ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1253.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1253/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání obviněného Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 171/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 196/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl obviněný Z. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a dvojnásobným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků.
Za zbývající trestné činy a sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za zločin násilí vůči úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, byl obviněnému Z. S. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně Městský soud v Brně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině) se obviněný dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době v noci ze dne 7. 6. na 8. 6. 2011 nejprve odcizil ve V., M., G. v R. motocykl zn. TRIUMPH, registrační značky ..., v hodnotě 204 100 Kč, se kterým přejel do České republiky, kde ho opatřil registrační značkou ... a zaparkoval v B. na ulici S., kde byl dne 8. 6. 2011 nalezen orgány policie. Motocykl obviněný řídil i přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, odsouzen mj. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 29 měsíců, který v rozhodné době ještě nevykonal.
Zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (skutek popsaný pod body 3 až 7 výroku o vině), přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (body 4 a 7 výroku o vině) a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 8 až 12 výroku o vině) spáchal obviněný ve stručnosti tak, že v době od 24. 4. 2012 do 11. 6. 2012 postupně na různých místech České republiky nebo v Rakousku odcizil pět osobních motorových vozidel v celkové hodnotě přesahující 900 000 Kč, a to včetně v nich se nacházejících věcí, mimo jiné i platebních karet, přičemž tato odcizená vozidla následně sám řídil, přestože v té době vykonával trest zákazu řízení motorových vozidel uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, a na něj navazující stejný druh trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011.
Dále byl obviněný Z. S. podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 12. 2013 pro skutek, ve kterém byl spatřován dílčí útok přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a podle §226 písm. c) tr. řádu byl zproštěn téže obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako dílčí útok zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §228 odst. 1 r. řádu a §229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 171/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě škody ohledně poškozené V. L. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním, které primárně opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a pro případ, že by se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho argumentací, také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kterým lze namítat, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný, obviněný uvedl, že Krajský soud v Brně nerozhodl o jeho odvolání v celém rozsahu. Podle obviněného měl odvolací soud dalším výrokem negativně rozhodnout o zbývajících bodech odvolání, kterým nevyhověl.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný podřadil čtyři okruhy námitek.
První směřovaly proti tomu, že byl nesprávně shledán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku u skutků popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 4 a 7. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, že v těchto případech naplnil subjektivní stránku uvedeného přečinu ve formě nepřímého úmyslu. Zdůraznil, že v okamžiku, kdy se rozhodl odcizit předmětná vozidla, nemohl vědět, že se v nich nacházejí i platební karty. Ty totiž bývají umístěny v palubní přihrádce či v kapse dveří, takže je zvenku nelze vidět. Obviněný se ohradil proti tvrzením odvolacího soudu, že ponechání platebních karet ve vozidle je sice lehkomyslné, ale obvyklé. Podle jeho názoru se naopak platební karty ve vozidle ponechávají zřídka, a pokud se tak přesto stane, je nutné jejich ztrátu připisovat jen k tíži jejich majitele. Obviněný zopakoval svou obhajobu, že nemohl vědět ani předpokládat, že se ve vozidlech platební karty nacházejí, a proto jednal ve skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tedy domnívá, že nemůže být uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem je úmyslné zavinění.
Další dovolací námitky obviněného se týkaly skutku popsaného ve výroku o vině pod body 6 a 11, který byl soudy nižších stupňů právně posouzen jako dílčí útok pokračujících trestných činů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela popřel odcizení vozidla Škoda Octavia Combi registrační značky ... a jeho následné řízení. Podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, protože jím zpochybněný výrok o vině opřely jen o výsledky zkoumání pachové stopy nalezené v tomto vozidle. Jedná se o důkaz nepřímý, který není sám o sobě postačující k prokázání viny. Skutečnost, že ve vozidle, které řídil, když byl zastaven policií, bylo nalezeno krmivo pro psy typově shodné s tím, co bylo uloženo ve vozidle, jehož krádež popírá, rovněž neznamená, že označené vozidlo Škoda Octavia Combi předtím odcizil. Současně obviněný zdůraznil, že krmivo pro psy je druhově určenou věcí, policií nalezené pytle pocházely od R. K. a byly určeny pro psa jeho přítelkyně, přičemž kontrolován byl až po pěti dnech od údajného odcizení automobilu. Podle poškozeného se v jeho voze nacházely též psí konzervy, jež se však nenašly.
Obviněný dále brojil proti právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 3 až 8 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Popřel odcizení také těchto vozidel, doznal pouze, že je použil k přepravě. Správně proto mělo být vytýkané jednání posouzeno jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
Poslední dovolací námitka obviněného se týkala skutku popsaného pod bodem 9 výroku o vině. Obviněný poukázal na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, jímž byl mimo jiné odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že dne 8. 6. 2012 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. SEAT Ibiza Cupra s poznávacími značkami ..., ačkoli mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011. Vzhledem k citovanému datu spáchání a typu vozidla, které řídil, je zřejmé, že v posuzované trestní věci byla porušena zásada „ne bis in idem“. Skutek popsaný pod bodem 9 výroku o vině, který je časově vymezen dobou od 22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 a týká se řízení stejného vozidla, je totiž totožný se skutkem, za který byl již potrestán.
Nejvyššímu soudu obviněný alternativně navrhl, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu podle státního zástupce v posuzované věci nebyl naplněn, protože v napadeném usnesení nechybí žádný výrok. Přestože odvolání obviněného nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, takže odvolací soud ho nemohl ve zbylé části podle §256 tr. řádu zamítnout. Přitom poukázal na shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002.
K argumentaci obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že ji shledává nedůvodnou s výjimkou námitky porušení zásady „ne bis in idem“. K údajné absenci subjektivní stránky u přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013, podle kterého je v současné době zcela obvyklé každodenní používání platební karty, takže v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou. Z hlediska naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu nemá význam okolnost, že pachatel primárně nezamýšlel disponovat s platebním prostředkem jiného a že ho později zanechal na jiném místě. Postačí, že takový platební prostředek neoprávněně odňal poškozené osobě z její dispozice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1109/2013). S ohledem na uvedenou soudní praxi a skutková zjištění soudů v posuzované věci považuje státní zástupce závěr soudů obou stupňů o eventuálním úmyslu obviněného opatřit si platební kartu jiného za akceptovatelný. Obviněný si předmětnými útoky sice primárně přisvojoval osobní motorová vozidla, nicméně byl srozuměn i s tím, že současně s vozidlem si přisvojí věci, které se ve vozidle nacházely. Přitom musel předpokládat, že ve vozidlech mohou být právě předměty běžné potřeby poškozených, tzn. typicky oblečení, pravidelně užívaná elektronika, klíče, kabelka či peněženka obsahující také platební karty.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčil odvolacímu soudu, že ponechávání takových věcí ve vozidle je z určitého pohledu ze strany poškozených lehkomyslné, nicméně zásadně odmítl tvrzení obviněného, podle něhož se jedná o chování zřídkavé, které je třeba připisovat k tíži samotného poškozeného. Zdůraznil, že z různých důvodů řada osob ponechává cenné věci bez dozoru, přesto je ale třeba trvat na tom, že jde o věci pro pachatele cizí, a tudíž, bez ohledu na to, kde byly ponechány, zásadně nedotknutelné. V předmětné věci obviněný odcizil vozidla, u kterých se vzhledem k jejich zjevnému užívání v dané době, (nejednalo se např. o odstavené vraky), dalo předpokládat, že v nich budou uloženy běžné věci jejich uživatelů, tedy, ač se to může jevit lehkomyslným, nicméně nikoli výjimečným, také peněženka s platební kartou. Popsaná konstrukce je zcela logická a pro osoby bez výrazného intelektového deficitu jednoduše představitelná. Úvahy obviněného o nedostatku zavinění na jeho straně či dokonce o skutkovém omylu proto podle státního zástupce nelze akceptovat.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného směřujícími proti spáchání skutků pod body 6 a 11 výroku o vině. Obviněný byl sice shledán vinným na základě pachové stopy, avšak nikoli jako osamoceného důkazu. Vedle ní soudy přihlédly také k tomu, že u obviněného bylo nalezeno druhově shodné zboží, jaké se nacházelo v odcizeném vozidle. Skutková zjištění tak logicky navazují na provedené důkazy a žádný extrémní nesoulad, který by výjimečně mohl odůvodnit uplatněný dovolací důvod, proto neshledal.
Nedůvodné jsou podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také výhrady proti právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 1, 3 až 8, (patrně míněno 3 až 7), výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Pokud se pachatel zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je užívat jen přechodně, ale pak s ním naloží tak, že vozidlo poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení jeho dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží např. tím, že je odstaví na odlehlém místě, kdy jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě, naplní již znaky trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, nikoli trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Přitom státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 42/2001 Sb. rozh. tr. V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut i jeho záměr vrátit je po přechodném užití osobě, které bylo odňato, nebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo s motorovým vozidlem, jehož výkon jí byl přechodně trestným činem znemožněn (viz rozhodnutí č. 17/1974 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů odvezl vozidla, kterých se zmocnil, z dosahu poškozených, odstavil je v jiné zemi (body 1 a 4 výroku o vině), v jiné obci (bod 6 výroku o vině), resp. v jiné části města (body 3, 5, 7 výroku o vině), u jednoho z nich (skutek ad 4 výroku o vině) si dokonce ponechal klíč od vozidla ve svém držení. Za takových okolností je právní prosouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, popř. zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, zcela namístě.
K poslední námitce obviněného, že za skutek, jímž byl shledán vinným v bodě 9 výroku o vině, již byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že je důvodná, protože porovnáním obou skutkových dějů je zřejmé, že v projednávané trestní věci byl obviněný postižen za řízení vozidla zn. Seat Ibiza v době od 22. 5. 2012, tj. bezprostředně po jeho odcizení v Rakousku, až do okamžiku jeho nálezu v obci N. v České republice dne 13. 6. 2012. Přitom v předcházejícím případě byl obviněný již pravomocně odsouzen za řízení téhož automobilu dne 8. 6. 2012 v B. Skutek z citovaného rozsudku Městského soudu v Brně je z pohledu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku částí téhož skutku popsaného v projednávané trestní věci ve výroku o vině pod bodem 9 výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 12 T 196/2013.
Přestože soudy v tomto ohledu nerespektovaly zásadu „ne bis in idem“, je zřejmé, že náprava této vady by neměla pro obviněného v podstatě žádný zřetelný dopad, ani z judikaturního pohledu se nejedná o významnou otázku. Je totiž nutné zohlednit celou šíři trestné činnosti, za kterou byl obviněný odsouzen, dále přihlédnout k tomu, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, byl ve výroku o trestu zrušen, a obviněnému byl za sbíhající se trestnou činnost uložen trest souhrnný a to v sazbě uvedené v §205 odst. 4 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. S. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, dovolání obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, o který obviněný dovolání primárně opírá, je dán v případech, kdy v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok nebo sice učiněn byl, ale je neúplný. Obviněný považuje výrok odvolacího soudu za neúplný proto, že jím soud nezamítl podle §256 tr. řádu tu část jeho odvolání, které nevyhověl. Tento názor dovolatele je však v rozporu s dlouholetou soudní praxí, která zastává stanovisko, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné. Pokud tedy soud druhého stupně vyhoví řádnému opravnému prostředku některé z oprávněných osob, byť jen částečně, ve zbytku jej nezamítá. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně projednával v posuzované trestní věci výlučně odvolání obviněného Z. S., přičemž mu vyhověl v části, v níž uplatnil námitky proti výroku o náhradě škody poškozené V. L., a napadenou část výroku podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k této poškozené zrušil, nemohl již vyslovit zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. řádu. Až v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud vysvětlil důvody, pro které nevyhověl dalším odvolacím námitkám obviněného. Z tohoto důvodu nemůže být v dané věci naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 171/2014, je úplný.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil, Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde vůbec o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Případně došlo k vadnému posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného nebo k nesprávnému posouzení hmotně právních ustanovení jiných právních odvětví. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Skutkový stav Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání hodnotí pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jedinou výjimku z takto nastavených pravidel výkladu dovolacích důvodů lze v zájmu zachování spravedlivého procesu připustit tehdy, pokud Nejvyšší soud z podnětu dovolatele zjistí, že neexistuje žádná návaznost mezi skutkovými zjištěními soudů a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud prokázaný skutek nevykazuje znaky určitého trestného činu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 578/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Z pohledu výše vymezených kritérií je zřejmé, že povahu právně relevantních námitek lze přiznat těm, kterými obviněný brojil proti právní kvalifikaci skutku pod body 1, 3 až 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (v dovolání je druhý skutek vymezen body 3 až 8, ovšem jde o evidentní nesprávnost, protože útok pod bodem 8 se týká přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vůči němuž dovolatel žádnou námitku nevznesl). Naproti tomu ty námitky obviněného, které směřují do oblasti skutkového zjištění a hodnocení důkazů, tedy ty, jimiž obviněný zpochybňoval správnost výroku o vině skutkem popsaným pod body 6 a 11, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Relevantně uplatněnou výhradu obviněného, že soudy nižších stupňů právně posoudily jeho jednání v bodech 4 a 7 výroku o vině jako dílčí útoky pokračujícího přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli nenaplnil subjektivní stránku uvedeného trestného činu, protože nemohl předpokládat, že se ve vozidlech, kterých se zmocnil, nacházejí také platební karty, ale Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
Podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný, postačí však, když úmysl, a to jak přímý tak nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, zahrnuje opatření , zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Zákon nevyžaduje, aby úmysl směřoval k použití platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či k jiné bankovní operaci.
Z uvedeného vyplývá, že k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu postačí takové jednání pachatele, které spočívá v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Není přitom podstatné, zda pachatel platební prostředek skutečně použil, popř. zamýšlel použít, k účelu, k němuž je primárně určen, tj. k úhradě zboží či služeb.
Nejvyšší soud dále připomíná, že eventuální úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Stejně jako u přímého úmyslu je tvořen složkou intelektuální, která zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností aspoň jako možných, přičemž až rozdílná míra složky volní oba druhy úmyslu odlišuje. Pachatel jednající ve formě nepřímého úmyslu tedy musí vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro takový případ je s tím srozuměn. Tzn., že u nepřímého úmyslu pachatel má aktivní volní vztah k následku relevantního pro trestní právo, resp. k jeho způsobení. Podle trestněprávní nauky však není nutné, aby způsobení následku bylo přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s nímž je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. (Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 222 s.)
V soudní praxi nevznikají pochybnosti o tom, že pachatel při krádeži vozidla může důvodně předpokládat, resp. musí být přinejmenším srozuměn s tím, že ve vozidle bude mít jeho majitel nebo uživatel uloženy své věci včetně např. příruční tašky, zavazadla, oblečení, ale též peněženky a dokladů. Není totiž neobvyklá situace, kdy uživatelé vozidla v něm ponechávají své osobní, dokonce cenné věci, zejména pokud vozidlo opouští jen na krátkou dobu, a právě toho pachatele využívají. To, že se nejedná o výjimečné případy, potvrzují i skutková zjištění v posuzované trestní věci, neboť ve čtyřech z pěti odcizených vozidel zanechali poškození své osobní doklady, tašku, sako a peněženku. Ve dvou z nich pak součástí odložených věcí byly i odcizené platební karty.
Obviněnému nelze přisvědčit, že vůbec nemohl předpokládat, že ve vozidlech, kterých se zmocnil, se nachází i platební karta, a proto nebyl srozuměn s tím, že si ji tímto způsobem může opatřit. Jak již bylo zdůrazněno, obě napadená vozidla jevila navenek známky běžného používání, první z nich (skutek pod bodem 4 výroku o vině) bylo odstaveno v obytné čtvrti ve V., přičemž jeho uživatel A. W. je opustil jen po dobu návštěvy svých prarodičů v odpoledních hodinách dne 22. 5. 2012. Zjevně z důvodu jen přechodného vzdálení na kratší dobu se nejeví výjimečné, že ve vozidle zanechal i své osobní věci včetně řidičského průkazu, klíče a též platební kartu. Také druhý z poškozených držitelů odcizené platební karty, R. L., odstavil své vozidlo na parkovišti před fotbalovým stadionem a to jen na dobu asi tří hodin, přičemž v něm zanechal mj. také peněženku včetně občanského a řidičského průkazu a platební karty (skutek pod bodem 7 výroku o vině). Oba poškození automobily řádně uzamkli, a bez ohledu na to, zda se jejich cenné věci nacházely ve vnitřních odkládacích prostorách vozů nebo byli pohledem z venku patrné, musel obviněný při krádeži celých vozidel počítat s tím, že se v nich budou nacházet také věci každodenní potřeby osob, které je užívají. Navíc obviněný je speciálním recidivistou majetkové trestné činnosti, do vozidel vnikal sofistikovaným způsobem dokonce u některých bez známek vloupání, tudíž již díky své předcházející kriminální zkušenosti je obeznámen s faktem, že při odcizení vozidla mu bude přičítáno k tíži také zmocnění se věcí ve vozidle odložených. Obviněný musel počítat s tím, že uvnitř automobilů, které jejich majitelům odcizil v situaci, kdy je ponechali uzamčené a opustili je jen na přechodnou dobu, zanechali též svá příruční zavazadla včetně platebních karet.
Jak již bylo zmíněno, podle současné právní úpravy je ustanovením §234 odst. 1 tr. zákoníku postihováno samotné „opatření“ platebního prostředku bez souhlasu oprávněného držitele. Soudní judikatura se přiklonila k názoru, že za takové opatření lze považovat i nález nepřenosné platební karty identifikovatelné podle jména nebo čísla, jestliže si ji „nálezce“ ponechá a nemá v úmyslu ji vrátit či odevzdat na místě, odkud by se dostala zpět k jejímu držiteli, tj. v příslušné bance či orgánům Policie České republiky (viz rozhodnutí č. 46/2008 Sb. rozh. tr.). O to více pak je nutné považovat za naplněný znak „opatření“ případy, kdy se pachatel zmocní tzv. větší věci, jejímž obsahem či součástí může být platební karta. V této souvislosti je možné poukázat na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané dne 31. 7. 2013, pod sp. zn. 3 Tdo 678/2013, v němž bylo poukazováno na razantní nárůst počtu platebních karet mezi obyvateli České republiky a především objemu obchodních transakcí jejich prostřednictvím realizovaných v posledních deseti letech (srov. statistiku Sdružení pro platební karty zveřejněnou na internetové adrese http://www.bankovnikarty.cz ). Vzhledem k tomu, že v současnosti převyšuje podle statistických údajů počet vydaných platebních karet celkový počet obyvatel, bude skutečně nutné v naprosté většině případů krádeže osobních věcí poškozených přičítat jejich pachatelům k tíži také „opatření“ si platební karty, samozřejmě vždy po důsledném vyhodnocení všech okolností významných pro naplnění také dalších znaků skutkové podstaty trestného činu podle §234 tr. zákoníku, a to zejména subjektivní stránky v podobě alespoň nepřímého úmyslu, jak již bylo uvedeno.
Jak vyplynulo z obsahu trestního spisu, v projednávané trestní věci odcizil obviněný obě označená vozidla v odpoledních hodinách, řádně uzamčená, která vykazovala znaky běžného užívání. Soudy nižších stupňů proto důvodně usoudily, že obviněný si mohl jako možný následek svého protiprávního jednání představit, že společně s vozidlem, které se rozhodl odcizit, se zmocní také osobních věcí v nich přechodně odložených, mezi něž je možné zařadit také platební karty. Na tomto závěru nic nemění to, zda věci byly ve vozidle uschovány či ponechány na viditelném místě. Nakonec sám obviněný v dovolání přiléhavě poukázal na to, že uživatelé vozidla si doklady, peněženky a karty zpravidla ukládají do palubní přihrádky či do přihrádky ve dveřích, takže nejsou pouhým nahlédnutím do vozidla patrné.
Zmíněný závěr o tom, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 4 a 7 naplnil znaky nejen zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ale i přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, učinil Nejvyšší soud při respektování právního názoru vyjádřeného v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 a ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, jež se zabývají posuzováním nepřímého úmyslu ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku (resp. podle předcházející právní úpravy trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2009). Ústavní soud vyslovil názor, že z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla nelze bez dalšího dokazování dovozovat eventuální úmysl jako znak citovaného trestného činu podle §249b tr. zákona, nýbrž je nutné ho dovodit z konkrétních okolností případu. Nejvyšší soud se ostatně již opakovaně vyjadřoval k problematice toho, zda pachatel musí v případě odcizení kabelky či příruční tašky, případně přímo peněženky, předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou, např. v usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, nebo v usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011. Na vyslovený názor Nejvyšší soud v podstatě navázal v již citovaném usnesení sp. zn. 3 Tdo 678/2013, v němž současně reagoval na předcházející nálezy Ústavního soudu a vyjádřil se k poměrně razantní změně situace ve společnosti právě ve vztahu k evidovanému počtu vydaných bankovních karet, jež se pro převážnou část obyvatel staly součástí každodenního platebního styku při úhradě za zboží a služby. Právě ve věci senátu 3 Tdo proběhlo řízení o stížnosti obviněného u Ústavního soudu, který rozhodl nálezem ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, jímž ústavní stížnost zamítl. Většina tohoto senátu Ústavního soudu neshledala důvod pro kasační nález, popř. předložení věci plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, kterým by byl eventuelně překonán právní názor vyslovený ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03 v podmínkách aplikace nového trestního zákoníku. Učinil tak na podkladě konkrétních skutkových okolností, za nichž došlo ke spáchání ve věci posuzované krádeže peněženek obsahujících platební karty. Pachatel se zmocnil platebních karet uložených v peněženkách poškozených, a to jednak v kabelce a jednak v saku, které byly odloženy v chodbě domu, do něhož se pachatel vloupal právě za účelem odcizení věcí. Ve věci obviněného Z. S. jde o skutkově srovnatelné okolnosti spáchání činu, kdy se zmocnil osobního automobilu, což bylo jeho primárním cílem, ale také si neoprávněně přisvojil věci v odcizených vozidlech odložené. Existence eventuálního úmyslu obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku je tedy v posuzovaném případě dána i ve vztahu k opatření si platebního prostředku jiného. Tento závěr navíc posiluje zřejmá skutečnost, že obviněný si tímto způsobem, tedy odcizením vozidla, opatřil platební karty opakovaně. Nejvyšší soud k výše zmíněné argumentaci dále dodává, že platí tím spíše, že používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu a navíc díky bezkontaktní kartě lze za menší nákupy platit bez znalosti osobního identifikačního čísla, tzv. PIN, i bez podpisu oprávněného držitele karty.
Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné také dovolací námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 3 až 7 výroku o vině jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, u nichž dovolatel prosazoval změnu na kvalifikaci jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
Především se ze strany obviněného jedná o opakování jeho obhajoby a odvolacích výhrad, k nimž se soud druhého stupně již, byť stručně, nicméně ve smyslu platné judikatury vyjádřil a odmítl je jako nedůvodné (srov. str. 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto pouze připomíná, že o trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku jde i v těch případech, kdy pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat ho jen přechodně, naloží tak, že je poškozenému natrvalo odejme a znemožní mu obnovení dispozičního práva, případně jeho obnovení výrazně ztíží, například tím, že odstaví vozidlo na odlehlém místě a jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (srov. např. rozhodnutí č. 42/2001 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku předpokládá, že pachatel má úmysl užívat cizí motorové vozidlo jen přechodně a disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by tím však vyčerpal jeho podstatu nebo je podstatně opotřeboval. V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut i záměr vrátit je po jeho přechodném užití osobě, které bylo odňato anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo k němu (srov. rozhodnutí č. 17/1974 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný s vozidly, do nichž nedovoleně vnikl a odjel s nimi z místa, kde je zanechali poškození, vždy nakládal nad rámec pouhého krátkodobého použití k jízdě. Vozidla, kterých se zmocnil, totiž odvezl a odstavil v jiné zemi (body 1 a 4 výroku o vině), v jiné obci (bod 6 výroku o vině) nebo alespoň v jiné části B. (body 3, 5 a 7 téhož výroku). V případě jednání popsaných pod body 4, 5 a 6 výroku dokonce u automobilů vyměnil původní registrační značky, a jedno z nich bylo nalezeno částečně rozebrané (bod 6 výroku o vině). Tyto všechny zjištěné okolnosti o nakládání s odcizenými automobily svědčí o tom, že obviněný úmyslně vozidla odňal z dispozice jejich vlastníků či uživatelů, účinně jim bránil v obnovení jejich dispozičního práva k nim, a zacházel s nimi jako s věcí vlastní. Ve vztahu k možnosti poškozených obnovit jejich dispoziční právo (ani jediné odvezené vozidlo nebylo jeho majiteli přímo navráceno) se u obviněného jednalo přinejmenším o nepřímý úmysl. Pokud vozidla odvezl z dosahu poškozených, v některých případech poměrně do velmi vzdáleného místa, užíval je dlouhodoběji, u některých dokonce vyměnil registrační značku, aby ztížil možnost odhalení krádeže, musel být srozuměn s možností způsobené škody na těchto věcech, neboť konečné nalezení vozidel již nezáleželo na vůli obviněného. (Srov. též přiměřeně rozhodnutí č. 26/1966 Sb. rozh. tr.) Za takových okolností nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné právní pochybení, pokud jednání obviněného posoudily jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, respektive pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Naproti tomu Nejvyšší soud zjistil, že částečnou důvodnost je možné přiznat dovolací námitce obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který byl soudy obou stupňů právně kvalifikován jako dílčí útok přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vada tohoto výroku však nespočívá v porušení zásady „ne bis in idem“, jak tvrdil dovolatel, nýbrž v nesprávném časovém vymezení předmětného skutku, které vyvolává možnost, že se jedná o týž skutek, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně, jak jsou popsána pod bodem 9 výroku o vině rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 12 T 196/2013, spáchal obviněný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že v blíže nezjištěné době od 22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 řídil z V. až do katastrálního území N., okres B.-v., odcizené osobní motorové vozidlo tovární zn. Seat Ibiza, registrační značky Rakouska ..., VIN: ... černé barvy, přičemž vozidlo bylo nalezeno dne 13. 6. 2012 na lesním pozemku parc. č. ..., k. ú. N., ačkoli v dané době vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, jenž mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, a poté i rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011. (Jen pro připomenutí – uvedené vozidlo obviněný odcizil dne 22. 5. 2012 ve V., a odjel s ním do České republiky – viz skutek pod bodem 4 výroku o vině napadeného rozsudku.)
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, ve vztahu k němuž spatřuje obviněný porušení zásady „ne bis in idem“, byl shledán vinným a odsouzen za to, že dne 8. 6. 2012 v B. při kontrole hlídkou Městské policie B., seděl v zaparkovaném vozidle tov. zn. Seat Ibiza Cupra, černé barvy opatřeném cizí registrační značkou ..., po výzvě k vystoupení z vozu a prokázání své totožnosti, reagoval nastartováním motoru a rozjetím se, strážníci se mu snažili zabránit v odjetí, avšak obviněný neuposlechl, rozjel se i proti zasahujícím policistům, přitom poškodil jejich služební automobil i další zaparkované vozidlo, a posléze z místa činu ujel. V uvedený den obviněný řídil i přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011, uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Skutek byl právně kvalifikován jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Sám obviněný doznal při hlavním líčení dne 5. 10. 2012 (viz č. l. 191 trestního spisu), že vozidlo, s nímž najížděl dne 8. 6. 2012 na policisty, odcizil ve V. asi 14 dnů předtím, převezl ho do B., zaparkoval v ulici S. a opatřil ho jinou registrační značkou.
Z obsahu trestního spisu je tudíž zřejmé, že obviněný poté, co se dne 22. 5. 2012 ve Vídni zmocnil osobního motorového vozidla tovární značky Seat Ibiza, registrační značky Rakouska ..., odjel s ním i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel do B., kde jej odstavil, dále pak ve dnech 27. 5. 2012, 28. 5. 2012 a 6. 6. 2012 odcizil dalších tři osobní automobily (viz skutky pod body 5 až 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), přičemž všechna uvedená vozidla následně také řídil (viz výrok o vině pod body 9 až 11 téhož rozsudku).
Z výše uvedených skutečností je bez důvodných pochybností zřejmé, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 9 výroku o vině, není totožný se skutkem, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012. Přestože obviněný v obou případech fakticky řídil totožné vozidlo, došlo k ukončení prvního ze samostatných skutků před datem 8. 6. 2012, kdy se již obviněný dopustil dalšího z útoků pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poté, co obviněný odcizil ve V. dne 22. 5. 2012 vozidlo zn. Seat Ibiza s registračními značkami Rakouska ..., poprvé, (myšleno řízení tohoto automobilu), porušil uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, když s tímto vozem odjel do B., odstavil jej a teprve později, v přesně nezjištěné době, opatřil tuzemskou registrační značkou ... V následujících dnech v období mezi 27. 5. až 1. 6. 2012 obviněný neoprávněně řídil další motorová vozidla, jak jsou označena pod body 8 až 11 výroku o vině. Dne 8. 6. 2012 při ujetí hlídce Městské policie B. pak zjevně opakovaně užil vozidlo tov. zn. Seat Ibiza černé barvy avšak s tuzemskou registrační značkou k nepovolené jízdě, tudíž nelze uvažovat o shodě těch zásadních okolností, jež by charakterizovaly jednotu skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. řádu. Jinak řečeno obviněným označený skutek pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve věci, v níž je konáno dovolací řízení, není totožný se skutkem popsaným shora, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012. Jde o dva samostatné útoky, jichž se obviněný dopustil s jistou časovou prodlevou, v jejímž průběhu spáchal další z útoků pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. První z obviněným zpochybněných útoků, za který byl odsouzen v posuzované věci, byl spáchán v době od 22. 5. 2012 nejpozději do 27. 5. 2012, neboť v tento den obviněný již prokazatelně řídil jiné vozidlo, a druhý útok dne 8. 6. 2012, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012. Vada popisu útoku ve výrokové části pod bodem 9 rozsudku soudu prvního stupně tak spočívá v nesprávném časovém určení doby spáchání přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem ke všem uvedeným skutkovým okolnostem měl již soud prvního stupně ukončit spáchání citovaného přečinu správně ke dni 27. 5. 2012, nejpozději však dnem 8. 6. 2012. Pokud vlastně vymezil dobu páchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání okamžikem odcizení tohoto vozidla ve V., tj. s rakouskou registrační značkou, a ukončil ji až dnem, kdy byl předmětný vůz nalezen odstavený na území České republiky u obce N. a opatřený českou registrační značkou, jedná se o vadu, nikoli však takové povahy, aby citovaný rozsudek nemohl obstát.
Je tedy nesporné, že zásada „ne bis in idem“ zakotvená v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, která je neoddělitelnou součástí trestního práva a orgány činné v trestním řízení jsou povinny ji respektovat v každém stadiu řízení, nebyla v posuzované věci obviněného porušena. Výhradně v důsledku nadbytečně široce vymezené doby spáchání tohoto skutku od 22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 mohly vzniknout na straně dovolatele pochybnosti o tom, zda nejde o totožný skutek, za který byl dříve odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že výše uvedené pochybení soudů nižších stupňů, které z podnětu dovolatele vyšlo najevo, není v tomto konkrétním případě nutné napravit kasačním rozhodnutím a vydáním nového rozhodnutí ve věci. Případné zúžení časového vymezení spáchání skutku, resp. útoku popsaného pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně by fakticky nemohlo ovlivnit postavení obviněného, jenž by byl uznán vinným v podstatě ve stejném rozsahu jak počtem skutků, tak v jejich právní kvalifikaci. Stejně tak by případná náprava zjištěné nesprávnosti v popisu skutku neměla žádný vliv na uložený trest. Kasace napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně by tedy byla neopodstatněná a z hlediska hospodárnosti řízení evidentně neúčelná.
Otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, navíc není po právní stránce zásadního významu. V posuzované věci nejde o pochybení soudů při aplikaci zásady „ne bis in idem“, jak namítal obviněný, ale o zřejmé přehlédnutí soudu prvního stupně, který popis skutku pod bodem 9 výroku o vině převzal beze změny z obžaloby. Přestože provedl důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 95/2012 a dospěl ke skutkovým závěrům ohledně dalších krádeží vozidel a jejich řízení obviněným v době výkonu trestu zákazu činnosti, neupravil popis dotčeného útoku pod bodem 9 výroku o vině podle výsledků vlastního dokazování. Odvolací soud se pak předmětnou vadou nezabýval, protože obviněný ve svém odvolání sice napadal též výroku o vině, ale ohledně sporného jednání neuplatnil námitku nepřípustnosti trestního stíhání.
Zbývající dovolací námitky, kterými obviněný zpochybňoval správnost výroku o vině v bodech 6 a 11 rozsudku soudu prvního stupně poukazem na důkazní situaci, jsou, jak bylo shora konstatováno, ryze skutkové povahy a neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k nim proto jen velmi stručně a nad rámec dovolacího přezkumu uvádí, že jediným důkazem o vině obviněného v bodech 6 a 11 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl nález pachové stopy obviněného v interiéru odcizeného vozidla. Soud prvního stupně na straně 12 odůvodnění rozsudku pečlivě a zcela logicky vysvětlil, že zmíněná pachová stopa byla jen důkazem nepřímým, který až v souvislosti s tím, že u obviněného byly zajištěny věci pocházející z odcizeného vozidla, umožnil učinit spolehlivý závěr o jeho pachatelství. Konkrétně šlo o krmivo pro psy zn. Husse balené po 15 kg, jehož nákup poškozený J. Ch. v řízení před soudem prvního stupně prokázal fakturou datovanou dnem 28. 5. 2012. Námitka obviněného, že mezi odcizením krmiva a jeho údajným nálezem ve vozidle, při jehož řízení byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, uběhlo pět dnů, je irelevantní. Tento poměrně krátký časový úsek naopak svědčí pro správnost úvahy, že šlo o jedno a totéž krmivo. Stejně tak nemůže skutkové závěry soudů nižších stupňů zpochybnit to, že u obviněného nebyly nalezeny konzervy pro psy, které se podle poškozeného rovněž nacházely v odcizeném vozidle. S konzervami mohl obviněný v průběhu zmíněných pěti dnů naložit různým způsobem. Hájil se ostatně tím, že krmivo, které u něj bylo nalezeno, vezl pro psa své přítelkyně, takže nelze vyloučit ani to, že právě tímto způsobem dříve naložil s odcizenými konzervami.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Z. S. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová