ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.535.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 535/2014-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o dovolání, které podala obviněná H. T . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 49 T 3/2011, byla obviněná H. T. uznána vinnou pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), které se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byla obviněná odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná a v její neprospěch i státní zástupce odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Odvolací soud pak odsoudil obviněnou za tento zločin podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Současně odvolací soud zamítl odvolání obviněné podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadla obviněná H. T. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy ve věci, přičemž obviněná zde namítá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněná dále zpochybnila naplnění objektivní stránky zločinu, jehož spácháním byla uznána vinnou. Podle jejího názoru ji hlavní pachatel použil jako živý nástroj a ona plnila jen jeho pokyny. Jak v této souvislosti obviněná zdůraznila, nebyla spolupachatelem posuzované trestné činnosti, protože zde chybí společný úmysl, jednání i cíl. Obviněná odkázala i na dosavadní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce zavinění, přičemž popřela i naplnění subjektivní stránky trestného činu, který jí byl kladen za vinu. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě (obviněná nesprávně označila tento soud jako Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci) a aby vrátil věc k novému projednání, aniž by současně uvedla, který soud má ve věci znovu rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné H. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná uplatnila ve svém dovolání takové námitky, které neodpovídají použitému dovolacímu důvodu. Pokud jde o objektivní a subjektivní stránku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, státní zástupce nepovažuje námitky obviněné za důvodné. Podle jeho názoru nebyla obviněná jen nastrčenou osobou, jak namítá ve svém dovolání, ale – což vyplývá ze skutkových zjištění – obviněná se podstatným způsobem podílela na trestné činnosti zemřelého JUDr. O. B. Státní zástupce je přesvědčen, že nemohla být ani „živým nástrojem“, neboť znala rozhodné skutkové okolnosti. Podle státního zástupce byla obviněná smířena s vylákáním výhody na dani z přidané hodnoty, přičemž se jednalo o tzv. nepravou lhostejnost. Státní zástupce pak neshledává žádné pochybnosti ani ohledně naplnění objektivní stránky zmíněného zločinu, protože obviněná jednala způsobem, který jednoznačně svědčí o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná H. T. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu prvního dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná H. T. však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jí spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Obviněná dovodila tyto pochybnosti zejména ze svého přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily důkazy ke zjištění formálních znaků citovaného zločinu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněná v této souvislosti nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná H. T., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněné zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se tudíž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Přitom obviněná v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Totéž platí o námitce obviněné, v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněné totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by měl být Nejvyšší soud vázán.
Další námitky obviněné, které podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnila naplnění zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, sice už zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak již výše konstatoval – v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi ustálený skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušnou skutkovou větu ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění. Jak je z těchto rozhodných skutkových zjištění mimo jiné patrné, obviněná na popud nyní již zemřelého JUDr. O. B. založila obchodní společnost ORTOMEDIK produkt, s. r. o., v níž působila jako jednatel a společník. Svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti pak dne 29. 6. 2007 převedla na I. O. a dne 9. 7. 2007 ji zaregistrovala u příslušného správce daně k dani z přidané hodnoty. V součinnosti s JUDr. O. B. pak obviněná vylákala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty zejména tím způsobem, že v daňových přiznáních k uvedenému druhu daně nepravdivě uváděla, že jmenovaná obchodní společnost uskutečnila zdanitelná plnění, ačkoli toto tvrzení neodpovídalo skutečnosti. Obchodní společnost ORTOMEDIK produkt, s. r. o., totiž v inkriminované době nebyla ekonomicky činná, neměla žádný hmotný ani nehmotný majetek ani zaměstnance (vyjma P. T., manžela obviněné, který byl v této společnosti jen formálně zaměstnán).
Jak je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé z popisu skutku, obviněná si musela být vědoma toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek (resp. účinek) spočívající v úbytku hodnot na majetku státu, a pro případ, že se tak stane, s tím byla přinejmenším srozuměna [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Jednala tedy v nepřímém (eventuálním) úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, jímž přivodil následek určitého trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením následku trestného činu usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník – I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.
Jestliže tedy obviněná H. T. v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti ORTOMEDIK produkt, s. r. o., uváděla v daňových přiznáních, že tato společnost prováděla zdanitelná plnění, ačkoli v inkriminované době nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost uvedeného druhu, obviněná nemohla počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněná nepochybně představovala jako možné. Obviněná totiž jako podnikatel musela vědět, že pokud bude v daňových přiznáních (resp. nyní i v daňových tvrzeních) uvádět nepravdivé údaje k okolnostem, které se týkají zdanitelných plnění, a současně požadovat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, může vést toto jednání ke vzniku protiprávního následku v podobě obohacení jmenované obchodní společnosti na úkor státu, což se také stalo. Všechny tyto okolnosti tedy bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněné, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou zmíněného trestného činu se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci lze odkázat.
Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaného zločinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné H. T. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě zmenšení majetku státu, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ostatně obviněná ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě jí zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněná neuvádí, proč ve vztahu ke spáchání činu ve velkém rozsahu (§240 odst. 3 tr. zákoníku) u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku není dáno její zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněné, jejichž prostřednictvím zpochybnila naplnění subjektivní stránky zločinu, pro který byla stíhána a odsouzena, za nedůvodné.
Úmyslné zavinění obviněné nemůže být zpochybněno ani její námitkou, že o faktické podnikání obchodní společnosti ORTOMEDIK produkt, s. r. o., se starala jiná osoba (nyní již zemřelý JUDr. O. B.). Pro posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu má totiž význam postavení obviněné ve jmenované obchodní společnosti, od kterého se odvíjí i závěr o jejím úmyslném zavinění. Obviněná zde vystupovala ve funkci statutárního orgánu (jednatele), a v této funkci byla tedy povinna v rámci obchodního vedení zmíněné obchodní společností znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení §134 a §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013) a způsob, jakým společnost vede účetnictví, jakož i to, zda a jak plní daňové povinnosti. Obviněná proto musela vědět i o tom, že obchodní společnost ORTOMEDIK produkt, s. r. o., zkresluje své účetnictví s cílem vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Skutečnost, že obviněná v podstatě plnila pokyny jiné osoby v rámci působnosti, kterou si mezi sebou neformálně vymezily, sama o sobě neznamená, že se tím obviněná zbavila svých zákonných povinností uložených jí jako statutárnímu orgánu citovanými ustanoveními. Ostatně, jak vyplývá z provedených důkazů (zejména pak z jednotlivých daňových přiznání), byla to právě obviněná, která v jednom případě podepsala příslušné daňové přiznání a v ostatních případech se podílela na činnostech spojených s jejich přípravou a podáním.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněné, kterou zpochybnila správnost právního posouzení jejího skutku jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K tomu je třeba připomenout, že v obecné rovině se za společné jednání považuje jednak situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky vyžadované v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků takového jednání, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Spolupachatelstvím je konečně i alternativa, když počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v určitém ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale souhrn jednání všech spolupachatelů odpovídá objektivní stránce konkrétního ustanovení vymezujícího znaky příslušné skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom společný (shodný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 a násl.). Z popisu rozhodných skutkových okolností pak nepochybně vyplývá společný úmysl obviněné H. T. a nyní již zemřelého spoluobviněného JUDr. O. B., protože každý z obviněných si musel být vědom toho, že provádí takové nedovolené machinace v účetnictví, na základě kterých neoprávněně požadovali od státu vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Ostatně obviněná byla v inkriminovaném období jednatelem obchodní společnosti ORTOMEDIK produkt, s. r. o., takže musela vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se její majetkové sféry, jak Nejvyšší soud již zdůraznil výše. Uvedené námitky obviněné jsou proto nedůvodné.
Obviněná H. T. dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a shledáno nedůvodným, proto ho odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná pak spatřovala v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněné mu zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná H. T. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože se však její dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc s obdobnými námitkami obviněné se náležitě zabývaly a vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné H. T. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y