ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.404.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 404/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2014 o dovolání, které podal obviněný K. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 236/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 89/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 1 T 89/2013, uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se společně s obviněným M. P. dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nárocích na náhradu škody, které uplatnili jednotliví poškození. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. P. Naproti tomu soud prvního stupně oba obviněné zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. ZT 63/2013, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti odsuzující části uvedeného rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný K. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 236/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný K. B. podal dne 20. 2. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s obsahem plné moci, kterou byl zmocněn jen k některým úkonům v souvislosti s podnikáním obchodní společnosti VISPO, s. r. o. Výkon oprávnění vyplývajících z této plné moci nelze podle obviněného ztotožňovat s oprávněním statutárního orgánu. Obviněný popírá, že by byl odpovědný za hospodaření jmenované obchodní společnosti a za vedení jejího účetnictví, takže nemohl naplnit ani subjektivní stránku žalovaného přečinu. Jak dále obviněný zdůraznil, při jeho činnosti nedošlo k vyvedení majetku ze zmíněné obchodní společnosti a navíc je podle něj důkazní řízení neúplné. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru většina námitek, které obviněný vznesl ve svém dovolání, vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybnil svou trestní odpovědnost za žalovaný přečin, nepovažuje je státní zástupce za důvodné. V této souvislosti státní zástupce odkázal na ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž obviněný jako zmocněnec dotčené obchodní společnosti mohl být pachatelem přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přestože on osobně nic nedlužil poškozeným osobám. Jak dále státní zástupce zdůraznil, předpokladem trestní odpovědnosti podle §222 tr. zákoníku není, aby v případě dlužníka – právnické osoby byl pachatelem její statutární orgán, protože jím může být kterákoliv fyzická osoba, která je oprávněná činit za právnickou osobu právní úkony. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný K. B. ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu. Obviněný zde totiž zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů a které se týkají zejména okolností jeho jednání za obchodní společnost VISPO, s. r. o., a rovněž vytkl nedostatečný rozsah dokazování u soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného z dosud provedených důkazů údajně nelze dospět k závěru, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný pak založil tyto námitky především na tvrzení, podle něhož na základě udělené plné moci činil jen některé úkony za jmenovanou obchodní společnost a nebyl např. oprávněn jejím jménem sjednávat a uzavírat dohody a splátkové kalendáře, přičemž ani za ni nepřebíral finanční prostředky. Z takto formulovaných výhrad obviněného tedy nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nižších stupňů nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou právní normu měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod. Navíc, jak konstatoval již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, zmíněná tvrzení obviněného neodpovídají skutečnosti, protože na podkladě plné moci ze dne 15. 2. 2010, kterou mu udělila obchodní společnost VISPO, s. r. o., a kterou téhož dne přijal (viz č. l. 27 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 89/2013), byl obviněný zmocněn k zastupování jmenované obchodní společnosti mimo jiné při sepsání kupních smluv na strojní vybavení a k jejich podpisu a dále k jednání a vystupování za společnost a jejím jménem s dlužníky a věřiteli.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného K. B., v jejímž rámci zpochybnil možnost být subjektem přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tím značnou škodu. Zmíněné alternativy jednání pachatele představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku. Pohledávka věřitele tak v důsledku jednání pachatele zůstane neuspokojena zcela nebo alespoň částečně, takže věřitel neobdrží od dlužníka plnění, na které by jinak měl nárok, pokud by pachatel nejednal některým ze zmíněných způsobů. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku, který je k tomu použitelný. O částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může jít tehdy, pokud v důsledku dlužníkova jednání věřitel nedosáhne plného uspokojení své pohledávky, ale jen její části, ač jinak by byla uspokojena zcela nebo ve větší míře.
Pokud jde o subjekt citovaného přečinu, jak vyplývá z dikce ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku i z dosavadní nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), pachatelem trestného činu poškození věřitele sice může být jen konkrétní subjekt (§114 odst. 1 tr. zákoníku), a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů. Je-li ovšem takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost či družstvo), pak může být pachatelem – mimo jiné – fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby a která v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu jako dlužníka, jimiž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby (§114 odst. 2 tr. zákoníku). Stejný závěr lze vztáhnout i na případy, když pachatel jednal za právnickou osobu jako dlužníka na základě zastoupení, jehož výrazem je udělení plné moci (generální nebo zvláštní), neboť i zde zástupce jedná jménem zastoupeného (viz §22 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §436 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Přitom je nerozhodné, zda pachatel jednal uvedeným způsobem v rámci svého zmocnění a způsobil následek trestného činu poškození věřitele, anebo jestli překročil své oprávnění vyplývající z uděleného zmocnění a teprve na základě tohoto excesu zavinil, že došlo k poškození věřitele dotčené právnické osoby. K tomu, aby někdo mohl být pachatelem trestného činu poškození věřitele, je rozhodující faktická existence jeho vztahu k právnické osobě jako dlužníkovi, jejímž jménem jednal, a k jejímu majetku, s kterým disponoval. V nyní posuzované trestní věci byl obviněný K. B. právě v takovém vztahu k obchodní společnosti VISPO, s. r. o., protože na podkladě příslušného zmocnění k zastupování a udělené plné moci jednal jménem této obchodní společnosti jako její zástupce a zároveň z téhož důvodu disponoval s jejím majetkem, ovšem na úkor jejích věřitelů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný byl způsobilým subjektem přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Jestliže tedy obviněný K. B. jednal způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tak činil na podkladě zmocnění k zastupování obchodní společnosti VISPO, s. r. o., jehož rozsah vyjadřuje plná moc zařazená na č. l. 27 trestního spisu, nevznikají zde žádné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného za zmíněný přečin.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí, či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 4. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y