ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.4.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 4/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2014 o dovolání, které podal obviněný L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 14 To 218/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 108/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného L. D.
Odůvodnění:
Obviněný L. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 108/2012, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Tohoto přečinu se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v období od srpna do září 2010 při mýtní těžbě svého dřeva na lesním pozemku parcelní číslo ....... v katastrálním území obce B. prostřednictvím najatých dělníků F. P. a R. P. v úmyslu obohatit se vytěžil a odvezl dřevo i ze sousedících lesních pozemků parcelních čísel ........ a ......... patřících spoluvlastníkům Z. Č. a S. B. , a to nejméně 30,21 m3 dřeva v celkové hodnotě nejméně 45 900 Kč, čímž způsobil na majetku jmenovaných škodu ve výši nejméně 45 900 Kč, přičemž jednal s vědomím, že hranice mezi předmětnými pozemky nebyly odsouhlaseny, a se vznikem škody byl srozuměn. Okresní soud v Pelhřimově podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 T 194/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 42 To 133/2012, který shledal dostačujícím za celou sbíhající se trestnou činnost.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit částku ve výši 46 900 Kč jako náhradu škody způsobené poškozeným Z. Č. a S. B. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který rozhodoval o odvolání obviněného podaném proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, usnesením ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 14 To 218/2013, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání jako nedůvodné.
Obviněný L. D. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť vadně odkázal na ustanovení §260b odst. 2 písm. l) tr. ř. Podle názoru obviněného odvolací soud zamítl jím podané odvolání podle §256 tr. ř., aniž pro to byly splněny procesní podmínky, takže odvolací soud údajně porušil právo obviněného na obhajobu, když ve veřejném zasedání konaném o odvolání neprovedl jím navržené výslechy nových svědků s argumentem, že tyto důkazy jsou nadbytečné. Navíc, aniž by vyslechl navržené svědky, odvolací soud presumoval obsah jejich výpovědí a označil je za neobjektivní. Přitom obviněný navrhl provést důkazy, které podle něj měly odstranit rozpory v časových údajích týkajících se doby mýtní těžby provedené na jeho pokyn F. P. Pokud odvolací soud nevyslechl navržené svědky a bagatelizoval zjištěné rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků nebo je vysvětlil přeřeknutím svědků, podle mínění obviněného rezignoval na řádné objasnění věci. Další procesní vadu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud postupoval při přezkumu skutkových zjištění soudu prvního stupně v rozporu jak s ustanoveními §2 odst. 5, 6 a §89 tr. ř., tak se zásadou, podle níž se má v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného. V důsledku toho se obviněný cítí být zkrácen na svých právech, přičemž podle jeho názoru nedošlo k náležitému objasnění skutkového stavu věci, takže se domnívá, že byl nespravedlivě a neobjektivně odsouzen. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby odvolacímu soudu přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil Nejvyššímu soudu, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. D. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud byl dovolatel zkrácen na svém právu domoci se řádného přezkoumání věci soudem druhého stupně, neboť ten zamítl nebo odmítl jeho řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů (např. pro opožděné podání opravného prostředku, nesplnění jeho obsahových náležitostí apod.), aniž byly pro takový postup splněny procesní podmínky. V posuzované věci tato alternativa nepřichází v úvahu, jelikož Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, proti jehož rozhodnutí obviněný brojí svým dovoláním, se z podnětu jeho odvolání věcně zabýval napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, a to ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2013, přičemž po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny a obviněný nebyl nijak zkrácen ve svém přístupu k soudu druhého stupně. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, zamítl řádný opravný prostředek jako nedůvodný a neodstranil vadu v něm vytýkanou, která zakládá některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., případně sám soud druhého stupně zatížil takovou vadou řízení nebo své rozhodnutí. Dovolání obviněného ovšem neodpovídá ani této druhé alternativě, protože obviněný nevytýká předchozímu řízení žádné takové vady, které by odpovídaly jakémukoli z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tedy sice formálně cituje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale fakticky je jeho dovolání založeno výhradně na zpochybnění správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, na výhradách týkajících se rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. To jsou námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Trestní řízení je totiž zásadně dvoustupňové a dovolací soud nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním a k provedeným důkazům neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale ani dalších důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Právě toho se ovšem obviněný L. D. ve svém dovolání domáhá, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že odlišně od představ obviněného vzal za prokázaný skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně a v kontextu s důkazy jím provedenými shledal nadbytečným vyslechnout svědky navržené obhajobou.
Lze tedy shrnout, že obviněný L. D. podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. námitky, které mu neodpovídají, jelikož jsou založeny jen na zpochybnění hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které odvolací soud akceptoval jako přesvědčivé a správné, a na výhradě vůči neakceptování návrhů na doplnění dokazování odvolacím soudem. Přitom obviněný ve svém dovolání nevytkl napadenému rozhodnutí žádnou vadu, která by naplňovala některý z jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Ve své podstatě toliko odkázal na námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání, a rozšířil je o výhrady směřující proti zamítnutí důkazů, které nově navrhl pro odvolací řízení. Odvolací soud se přitom ve svém rozhodnutí s oběma okruhy těchto výtek dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal (viz s. 6 a 7 napadeného usnesení).
Nad rámec podaného dovolání i uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje k námitce obviněného, v níž vytkl odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho důkazním návrhům v odvolacím řízení, následující skutečnosti. Pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného L. D. se tak stalo, protože odvolací soud (viz s. 6 a 7 jeho usnesení) odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení jím navržených důkazů.
Po zjištění, že dovolání obviněného L. D. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 15. 1. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á