ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.349.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 349/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 55 To 236/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 52/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 T 52/2013, uznán vinným pomocí k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), které se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Dále soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu spoluobviněného M. S.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný (a spoluobviněný M. S. ) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 55 To 236/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, protože ve spise není založen žádný důkaz o tom, že by obviněný předával předmětné faktury spoluobviněnému M. S. Jak dále obviněný zdůraznil, skutkový závěr o tom, že by obchodní společnost BEST-ING.STAV, s. r. o., neprovedla fakturované práce, není správný. Podle jeho názoru skutkové okolnosti neodpovídají použité právní kvalifikaci. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově a aby vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného P. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. K. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. K. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky pomoci k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1 tr. zákoníku, jejímž spácháním byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že nespáchal pomoc ke zmíněnému přečinu a že v řízení nebyla prokázána jeho účast na trestném činu hlavního pachatele. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. K. , tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v kterém namítá nesprávné právní hodnocení obsahu vyšetřovacího spisu a zejména zpochybňuje výsledky rozsáhlého dokazování před soudem prvního stupně, především pokud jde o jeho podíl na spáchání trestné činnosti. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.
Pokud jde o námitku obviněného P. K. , podle níž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, z kterých vycházely oba soudy nižších stupňů, údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Citovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu ovšem neodpovídají ani námitky obviněného P. K. , kterými zpochybnil dodržení pravidla „in dubio pro reo“, tj. v pochybnostech ve prospěch (obviněného). V tomto případě jde totiž o pravidlo vycházející z procesní zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. řádu a o otázku dodržení procesních ustanovení při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových závěrů z nich.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný P. K. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu obviněného k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný P. K. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž konstatoval, že námitky obviněného mu neodpovídají.
Na podkladě všech popsaných skutečností tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc odvolací soud se v napadeném rozhodnutí velmi pečlivě zabýval stejnými námitkami, které obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přesvědčivě se s nimi vypořádal a podrobně odůvodnil, proč je neakceptoval. Lze tedy odkázat na vyčerpávající argumentaci odvolacího soudu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 4. 2014
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y