegální výrobě cigaret, 148 kg neupravených tabákových listů, 2.489 kg odpadu tabáku z výrobní linky, cigaretový papír, náústkový papír, obaly, lepidla, raznice a další komponenty potřebné k výrobě cigaret, dále soustrojí na výrobu cigaret a to napodobeninu stroje zn. Molins Mark 8 vyrobeného v Číně a balicí stroj, načež v tomto místě do 18. 6. 2009 vyrobili v úmyslu uvést do prodeje minimálně 611.323 kusů cigaret pod značkou Marlboro a Memphis bez tabákové nálepky, přičemž obviněný B. Z. přímo řídil chod nelegální výrobny cigaret, obviněný Ing. J. J., v té době ř. Finančního úřadu v Č. B., za úplatu zajistil a pronajímal prostory, určené k nelegální výrobě cigaret a ke skladování tabáku a zakrýval skutečné využívání jím pronajímaných prostor, a obviněný Ing. S. V. zajistil a na toto místo dovezl další přístroje nutné k využívání chodu výrobní linky, přičemž tuto výrobu tabákových výrobků prováděli v rozporu s §19 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu následně tyto cigarety uvádět do volného oběhu na daňovém území České republiky a dalších členských států Evropské unie bez odvedení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přičemž tyto cigarety a jejich obaly v úmyslu usnadnit jejich další distribuci a prodej konečnému spotřebiteli, neoprávněně opatřovali bez souhlasu oprávněného vlastníka ochranné známky na trhu již známými a zavedenými ochrannými známkami Marlboro a Memphis tak, že tabákové výrobky označovali ochrannými známkami, které jsou podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, již zapsány v rejstříku ochranných známek vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví pro tyto vlastníky, a to v případě cigaret značky Marlboro se jedná o společnost Philip Morris Products S.A., se sídlem Quai Jeanrenaud 3, Neuchatel 2000, Švýcarsko, a v případě cigaret zn. Memphis se jedná o společnost JT International spol. s r.o., IČ: 17047587, se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4, a takto označené a padělané výrobky vyrobili, připravili k další distribuci a uskladnili v objektu bývalého zemědělského družstva Ch. č. p. ..., okres N., kdy k provedení distribuce tabákových výrobků nedošlo pouze v důsledku zásahu pracovníků celní správy, čímž způsobili českému státu zastoupenému Celním úřadem v Kolíně zkrácením spotřební daně z tabákových výrobků a to v případě zajištěného tabáku určeného ke kouření škodu ve výši 6 676 480 Kč a v případě cigaret škodu ve výši 1 331 135 Kč, tj. škodu na spotřební dani ve výši 8 007 615 Kč a Finančnímu úřadu v Nymburku škodu zkrácením daně z přidané hodnoty u tabáku ve výši 1 332 449 Kč a dále u cigaret se pokusili způsobit škodu ve výši 399 960 Kč, tedy škodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 1 732 490 Kč, tedy celkem škodu 9 340 064 Kč, a pokusili se způsobit další škodu 399 960 Kč.
Předem je nutné zdůraznit, že v této věci se jedná již o druhé dovolací řízení poté, co obvinění Ing. J. J. a Ing. S. V. napadli dovoláním první rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 To 101/2012, jako soudu odvolacího.
Ve svém předchozím usnesení o těchto dovoláních ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož je nutné skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině prvního rozsudku vrchního soudu kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, ve vztahu k dani z přidané hodnoty u vyrobených cigaret nikoli jako dokonaný čin, nýbrž ve stadiu pokusu, neboť u těchto cigaret v souladu s ustanoveními §21 odst. 2 písm. a), resp. §13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění.
Zároveň Nejvyšší soud vrchnímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu, aby znovu posoudil skutkové okolnosti, které považoval za dostatečné, a v případě, že odvolací soud bude uvažovat o této právní kvalifikaci, aby se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s obsahem provedených důkazů a srozumitelně je vyjádřil v odůvodnění nového rozhodnutí ve věci.
Vrchní soud v Praze byl tímto právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán a lze konstatovat, že nedostatky, které mu byly Nejvyšším soudem vytčeny, ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 3 To 101/2012, odstranil.
Při novém projednání věci se tedy Vrchní soud v Praze náležitě zabýval otázkou vývojových stadií trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a to za současného zohlednění zákona o dani z přidané hodnoty. Na straně 13 a 14 svého rozsudku zcela správně konstatoval, že podle §21 odst. 3 písm. a), resp. §13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, je u cigaret, které jsou jako zboží uváděny do oběhu, okamžikem zdanitelného plnění dodání smluvnímu partnerovi, při prodeji podle kupní smlouvy, tedy ke dni převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, přičemž podle §21 odst. 1 tohoto zákona je také možné, aby plátci vznikla povinnost přiznat daň ke dni přijetí úplaty, pokud tento den nastane dříve, než dojde k uskutečnění zdanitelného plnění. Tím, že prodej zajištěných nezákonně vyrobených cigaret nestačili obvinění realizovat, nemohlo dojít ani ke vzniku zdanitelného plnění a povinnosti přiznat a odvést daň z přidané hodnoty. Obvinění se tedy dopustili zkrácení daňové povinnosti „pouze“ ve výši 9 340 064 Kč a jejich jednání bezprostředně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti ve výši 399 960 Kč, v této části tedy nebyl trestný čin dokonán a zůstal ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě dalších pokynů Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Praze zabýval i možností právní kvalifikace jednání obviněných podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a to zejména otázkou zavinění ve vztahu ke znaku této kvalifikované skutkové podstaty spočívajícím ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“.
Nejprve na stranách 9 – 12 podrobným způsobem soud popsal skutková zjištění, z nichž poté v souladu s jejich obsahem logickým a v úvahu přicházejícím způsobem dovodil naplnění objektivní i subjektivní stránky uvedeného znaku a to u obou obviněných, o jejichž vině napadeným rozsudkem rozhodoval s přihlédnutím k účasti obviněného B. Z. Významným podkladem pro použití této právní kvalifikace se stal zejména obsah, četnost i doba telefonních hovorů mezi obviněnými Ing. J. J. a Ing. S. V. (viz protokoly o záznamu telekomunikačního provozu na č. l. 1898 – 1908 trestního spisu). Následně na straně 15 svého rozsudku odvolací soud poukázal na další skutkové okolnosti, z nichž jasně vyplývá, že každý z obviněných, Ing. J. J., Ing. S. V. a B. Z., věděli o vlastních rolích a jednotlivých oblastech činnosti, která ve svém souhrnu směřovala k nelegální výrobě cigaret a jejich následné distribuci na tuzemský, případně unijní, trh. Obviněný Ing. J. J. byl nepochybně seznámen s tím, že v jím vlastněném objektu neprobíhá nájemníkem deklarovaná podnikatelská činnost (oprava kočárů), že se v něm nejen pohybují, ale též přebývají další osoby cizí národnosti, jsou zde uloženy stroje k výrobě cigaret a uskladněno zboží spotřebovávané k této nedovolené činnosti. Vzhledem k tomu, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zadržet konkrétní pracovníky, bez nichž by nebylo možné provozovat zpracování a odbyt tabákových výrobků, je v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odkaz na další, neztotožněné osoby, s nimiž obvinění „spolupracovali“, lépe řečeno využívali je jako pracovní sílu, a jejichž přítomnost byla operativními prostředky policejními orgány prokázána. V tomto ohledu nespatřuje Nejvyšší soud žádnou vadu či neúplnost skutkových zjištění, jak je dovolatelem vytýkána, neboť před soud byli postaveni pouze jmenovaní obvinění, prokázání jejichž viny bylo předmětem tohoto trestního řízení.
Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že v souvislosti s ustanovením §23 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty se nijak nezabýval otázkou dovozu předmětného tabáku s tím, že nebylo prokázáno, že tento tabák byl dovezen nelegálně, či jakou osobou byl vlastně dovezen. Nejvyšší soud však musí takovou argumentaci obviněného odmítnout. Co se týče daně z přidané hodnoty u tabáku zajištěného při opakovaných prohlídkách objektu ve Ch., byl k výši daňového úniku ve věci zpracován znalecký posudek, a tento interpretován a zhodnocen již soudem prvního stupně, s nímž se v tomto směru odvolací soud zcela ztotožnil. Jak vyplývá z citovaného ustanovení §23 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, zdanitelné plnění je uskutečněno a povinnost přiznat nebo zaplatit daň při dovozu zboží vzniká nezákonným dovozem zboží. Pokud obviněný zpochybňuje správnost aplikace tohoto ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty u své osoby, činí tak pouze v návaznosti na jiný skutkový stav, než k němuž dospěly soudy, tedy že v nelegálním dovozu tabáku nebyl nijak zapojen, čímž napadá proces dokazování a hodnocení důkazů. Tento druh námitek, jež sám dovolatel podřadil pod ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., však nemůže být úspěšně uplatněn v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani prostřednictvím jiného z důvodů dovolání taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Navíc ve svém předešlém mimořádném opravném prostředku neměl tento obviněný žádné výhrady proti skutkovým zjištěním soudů ve vztahu ke způsobu opatření této suroviny nezbytné pro výrobu cigaret, jak evidentně v uvedeném objektu probíhala. Nad rámec dovolacího přezkumu je tak snad možné podotknout, že pokud by se u předmětného tabáku nejednalo o případ nezákonného dovozu, obvinění by byli schopni doložit veškeré dokumenty související s jeho nabytím včetně těch, jež by prokazovaly splnění příslušných daňových odvodů. Z hlediska porušení zákona o dani z přidané hodnoty je však pro trestnost obviněného (obviněných) významné, že tabák byl opatřen za účelem jeho dalšího zpracování – k nepovolené výrobě cigaretového zboží a určen k distribuci na území České republiky bez řádného odvedení jak spotřební daně, tak i daně z přidané hodnoty. Za této situace je z pohledu daňových předpisů rozhodující, že odpovídající druh a výše daní nebyla ze strany obviněných plněna nejen fakticky, ale jejich konání směřovalo právě k obcházení těchto odvodních povinností.
K nově uplatněné výhradě obviněného Ing. J. J. je možné doplnit, že znaleckým posudkem bylo zkrácení daně z přidané hodnoty vypočteno zvlášť u zajištěného tabáku a již vyrobených cigaret. S ohledem na rozdílnou hodnotu obou těchto komodit, kdy tabák je levnější než cigarety, je možné důvodně předpokládat, že také daň z přidané hodnoty, jejíž výše se odvíjí od ceny zboží, byla u tabáku vypočtena jako nižší, než jaká by musela být stanovena u cigaret odpovídajících množství tabáku, který měl být využit jako surovina k jejich výrobě za účelem uvedení na trh. Tudíž ohledně otázky výše neodvedené daně z přidané hodnoty vlastně soudy vycházely z verze, která je pro obviněného Ing. J. J. příznivější, pokud podkladem pro zjištění výše této daně byla cena zajištěného tabáku, a nikoli cigaret, k jejichž neoprávněné výrobě a distribuci byl obviněnými opatřen.
Bez jakýchkoli pochybností bylo v této věci prokázáno, že obvinění si společně s neustanovenými osobami opatřili prostředky a suroviny, (např. výrobní stroj na cigarety, tabák a tabákový odpad, tabákové listy, cigaretový papír), v úmyslu zpracovat, resp. vyrobit bez příslušných povolení cigarety neoprávněně označené ochrannými známkami dotčených poškozených držitelů těchto známek a tyto následně uvést na tuzemský trh. Jednalo se o nepovolenou podnikatelskou činnost, o níž nebyla vedena řádná účetní evidence ve snaze vyhnout se plnění daňové povinnosti a opatřit si tak majetkový prospěch. Do tohoto okruhu protiprávní činnosti spadá jednoznačně i dovoz tabáku jako základní suroviny nezbytné k provozování výroby cigaret, u nichž vzhledem k nezákonnému charakteru výroby a distribuce ani nemohlo dojít k vyměření daně z přidané hodnoty příslušným správcem daně.
Případem námitek neodpovídajících dovolacím důvodům je i nesouhlas obviněného Ing. J. J. s hodnocením odposlechů telefonických hovorů mezi ním a dalším obviněným Ing. S. V., pokud kladl důraz na zjevnou „nervozitu“ po nalezení tabáku ve svém objektu. Obviněný však ve své argumentaci vyzdvihl pouze izolované pasáže přepisu těchto zaznamenaných rozhovorů, které jsou tak vytrženy z celkového kontextu. Z kompletního obsahu protokolu o předmětu telefonických rozhovorů je naopak zřejmé, že obviněný Ing. J. J. naléhal na obviněného Ing. S. V., aby tabák vyklidil z daných prostor, protože se mu „rýsuje ňákej nájem“, přitom sdělil, že „to zatím přestěhuje dopředu“ (č.l. 1906 trestního spisu), a dále uvedl, „..začínám bejt nervózní, protože já sem musel odmítnout tři lidi a mám toho plnou stodolu, mám toho plnou farmu..“ (č. l. 1907 trestního spisu). Nakonec právě konkrétní vyjadřování dovolatele vůči spoluobviněnému jednoznačně svědčí o tom, že věděl, jaké věci jsou uskladněny v jeho objektu, za jakým účelem a kým dochází k nelegální výrobě tabákových výrobků a skladování potřebných surovin a strojů. Označené části odposlechů pak lze vykládat spíše tak, že vyklizení prostor se dovolatel domáhal především v zájmu uzavření nové nájemní smlouvy poté, co bylo zřejmé, že spolupráce s oběma spoluobviněnými z důvodu ukončení provozování výroby cigaret již nebude pokračovat. Jeho interpretaci obsahu telefonické komunikace se spoluobviněným Ing. S. V., jak ji prezentoval ve svém dovolání, neodpovídá celkovému kontextu, jak vyplývá z přepisů odposlechů. Také v tomto ohledu je možné odkázat na správné úvahy odvolacího soudu v příslušné části odůvodnění napadeného rozhodnutí, které mají logickou souvislost s ostatními opatřenými důkazy a našly svůj odraz ve skutkovém zjištění soudu.
Obviněný ve svém druhém dovolání upozornil na skutečnost, že obviněný B. Z. byl v mezidobí od posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu a opětovným rozhodnutím ve věci Vrchním soudem v Praze zadržen policejními orgány a domáhal se provedení jeho výslechu. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, obviněný B. Z. je v současné době umístěn ve vazbě ve Spolkové republice Německo, kde je rovněž trestně stíhán. Pokud Vrchní soud v Praze shledal návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem obviněného B. Z. nedůvodným (str. 13 jeho rozsudku), neshledává Nejvyšší soud na tomto postupu ničeho, čím by mohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že je výhradním oprávněním soudu, které důkazy opatří a provede, není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu stran, neboť k rozhodnutí o vině žalovanou trestnou činností je nezbytné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Zásada nezávislosti soudu zakotvená v čl. 82 Ústavy České republiky mj. znamená, že je výlučně na úvaze soudu, v jakém rozsahu bude provádět dokazování, přičemž vždy musí zvažovat potřebu případného doplnění důkazů, a to i bez ohledu na návrhy stran v trestním řízení. Pokud soud nevyhoví některému návrhu, je pouze jeho povinností vysvětlit, co jej k takovému odmítnutí vedlo. (Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 a ze dne 27. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 463/2000.) V projednávané věci byly i bez osobní účasti původně spoluobviněného B. Z. opatřeny důkazy v dostatečném rozsahu, aby bylo možné rozhodnout o obžalobě podané na obviněného Ing. J. J. O vzájemných kontaktech mezi těmito obviněnými svědčí nejen telefonická komunikace v rozhodném období, ale též vztahy rodinných příslušníků obviněného Ing. J. J., kdy např. jeho manželka užívala motorové vozidlo B. Z. S ohledem na rozsah a výsledky dokazování, které bylo v této trestní věci soudy provedeno, nelze očekávat, že by případná výpověď této osoby, pokud by nevyužil svého práva nevypovídat, přinesla nové a dokonce natolik významné skutečnosti, jež by mohly ovlivnit rozhodnutí o vině obviněného Ing. J. J.
Dovolání obviněného Ing. J. J. z větší části nenaplnilo zákonné předpoklady důvodů, jak jsou vymezeny v trestním řádu. Pokud by za určitých okolností bylo možné podřadit vadě nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení výhrady ve vztahu k použití zákona o dani z přidané hodnoty, neshledal je Nejvyšší soud oprávněnými. Dovolání obviněného Ing. J. J. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová