ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1404.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1404/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2014 o dovolání, které podala obviněná J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 200/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 26/2013, takto:
Z podnětu dovolání obviněné J. P. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 200/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 11 T 26/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná J. P. byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 11 T 26/2013, uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin a za sbíhající přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 4 T 177/2012, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2013, byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 4 T 177/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 200/2013, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněná J. P. podala dne 30. 10. 2013 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná zaměřila své výhrady proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které považuje za nepřezkoumatelné. Současně nesouhlasí s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vycházel odvolací soud a kterou uvedl v odůvodnění svého usnesení. Podle názoru obviněné faktury nebyly do účetnictví zařazeny na vstupu ani na výstupu, protože je neměla k dispozici a fakturované zboží jí nebylo nikdy dodáno. Jak dále obviněná zdůraznila, v popisu skutku chybí přesné označení účetních knih, zápisů a jiných podkladů, v nichž měla uvádět nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Za vadu napadených rozhodnutí považuje obviněná i to, že soudy nižších stupňů nevyhověly některým jejím důkazním návrhům, jimiž měla být prokázána její nevina. Soud prvního stupně podle obviněné vycházel z jakési objektivní odpovědnosti statutárního orgánu, která však v trestním právu neexistuje. Podle svého přesvědčení obviněná zajistila řádné vedení účetnictví prostřednictvím kvalifikované účetní, avšak nemohla již provádět kontrolu každé účetní položky. Proto nemůže odpovídat za případné odborné pochybení účetní. Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů neposoudily správně ani otázku jejího úmyslného zavinění. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně v celém rozsahu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné J. P. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná J. P. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky obviněné částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je zčásti důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněné, jimiž zpochybnila některá rozhodná skutková zjištění a vyjádřila nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování.
Na druhé straně za opodstatněné a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud ty námitky obviněné, v nichž soudům nižších stupňů v podstatě vytkla, že nesprávně posoudily otázku jejího úmyslného zavinění, resp. důsledně nerespektovaly zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby.
K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že ke spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu pak musí vyplynout nejen z charakteru a způsobu jednání pachatele popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z pojatého záměru pachatele a z neodvratnosti následku (resp. účinku), s nímž pachatel musí počítat jako s následkem, který v konkrétní věci může snadno nastat a případně i nastane. Přitom je třeba konkretizovat vymezení skutku tak, aby bylo zřejmé, že u pachatele je naplněna jak vědomostní složka úmyslu (tj. existuje zde jeho znalost všech relevantních skutečností), tak i volní složka úmyslu (tj. pachatel chce způsobit následek nebo je alespoň srozuměn s jeho způsobením).
V nyní posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by u obviněné J. P. odůvodňovaly existenci vědomostní ani volní složky úmyslného zavinění. V tomto směru především není přiléhavý odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009. Zatímco totiž v trestní věci, kde bylo učiněno citované rozhodnutí, obviněný jako statutární orgán právnické osoby neposkytoval potřebnou součinnost třetí osobě (účetnímu), s níž uzavřel smlouvu o vedení účetnictví (zejména tím, že tomuto účetnímu včas nepředkládal všechny potřebné doklady), v této trestní věci obviněná J. P. učinila dostatečné kroky k zajištění vedení účetnictví obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., osobou k takové činnosti odborně vybavenou, jak ostatně konstatoval i soud prvního stupně na s. 12 a 13 svého rozsudku. Této osobě pak obviněná předkládala ty účetní doklady, které měla ve své dispozici a které převzala od provozního restaurace – svědka F. J. Navíc není zřejmé, proč soud prvního stupně pojal do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině i ty účetní doklady, které byly v účetnictví omylem zahrnuty dvakrát, když i svědkyně D. Š. (účetní) připustila, že zmíněná duplicita vznikla její vinou. Jak dále tato svědkyně výslovně potvrdila, obviněná jí předkládala k účetnímu zpracování všechny doklady, které měla k dispozici, přičemž obviněná nemohla zjistit, zda nějaké doklady chybí.
Z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených zejména v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá (zkráceně vyjádřeno), že obviněná J. P. jako jednatelka obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., nezajistila řádné vedení účetnictví této společnosti, jež provozovala restauraci, neboť ačkoli vedením provozu restaurace a vedením účetnictví pověřila jiné osoby, tak jako řádný hospodář podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, řádně nekontrolovala jejich činnost. V důsledku tohoto postupu nebyly do účetnictví jmenované obchodní společnosti zahrnuty určité doklady a daňové dobropisy, které v souvislosti s nákupem zboží vydaly dodavatelské obchodní společnosti podrobně označené v popisu skutku. Naopak v evidenci pro daňové účely byly některé platby zahrnuty dvakrát jak v podobě zde označených tzv. promofaktur, tak i účetních dokladů k těmto promofakturám. Popsaným jednáním měla obviněná uvést v účetních dokladech v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, hrubě zkreslené a neúplné údaje a neprokázat příslušnému správci daně ani na jeho výzvu správnost daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a výši daňové povinnosti obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007, leden až prosinec roku 2008 a roku 2009 a leden až červen roku 2010. Tímto jednáním měla obviněná ohrozit včasné a řádné vyměření daně podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, a to daně z přidané hodnoty na vstupu i na výstupu, přičemž příslušný správce daně musel doměřit jmenované obchodní společnosti daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za uvedená daňová období celkem ve výši 759 371 Kč.
Soudy nižších stupňů ovšem založily svá rozhodnutí o vině obviněné v podstatě jen na tom, že v rozhodné době byla jednatelkou obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., a že důsledně nekontrolovala činnost osob pověřených vedením restaurace a jejího účetnictví. Soudy však již blíže neodůvodnily, v čem spatřovaly úmysl obviněné (resp. vědomostní a volní složku této formy zavinění) směřující k nikoli řádnému vedení účetnictví a k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z přidané hodnoty. Přitom za zcela nedostatečné považuje Nejvyšší soud závěry soudu prvního stupně, které vyjádřil na s. 12 až 14 odůvodnění svého rozsudku a podle nichž údajně obviněná způsobila nedostatky v účetnictví jmenované obchodní společnosti. V odůvodnění citovaného rozsudku sice soud prvního stupně odkazuje na příslušnou judikaturu k otázce trestní odpovědnosti statutárního orgánu, ale současně zde chybí přesvědčivé úvahy o tom, jaká další opatření měla obviněná přijmout k zajištění podmínek pro řádné vedení účetnictví obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., jak měla postupovat při prověřování odborných znalostí osob, které pověřila vedením restaurace a jejího účetnictví, a jak jinak měla obviněná kontrolovat výkon jejich povinností za situace, kdy tyto osoby před ní zatajovaly některé rozhodné skutečnosti. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, byl to právě především provozní restaurace – svědek F. J., který předkládal obviněné účetní doklady a jehož role v posuzované věci se podle názoru Nejvyššího soudu rozhodně neomezovala jen na vykonávání příkazů obviněné jako jeho zaměstnavatele. Na tomto místě lze odkázat zejména na svědeckou výpověď M. P, která v provozovně pracovala jako kuchařka a poměrně podrobně vylíčila některé nestandardní postupy, jež jmenovaný svědek používal při manipulaci s účetními doklady (viz s. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Za situace, kdy obviněná zajistila vedení restaurace odpovědnou osobou s několikaletými zkušenostmi v oboru a totéž učinila i stran odborného vedení účetnictví, podle názoru Nejvyššího soudu nelze vyvodit závěr o vině obviněné za posuzovaný přečin, a to v podstatě jen ze samotné skutečnosti, že měla postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, jak to učinily soudy nižších stupňů.
Rovněž z postupu odvolacího soudu v nyní posuzované trestní věci je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že trestní odpovědnost obviněné J. P. jako jednatelky uvedené obchodní společnosti nebyla posouzena v souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti. Z rozhodných skutkových okolností tedy nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že obviněná skutečně jednala alespoň v nepřímém (eventuálním) úmyslu, který by směřoval k nikoli řádnému vedení účetnictví obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o., a k ohrožení zájmu na včasném a řádném vyměření daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem byla jmenovaná společnost. Právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož jednání obviněné svědčí o jejím úmyslném zavinění, proto nemůže obstát a nemá podklad v rozhodných skutkových zjištěních. V této souvislosti se v novém řízení musí soud prvního stupně pečlivěji vypořádat i s otázkou, zda obviněná měla v rozhodné době dostatek informací, na jejichž základě mohla postupovat jiným způsobem, než jak nakonec učinila. Její úmyslné zavinění přitom nelze dovozovat jen z okolnosti, že si neověřila správnost příslušných účetních dokladů a důsledně nekontrolovala práci účetní, resp. provozního uvedené restaurace, které pověřila konkrétními úkoly a na jejichž činnost také důvodně spoléhala.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněné J. P., jejímž prostřednictvím zpochybnila naplnění subjektivní stránky, resp. trestní odpovědnost za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pro který byla odsouzena, za důvodnou.
Protože Městský soud v Brně učinil v napadeném rozsudku ve výše uvedených směrech nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byla obviněná uznána vinnou, a odvolací soud z podnětu odvolání obviněné neodstranil tyto nedostatky, byl naplněn jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněné je ve zmíněném rozsahu opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 200/2013, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 11 T 26/2013. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně tak v potřebném rozsahu opětovně projedná věc obviněné J. P. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom znovu posoudí trestní odpovědnost obviněné za situace, kdy s ohledem na své osobní poměry přijala odpovídající opatření k zajištění řádného vedení účetnictví obchodní společnosti EDEN expo, s. r. o. Jestliže soud prvního stupně nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí vycházet z toho, že skutek, jímž ve zrušeném rozhodnutí uznal obviněnou vinnou, nevykazuje znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku ani znaky jiného trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné J. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 1. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y