ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.368.2014.3
5 Tdo 368/2014-II.-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání, které podal obviněný A. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 5 To 53/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 48 T 9/2011, byl obviněný A. B. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), za použití §238 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, kterých se dopustil zčásti společně s obviněným I. F., a to způsobem podrobně popsaným pod body I. až III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. B. odsouzen podle §233 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud prvního stupně uložil podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestnými činy. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu obviněného I. F., včetně jeho povinnosti k náhradě škody. Týmž rozsudkem pak byl obviněný A. B. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokud jde o skutky popsané pod zde konkretizovanými body této obžaloby.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obviněných A. B. a I. F., podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 5 To 53/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odsuzujících výrocích o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud ve vztahu k obviněnému A. B. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod body I. a II. výroku o vině. Podle §233 odst. 4 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 176 EUR a ve výši 25 000 Kč. Současně byl obviněnému uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil důkazy provedené ve věci a odkázal na své námitky uvedené v této souvislosti v podaném odvolání. Dále obviněný nesouhlasí s výrokem o náhradě škody, přičemž vytýká, že odvolací soud vzal v úvahu i dílčí útoky pokračujícího zločinu, kterých se nedopustil. Obviněný zaměřil své námitky i proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený. Jak v této souvislosti především zdůraznil, poškozeným byla z větší části nahrazena škoda pojišťovnami a ani rozsah této škody není nijak vysoký. Podle názoru obviněného odvolací soud nezohlednil ani jeho osobní a rodinné poměry, jakož i skutečnost, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Přitom obviněný považuje svůj trestní postih za příliš přísný ve srovnání s dalším pachatelem, který se podílel na téže trestné činnosti, ale byl stíhán a odsouzen příslušnými soudy Spolkové republiky Německo. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, v podstatě odpovídá jeho námitka, podle níž nebyl naplněn znak žalovaného zločinu „organizovaná skupina působící ve více státech“. Jak ovšem státní zástupkyně zdůraznila, tuto hmotně právní námitku obviněný žádným konkrétním způsobem neodůvodnil a v uvedeném směru pouze poukázal na svou předcházející odvolací argumentaci. Podle státní zástupkyně citovaný dovolací důvod nenaplňují námitky obviněného, jimiž v návaznosti na výrok o vině bez bližšího odůvodnění brojil i proti výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o námitku obviněného zpochybňující způsobení škody velkého rozsahu jako znaku objektivní stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, nepovažuje ji státní zástupkyně za důvodnou. K tomu uvádí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by nebylo došlo ke škodlivému následku. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. B. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný A. B. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (za použití §238 tr. zákoníku), jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na výši uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. B., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož mu údajně odvolací soud uložil nepřiměřeně přísný trest. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud pak nemohl zohlednit ty námitky obviněného, v nichž odkázal na to, co již uvedl ve svém odvolání. Jak totiž vyplývá z jednoznačně stanovených zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání (viz §265f odst. 1 tr. řádu) i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010), obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějším řízení. Proto Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání, byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání. Navíc v nyní posuzované věci se odvolací soud v napadeném rozsudku velmi pečlivě a přesvědčivě vypořádal se všemi argumenty obsaženými v odvolání obviněného, takže lze odkázat na jeho podrobné odůvodnění.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y