ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.396.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 396/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 104/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2012, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 53 T 4/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný M. B. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 50 T 15/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 5 To 7/2009, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu deseti roků. Podle §35 odst. 2 tr. zákona Krajský soud v Brně současně zrušil výrok o trestu vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 50 T 15/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 5 To 7/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 104/2013, tak že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se trestné činy
kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona a obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 2 T 196/1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 6 To 247/2000,
podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008,
podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaný jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 50 T 15/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 5 To 7/2009,
podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona a §42 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu deseti roků.
Současně Vrchní soud v Olomouci zrušil podle §35 odst. 2 tr. zákona výroky o trestech, jež byly obviněnému uloženy rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 2 T 196/1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 6 To 247/2000, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 50 T 15/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 5 To 7/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a to v neprospěch obviněného. Svůj mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupce opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce nejprve projevil souhlas s názorem soudů obou stupňů, že uložení souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 50 T 15/2007, k předchozím odsouzením, o nichž rozhodovaly Okresní soud v Bruntále pod sp. zn. 2 T 196/1999 a Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2005, oba jako soudy nalézací, bylo nesprávné, neboť trestná činnost, která byla předmětem trestního stíhání obviněného v citovaných věcech, nebyla v souběhu s trestným činem podvodu, pro který byl stíhán a odsouzen citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Bruntálu dne 24. 3. 2000, sp. zn. 2 T 196/1999, totiž došlo k oddělení předtím spáchaných deliktů od trestné činnosti, za niž byl souzen Krajským soudem v Ústí nad Labem. Proto mu v posledně citovaném soudním řízení měl být Krajským soudem v Ústí nad Labem ukládán samostatný trest.
Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci však podle nejvyššího státního zástupce trpí stejnou vadou výroku o trestu, jíž bylo zatíženo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť trestná činnost projednávaná v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem a daňový delikt, za nějž je stíhán v projednávané trestní věci, je nutné posoudit jako recidivu, nikoli souběh s předcházející trestnou činností obviněného. Dovolatel označil postup Vrchního soudu v Olomouci, který v podstatě vědomě pokračoval v ukládání souhrnného trestu za veškerou trestnou činnost, za niž byl obviněný dosud odsouzen, ačkoli pro tento druh trestu nebyly splněny zákonné podmínky, za „přehnanou úzkostlivost“ ve snaze ctít zákaz reformace in peius. Podle nejvyššího státního zástupce tak odvolací soud nejen bezdůvodně změnil výrok o trestu soudu prvního stupně výrazně ve prospěch obviněného, ale navíc opakoval nezákonnost vytýkanou Krajskému soudu v Ústí nad Labem, dokonce ve větší míře. Zdůraznil souběh trestné činnosti projednávané v této věci a trestné činnosti popsané v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, která tak měla být postižena souhrnným trestem, přičemž k předcházejícím trestným činům projednávaným Okresním soudem v Bruntále a Krajským soudem v Ostravě již nebyl vztah souhrnnosti. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně nerozhodoval o trestných činech popsaných v rozsudcích Okresního soudu v Bruntálu a Krajského soudu v Ostravě, nemusel se tudíž, podle nejvyššího státního zástupce, zabývat otázkou, zda souhrnný trest uložený Krajským soudem v Ústí nad Labem je či není v souladu s právní úpravou, či zda byl v této věci podán řádný či mimořádný opravný prostředek. Dovolatel současně vyjádřil názor, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo učiněno v souladu se zákonem a z důvodu odchylnosti procesní situace odmítl srovnání s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn 4 To 15/82. Soud druhého stupně se tak podle nejvyššího státního zástupce ve snaze napravit domnělou vadu soudu prvního stupně dopustil porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona a uložil souhrnný trest v rozporu se zákonem. Napadené rozhodnutí je tak založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 104/2013, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal tomuto soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný M. B. vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Pauluse. Ten označil rozsudek odvolacího soudu za správný, připojil se též k argumentu, jímž vrchní soud odůvodnil svůj postup s tím, že je nutné respektovat zásadu zákazu reformace in peius, která je jednou ze základních zásad trestního řízení a její uplatnění soudem druhého stupně proto nemůže být označováno za „přehnanou úzkostlivost“.
Obviněný také upozornil na to, že proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto v jeho prospěch, podal odvolání pouze on sám, tj. v procesním postavení obviněného, tudíž Vrchní soud v Olomouci správně konstatoval, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nebylo možné nesprávnost uložení souhrnného trestu napravit. Vyslovil dále přesvědčení, že pokud zjištěná vada nebyla napravena v původním řízení, není možné tak učinit ani v tomto řízení, čehož se snaží dosáhnout nejvyšší státní zástupce. Soud prvního stupně si podle obviněného „přivlastnil“ pravomoc soudu rozhodujícího o mimořádných opravných prostředcích, přestože žádný takový mimořádný opravný prostředek v neprospěch obviněného podán nebyl, a ani žádné zákonné ustanovení takový postup neumožňovalo. Chybně se zachoval příslušný státní zástupce v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který nepodal přes zjevnou nesprávnost daného rozhodnutí odvolání v neprospěch obviněného, což se nyní dovoláním snaží napravit nejvyšší státní zástupce. Obviněný z těchto důvodů považuje napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. b) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Na podkladě podaného dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání a shledal, že není důvodné.
Podstatou podaného dovolání je nesouhlas nejvyššího státního zástupce s postupem Vrchního soudu v Olomouci, který tento soud zvolil při ukládání trestu v předmětné trestní věci, a to za situace, kdy by přicházel v úvahu trest souhrnný ve vztahu k trestu uloženému ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 15/2007. Posledně označeným rozsudkem došlo totiž k vadnému posouzení souběhu trestné činnosti obviněného M. B., za kterou byl postupně odsouzen výše citovanými rozsudky Okresního soudu Bruntálu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, poté Krajským soudem v Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Krajský soud v Ústí nad Labem totiž evidentně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že projednávaný trestný čin podvodu je sbíhající se s předcházejícími trestnými činy obviněného, a uložil mu v rozporu s podmínkami §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest namísto trestu samostatného.
Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je významné právě řízení, jež probíhalo u Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu prvního stupně a následně u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, v němž došlo k pochybení při aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona, a zásadní otázkou je, zda lze v probíhajícím řízení v této věci zjištěnou vadu napravit či nikoliv. Ačkoli v tomto předcházejícím řízení uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému M. B. souhrnný trest v rozporu se zákonem, podal proti rozsudku odvolání výlučně obviněný. V odvolacím řízení pak Vrchní soud v Praze uvedenou nezákonnost při ukládání trestu konstatoval, nicméně v souladu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. situaci vyhodnotil tak, že by náprava zjištěné vady znamenala porušení zákazu reformationis in peius, neboť uložení samostatného trestu obviněnému by znamenalo zhoršení jeho postavení ve vztahu k předcházejícímu souhrnnému trestu uloženému v řízení před Krajským soudem v Ostravě, který byl soudem prvního stupně v rámci ukládání „nesprávného“ souhrnného trestu zrušen. Již v tomto odvolacím řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 7/2007 dal soud najevo, že byť si je vědom vady výroku o trestu, jak byl uložen soudem prvního stupně, musí ctít především princip zákazu reformationis in peius, pokud příslušný státní zástupce nepodal proti tomuto výroku odvolání v neprospěch obviněného. Jestliže zůstal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem nečinný ke zřejmé nesprávnosti výroku o souhrnném trestu, neměl odvolací soud možnost učinit nápravu vady spočívající v nesprávném vyhodnocení souběhu trestných činů, za něž byl obviněný v době rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem odsouzen, resp. stíhán.
Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku vyjádřil nesouhlas s postupem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 53 T 4/2012, který se rozhodl zasáhnout do předcházejících odsuzujících rozhodnutí způsobem, který znamenal odstranění vady v ukládání souhrnného trestu Krajským soudem v Ústí nad Labem tím, že zrušil výrok o trestu z rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 5 T 15/2007, a současně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 5 To 7/2009. Uvedený výrok Krajského soudu v Brně znamenal „obživnutí“ výroku o souhrnném trestu v délce sedmi roků vysloveného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 50 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008. Uložením souhrnného trestu ve výměře deseti let za daňový delikt, který je předmětem trestního stíhání obviněného v projednávané věci, a za sbíhající se trestný čin podvodu, za nějž byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, se tudíž obviněný ocitl v situaci, kdy má uložené dva souhrnné tresty v celkové výměře sedmnácti let, byť některé z nich (po započtení již vykonaných částí trestu) zčásti vykonal.
Nejvyšší soud považuje výklad, který zvolil Vrchní soud v Olomouci, pokud odmítl akceptovat postup Krajského soudu v Brně, za správný a konformní z hledisek zákonnosti, jíž se dovolává nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku. Vrchní soud především poukázal na to, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem je pravomocný a k nápravě jeho vad jsou tak určeny pouze mimořádné opravné prostředky (dovolání, stížnost pro porušení zákona či obnova řízení). K odstraňování nesprávnosti v rozhodnutí soudu totiž musí zásadně dojít v tom trestním řízení, ve kterém bylo vydáno, nikoliv v řízení jiném, které je event. proti témuž obviněnému vedeno později. Navíc je v dané věci významné respektovat princip zákazu reformationis in peius, který tvoří jednu ze stěžejních zásad, jimiž je ovládáno procesní trestní právo. Je totiž nutné připomenout, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce ve věci, v níž nesprávně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně, nemohl odvolací soud odstranit zjištěné pochybení při ukládání souhrnného trestu a to právě odkazem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., které realizuje zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného v případech, kdy státní zástupce nepodá řádný opravný prostředek v jeho neprospěch. Jestliže tedy nebylo možné napravit vadně uložený souhrnný trest v řízení o řádném opravném prostředku ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 15/2007, s ohledem na ustanovení §§265a odst. 3 a 266 odst. 4 tr. ř. ani prostřednictvím dovolání a stížnosti pro porušení zákona (přicházel by v úvahu pouze tzv. akademický výrok ve smyslu ustanovení §268 odst. 2 tr. ř., jímž by nesprávný výrok o souhrnném trestu zůstal nedotčen), je vyloučeno, aby změna rozhodnutí, která navíc obviněnému prospívala, byla přípustná v řízení vedeném o jiné trestné činnosti.
Právě zákaz refomationis in peius je v rámci soudního rozhodování nezbytné vykládat v co nejširším významu, neboť se jedná o „klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech“, jak vyplývá z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Také Ústavní soud, jenž je v podstatě povolán k výkladu ústavně zaručených práv zakotvených v normách, jež garantují základní práva a svobody občanů, v rámci svého rozhodování opakovaně zdůrazňoval povinnost obecných soudů chápat zákaz reformationis in peius jako garanci práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy a práva na obhajobu ve smyslu čl. 8 odst. 2, resp. na soudní ochranu včetně odvolacího práva obsažených v Listině základních práv a svobod. (Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07.)
Na podporu správnosti názorů vyslovených Vrchním soudem v Olomouci považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2306/07, v němž byla předmětem ústavní stížnosti mj. také otázka aplikace principu zákazu reformationis in peius a dokonce ve vztahu k ukládání souhrnného trestu, resp. možnosti soudu zasahovat do pravomocného rozhodnutí vydaného v jiném řízení právě za účelem zhojení pochybení, k němuž v tomto pravomocně skončeném řízení došlo, a to na podkladě odvolání obviněného. Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil potřebu vázanosti zákazem změny k horšímu v případě, kdy je konáno odvolací řízení jen na podkladě řádného opravného prostředku obviněného, tj. při absenci odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Odmítl možnost výlučně na základě podnětu obviněného napravit pochybení nalézacího soudu, k němuž došlo v jiném pravomocně skončeném trestním řízení, nikoli v řízení, z něhož vzešel odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to bezvýjimečně, pokud by uvedená změna měla vést ke zhoršení postavení obviněného. Současně Ústavní soud poukázal na nutnost extenzivního výkladu zákazu reformationis in peius a jeho souvislost s požadavkem kontradiktornosti řízení, jak vyložil např. v již zmíněných nálezech sp. zn. I. ÚS 670/05 a I. ÚS 1947/07.
Tyto příklady uváděné Ústavním soudem řešily situaci podobnou té, jíž se domáhá v dané věci nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem totiž příslušný státní zástupce nereagoval na nesprávný postup tohoto soudu při ukládání souhrnného trestu obviněnému M. B., v podstatě tím znemožnil nápravu této vady jak v odvolacím řízení tak fakticky i v řízení o mimořádných opravných prostředcích, a domáhá se jí až v řízení konaném o jiné trestné činnosti tohoto obviněného. K argumentu dovolatele o „zkomplikování věci“ uložením souhrnného trestu za veškerou trestnost obviněného s vědomím vady, jíž je samotný výrok o tomto trestu zatížen, a tím opakování nezákonnosti, k níž došlo v jiném pravomocně skončeném řízení, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že také zásada zákazu reformationis in peius patří mezi „zákonné“ zásady trestního řízení, tudíž nelze vrchnímu soudu vytýkat, že by postupoval v rozporu se zákonem. Přiznal totiž větší váhu principu zákazu zhoršení postavení obviněného před zásadami pro ukládání souhrnného trestu, jak byly upraveny v ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona (nyní §43 odst. 2 tr. zákoníku). Již bylo zmíněno výše, že právní názor Vrchního soudu v Olomouci, který nejvyšší státní zástupce považuje za nesprávný, je v souladu s požadavky extenzivního výkladu principu zákazu reformationis in peius, jenž vychází ze soudní praxe Ústavního soudu a v podstatě navazuje na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Nakonec je rovněž vhodné připomenout, že podobnou otázkou se zabýval již bývalý Nejvyšší soud ČSR, který ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 1982, sp. zn. 4 To 15/82, publikovaném pod č. 10 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, svazek I/1985, přijal názor, z něhož vyplývá, že při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zákona je soud povinen vyjít z právního stavu, který byl založen rozsudkem, před jehož vyhlášením se pachatel dopustil trestné činnosti. Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce považuje Nejvyšší soud uvedený judikaturní příklad za srovnatelný s věcí, která má být dovoláním řešena. Je nutné totiž přiznat shodu v přístupu k nápravě pochybení zjištěného v již pravomocném soudním rozhodnutí a to v té části úvah bývalého Nejvyššího soudu ČSR, jimiž právě takovou možnost soudu rozhodujícího v jiném řízení odmítl.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě upozornit na nikoli zanedbatelnou okolnost, která podporuje názor vyslovený Vrchním soudem v Olomouci. Je naprosto nepochybné, že vada výroku o souhrnném trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byla způsobena soudem, přičemž soudní moc je jednou ze tří základních složek státní moci vedle moci zákonodárné a výkonné (srov. čl. 81 Ústavy České republiky). Rovněž státní zastupitelství, jež mělo dbát na dodržení zákonného postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem a podat řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného, představuje veřejnou žalobu a příslušný státní zástupce tak zastupuje před soudem stát (viz čl. 80 Ústavy České republiky). Pokud tedy v daném případě vznikla vada v uložení trestu nesprávným postupem státu, resp. orgánů jej zastupujících, nemůže být napravována v neprospěch obviněného. Důsledky spojené s nezákonným postupem státu by neměly být v žádném ohledu přičítány k tíži jednotlivce, který nezavdal žádný podnět k nesprávné aplikaci příslušných právních norem, neboť tento postup je výhradně v rukou orgánů činných v trestním řízení, resp. soudů rozhodujících o obžalobě či návrhu na potrestání.
Nejvyšší soud tedy na podkladě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce neshledal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vadným, přiklonil se tak k jím zvolenému přístupu k situaci týkající se ukládání trestu obviněnému M. B., která byla poznamenána zjištěným pochybením v předcházejícím pravomocně skončeném trestním řízení s tím, že centrem úvah o případných možnostech jejich nápravy musí být respektování zásady zákazu reformationis in peius. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné a po přezkoumání věci je zamítl podle §265j tr. ř. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová