ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.547.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 547/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněného PhDr. et PaedDr. O. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 55 To 230/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 101/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného PhDr. et PaedDr. O. P. zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 55 To 230/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 T 101/2012, v jeho odsuzující části ve výroku o vině a trestu pod bodem II.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 T 101/2012, v odsuzující části pod bodem II. uznal obviněného PhDr. et PaedDr. O. P. vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a odsoudil ho podle §254 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 10 měsíců. Vedle toho obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 1 roku a 10 měsíců.
Podle zestručněných skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný shora uvedený přečin tím, že nejméně od 12. 12. 2006 do 12. 10. 2012 v O. v pozici jednatele obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., neukládal do sbírky listin u obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní uzávěrky, rozhodnutí valné hromady, jakož i další listiny uvedené v §38i zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník), přestože k tomu byl jako statutární orgán povinen, čímž ohrozil majetková práva ve výroku vyjmenovaných věřitelů jmenované obchodní společnosti, neboť jim ztížil vymáhání splatných pohledávek, jejichž výše je rovněž ve výroku konkretizovaná, tím, že znemožnil zjištění aktiv a pasiv dlužníka.
Pro úplnost je namístě uvést, že stejným rozsudkem byl obviněný výrokem pod bodem I. zproštěn podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby pro jiný skutek, právně státním zástupcem posouzený jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný PhDr. et PaedDr. O. P. citovaný rozsudek prvního stupně napadl odvoláním, které směřoval výhradně do jeho odsuzující části pod bodem II. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením dne 14. 11. 2013, sp. zn. 55 To 230/2013, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v zákonné lhůtě dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. Romana Chytila.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, protože podle něj rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a chybí část skutkové věty.
K oběma dovolacím důvodům obviněný argumentoval tím, že ve výroku o vině absentuje znak skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a to ohrožení nebo omezení práv jiného. V popisu skutku totiž nejsou údaje o tom, jak konkrétně a zda vůbec nezaložení listin do sbírky listin u obchodního rejstříku mohlo znesnadnit vymáhání pohledávek ve výroku vyjmenovaných věřitelů. Obviněný zdůraznil, že soudy se touto otázkou opomněly zaobírat a jen obecně konstatovaly, že v důsledku neúplného obsahu sbírky listin u obchodního rejstříku měli věřitelé, respektive exekutoři, které pověřili vymáháním splatných pohledávek, ztíženou nebo omezenou možnost pohledávky vymoci. Zcela ale soudy rezignovaly na objasnění toho, jakým způsobem byly konkrétní pohledávky vymáhány a zda byla nějaká spojitost mezi vymáháním pohledávek a neúplným obsahem sbírky listin u obchodního soudu. Pokud soudy argumentovaly tím, že ve sbírce listin zejména chyběly listiny vykazující aktiva a pasiva dlužníka, obviněný namítl, že jako statutární orgán dlužníka nebyl nikdy vyzván soudním exekutorem, vykonavatelem, potažmo samotným věřitelem, aby učinil prohlášení o majetku dlužníka, přestože tímto postupem by byla nejlépe zmapována veškerá aktiva dlužníka, přesněji a přínosněji než listinami, které mají být podle §38i obchodního zákoníku založeny do veřejně přístupné sbírky listin. Kupříkladu by věřitelé byli seznámeni se stavem bankovních účtů dlužníka apod. Včasné a úspěšné vymožení pohledávek věřitelů podle obviněného rozhodně nebylo závislé na tom, jaké listiny byly v rozhodném čase založeny ve sbírce listin, ale odvíjelo se od zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí. Obviněný poukázal v této souvislosti na to, že nebylo nikdy objasněno, zda věřitelé nebo exekutoři se při vymáhání pohledávek zajímali o listiny založené ve sbírce listin. Nikdo z věřitelů nebyl v řízení před soudem vyslechnut.
Za vadu provedeného dokazování obviněný dále označil, že nebyl zjišťován ekonomický stav dlužníka v průběhu let 2006 až 2012, ve kterých měl zkreslovat údaje o stavu jeho hospodaření a jmění, což také zpochybňuje závěry soudů o tom, že obviněný ztížil věřitelům vymáhání jejich pohledávek tím, že nesplnil povinnost zveřejnit některé listiny, jak mu to ukládal v §38i obchodní zákoník. Obviněný uvedl, že kupříkladu v roce 2008 obchodní společnost ALTOP, s. r. o., vlastnila nemovitosti v hodnotě 12 milionů korun a přesto při výkonu rozhodnutí pohledávek věřitelů nebyl tento majetek, ač řádně evidovaný ve veřejně přístupném katastru nemovitostí, postižen.
Obviněný má za to, že nelze připustit výklad práva, který zaujaly soudy nižších stupňů, tedy že vždy lze dovodit trestní odpovědnost osoby odpovědné za založení listin do sbírky listin u obchodního soudu za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zákoníku, pokud svou povinnost nesplnila a pohledávky věřitelů obchodní společnosti byly splatné. V takovém případě by totiž šlo o objektivní odpovědnost, bez ohledu na to, zda nezaložením listin bylo skutečně ohroženo nebo znesnadněno vymáhání pohledávek věřitelů. Trestní odpovědnost je ale založena na prokázání trestním zákonem požadované formy zavinění pachatele, v tomto případě tedy měl být obviněnému prokázán úmysl směřující k ohrožení nebo omezení práv věřitelů tím, že nesplní svou povinnost a nepředá obchodnímu soudu patřičné doklady k založení do sbírky listin.
V návaznosti na subjektivní stránku obviněný dále namítl, že nebyl nikdy vyzván rejstříkovým soudem k založení chybějících listin do sbírky listin a o problematiku úplnosti údajů vedených obchodním rejstříkem se nezajímal, protože společnost ALTOP, s. r. o., měla smluvně zajištěný výkon ukládání listin do sbírky listin u obchodního rejstříku daňovými poradci. Odvolací soud sice souhlasil s jeho argumentací, že pokud statutární orgán obchodní společnosti pověřil kontrolní a ověřovací činností třetí odborně zdatnou osobu, je nutné k tomu přihlédnout při objasnění míry zavinění pachatele a také z hlediska škodlivosti činu, ale současně se v jeho případě touto skutečností odmítl zabývat. Soudům nižších stupňů obviněný vytknul, že neprovedly jím navrhované důkazy, a to konkrétně výslech svědků M. N. , daňového poradce, a J. B. , který byl pověřen správou účetních dokladů, a dále svědka Ing. M. Š. , který rovněž poskytoval obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., účetní a daňové služby. V průběhu hlavního líčení bylo sice zjištěno, že M. N. zemřel, ale J. B. nebyl soudem prvního stupně předvolán zcela bezdůvodně, stejně jako odvolacím soudem Ing. M. Š. , k jehož osobě obviněný odvolacímu soudu předložil smlouvu o daňovém poradenství mezi obchodní společností ALTOP, s. r. o., a svědkem z roku 2003. Soudy provádění dalších důkazů označily za nadbytečné, aniž by blíže objasnily, co je k takovému závěru vedlo. Obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která jasně stanoví, že odmítnutí důkazů obhajoby musí být pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, v opačném případě dochází k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem odvolání obviněný PhDr. et PaedDr. O. P. navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby v potřebném rozsahu věc projednal a znovu rozhodl.
K dovolání obviněného se v zákonné lhůtě vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková. Uvedla, že v projednávané věci bylo nutné zkoumat, zda absence listin, které měly být uloženy do sbírky listin v obchodním rejstříku, měla za následek omezení nebo ohrožení možnosti věřitelů vymoci své pohledávky nebo je jiným způsobem omezila na jejich právech. Soudy však této otázce nevěnovaly dostatečnou pozornost. K trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin přitom nepostačuje, že pachatel nesplnil svoji zákonnou povinnost uložit listinu do sbírky listin obchodního rejstříku, pokud to nemělo vliv na postup věřitelů při vymáhání pohledávek. K tomu, aby věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky vůči obchodní společnosti, není vždy nezbytně nutná fyzická přítomnost listin, které mají být zařazeny do sbírky listin obchodního rejstříku, jestliže věřitel je v rámci obchodního styku s předmětnou společností seznámen s údaji, které by měly být veřejně prezentovány prostřednictvím obchodního rejstříku. Především pak podle státní zástupkyně nebyl prokázán záměr obviněného nezařazovat vyjmenované listiny do sbírky listin v obchodním rejstříku právě z toho důvodu, aby došlo k ohrožení nebo omezení práv věřitelů.
S ohledem na absenci skutkových okolností, které by prokázaly naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, státní zástupkyně označila rozhodnutí soudů obou stupňů za předčasná a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 55 To 230/2013, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6T 101/2012, a aby Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po zjištění, že dovolání obviněného PhDr. et PaedDr. O. P. splňuje všechny formální a obsahové podmínky, zvažoval, zda konkrétní argumenty, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. řádu).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Vzhledem k tomu, že obviněný dovoláním napadá právní závěry soudů nižších stupňů o tom, že skutek ve skutkové větě výroku o vině vykazuje objektivní znak skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, kterým je ohrožení nebo omezení jiného na právech, a dále napadá správnost závěru u subjektivní stránce činu, podal dovolání v mezích citovaného dovolacího důvodu.
Naopak obviněným vznesené námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podstata tohoto důvodu dovolání totiž spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí chybí určitý výrok jako celek nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, protože neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Například ve výroku o vině absentuje citace tzv. právní věty, u výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody chybí výrok o způsobu jeho výkonu nebo u peněžitého trestu nebyl uložen náhradní trest odnětí svobody apod. K naplnění tohoto dovolacího důvodu ale nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, protože popis skutku nevystihuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Takovou vadu lze napravit jen skrze výše zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu z jeho podnětu napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, a to v rozsahu námitek, které obviněný uplatnil. Po provedeném přezkumu zjistil, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku chrání správnost údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnost sbírky listin, která je jeho součástí. Tento trestný čin spáchá ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, případně do jiných v tomto ustanovení vyjmenovaných veřejných rejstříků, nebo neuložil listinu do sbírky listin, ač k tomu byl podle zákona povinen. Nesplnění povinností založit příslušné listiny do sbírky listin vedené obchodním rejstříkem je tedy sankcionováno jen za podmínky, že tím dojde k ohrožení nebo omezení jiného na právech. Na subjektivní stránku tohoto trestného činu lze proto usuzovat jen tehdy, jestliže vedle zřejmé skutečnosti, že pachatel nesplnil svou povinnost uložit do sbírky listin vedené obchodním rejstříkem listiny, které mu příslušný zákon ukládá tímto způsobem zveřejnit, byly zjištěny další skutečnosti, svědčící o tom, že věděl a současně byl nejméně srozuměn s tím, že v důsledku nesplnění této povinnosti ohrozí nebo omezí práva jiného.
V posuzované věci Nejvyšší soud z rozsudku soudu prvního stupně a ze spisového materiálu zjistil, že obviněný založil obchodní společnost ALTOP, s. r. o., společně se svým otcem v roce 1994 a ode dne 20. 8. 2007, kdy jeho otec zemřel, byl jejím jediným jednatelem i společníkem. Za doby existence jmenované obchodní společnosti byl do sbírky listin vedené u obchodního rejstříku založen pouze notářský zápis ze dne 29. 4. 1997, žádné další listiny vyjmenované v §38i obchodního zákoníku založeny nebyly, a to až do dne 12. 10. 2012, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného v této věci. Obchodní společnost ALTOP, s. r. o., přitom nejméně do konce roku 2011 vykonávala podnikatelskou činnost, podávala daňová přiznání, a to včetně výkazů zisku a ztráty, rozvahy a účetní závěrky za příslušný kalendářní rok, což jsou listiny, které měly být založeny i do veřejně přístupné sbírky listin vedené u obchodního rejstříku (viz č. l. 402 až 491 spisu). Na č. l. 496 až 640 spisu jsou pak založena civilní rozhodnutí vztahující se k jednotlivým splatným pohledávkám věřitelů této společnosti vyjmenovaných v popise skutku, které vznikly a byly vymáhány v době, kterou je skutek vymezen, tedy od prosince 2006 do října 2012. Soud prvního stupně všechny zmíněné listiny založené ve spise provedl k důkazu v hlavním líčení konaném dne 21. 5. 2013 (viz č. l. 296 spisu). Věřitelé, členové statutárních orgánů či zástupci věřitelů, přestože obhajoba opakovaně navrhovala jejich výslech, nebyli v průběhu trestního stíhání kontaktováni a nebylo u nich zjišťováno, jaký dopad měla absence listin, které měly být podle §38i obchodního zákoníku předloženy obchodnímu rejstříku k založení do sbírky listin, na vymáhání jejich pohledávek.
Soud prvního stupně se k otázce objektivního znaku „ohrožení nebo omezení práv jiného“ a k naplnění subjektivní stránky vyjádřil zejména na straně 5 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že obviněného uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, protože jako jediný statutární orgán obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., neplnil v době vymezené v popisu skutku povinnost uloženou mu obchodním zákoníkem a spočívající v zakládání zákonem předepsaných listin do sbírky listin obchodního rejstříku, čímž ohrozil možnost věřitelů této společnosti ověřit si její hospodářský stav. Soud prvního stupně dále konstatoval, že na zavinění obviněného nejméně ve formě nepřímého úmyslu lze usuzovat z toho, že po dobu pěti let byl jediným statutárním orgánem obchodní společnosti a s ohledem na to musel vědět, jaké jsou jeho povinnosti vůči obchodnímu rejstříku, i to, že je neplní, a současně byl přinejmenším srozuměn s tím, že věřitelům společnosti nejsou přístupné zákonem vymezené dokumenty, ze kterých lze dovodit skutečný stav společnosti, zejména okolnosti významné pro posouzení její ekonomické situace, jakož i skutečnosti významné pro uplatnění jejich práv. K obhajobě obviněného, že se o administrativní věci nezajímal, protože měl na starosti jen obchodní činnost a zbývající záležitosti kolem chodu společnosti obstarával jeho otec, který byl druhým jednatelem, případně daňoví poradci, se kterými otec uzavřel smlouvu, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že skutek je vymezen datem od 12. 12. 2006 do 12. 10. 2012 a otec obviněného dne 20. 8. 2007 zemřel, takže nejméně od srpna 2007 bylo výhradně povinností obviněného zajímat se o to, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené povinnosti obchodní společnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku. On ale na jejich splnění vědomě zcela rezignoval, o čemž svědčí i to, že ani nevěděl o úmrtí M. N. dne 22. 11. 2007, se kterým jeho otec za ALTOP, s. r. o., uzavřel dne 1. 11. 2006 smlouvu o ekonomickém poradenství, jejíž součástí bylo i vedení zákonem předepsaných evidencí a zajištění zápisů do obchodního rejstříku.
Odvolací soud se k námitkám obviněného vyjádřil na straně 6 až 8 napadeného usnesení, kde konstatoval, že se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Nad jejich rámec doplnil, že věřitelé vyjmenovaní v popise skutku se prokazatelně domáhali zaplacení pohledávek a vymáhali je, a obviněný tím, že do sbírky listin nezaložil písemnosti, jak mu to ukládá obchodní zákoník, je prokazatelně ohrozil nebo omezil na jejich právech. K subjektivní stránce činu odvolací soud uvedl, že obviněný se nemůže vyvinit odkazem na smluvní ujednání z oblasti daňového nebo účetního a jiného poradenství, protože skutek je vymezen dobou pěti let a po celou tuto dobu obviněný nijak nekontroloval a neověřoval, zda byly splněny zákonem stanovené povinnosti předkládat určité typy listin obchodnímu rejstříku k založení do sbírky listin. Přičemž nejméně od okamžiku, kdy jeho otec přestal být druhým jednatelem společnosti, se o to měl aktivně zajímat. Z tohoto pohledu odvolací soud nahlížel i na návrhy obviněného na doplnění dokazovaní výslechem těch, kteří měli údajně na starosti zakládání listin do obchodního rejstříku, a jako nadbytečné a nepřínosné je zamítl.
Nejvyšší soud se ze závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje v tom, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., nesplnil svou povinnost a nepředložil v průběhu téměř pěti let obchodnímu rejstříku žádnou z písemností vyjmenovaných v §38i obchodního zákoníku, které je nutné zakládat do veřejně přístupné sbírky listin. Do sbírky listin nebyly podle výroku o vině uloženy zejména výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky, rozhodnutí valné hromady, jakož i další listiny vymezené v citovaném ustanovení obchodního zákoníku. Stejně tak bylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že jmenovaná obchodní společnost měla ve stejné době věřitele se splatnými pohledávkami, které jim byly pravomocně přiznány v civilním řízení a věřitelé se je následně pokoušeli vymoci v exekučním řízení, o čemž obviněný nepochybně věděl, protože byl jediným statutárním orgánem dlužníka.
Se soudy nižších stupňů je na místě souhlasit i v tom, že obviněný měl subjektivní možnost své zákonné povinnosti dostát, ovšem úmyslně, a to v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, se rozhodl na její splnění zcela rezignovat, o čemž svědčí to, že nijak a nikdy v průběhu celých pěti let po smrti svého otce, který byl dříve druhým jednatelem a měl na starosti administrativní záležitosti společnosti, nezkontroloval, zda jsou příslušné listiny ve sbírce listin uloženy. K dovolací námitce obviněného, že soudy měly lépe prověřit jeho obhajobu spočívající v tom, že vycházel ze skutečnosti, že jeho otec zajistil splnění povinností ve vztahu k obchodnímu rejstříku smluvně u daňových a ekonomických poradců, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nepochybily tím, že tuto obhajobu vyhodnotily jako zcela účelovou a dále ji neprověřovaly. Obě smlouvy, které obviněný soudu v kopii předložil, sice obsahovaly ustanovení o tom, že poskytovatel ekonomického a daňového poradenství zajistí veškeré povinné předepsané evidence včetně evidence a zápisu v obchodním rejstříku, ale smlouvy byly uzavřeny v době předcházející vymezenému skutku, konkrétně dne 1. 11. 2006 byla uzavřena smlouva o ekonomickém poradenství s M. N. (viz č. l. 293 spisu) a ještě dříve dne 6. 6. 2003 s Ing. M. Š. (viz č. l. 334 spisu). Obviněný v následujících pěti letech plnění z těchto smluv, přestože je sám neuzavřel a neznal odbornost a zkušenost těch, kteří měli služby poskytovat, nijak neověřoval, a to ani po smrti svého otce, kdy se stal jediným jednatelem obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., přičemž věděl, že tímto okamžikem na něho přešly i činnosti, jež do té doby jeho otec jako další jednatel uvedené společnosti zajišťoval. Jasně o tom vypovídá nejen to, že sbírka listin u obchodního rejstříku zela prázdnotou až na jeden dokument z roku 1997, ale i to, že obviněný ani nezaznamenal úmrtí M. N. , ke kterému došlo již dne 22. 10. 2007 (viz č. l. 286), přestože právě on měl být podle jeho obhajoby osobou, na kterou jeho otec splnění předmětné povinnosti přenesl. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud pachatel jako statutární orgán právnické osoby zcela rezignuje na kontrolu a ověřování toho, zda třetí osoba (ekonomický nebo daňový či účetní poradce), se kterou uzavřel smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku, svědčí jeho jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností přinejmenším o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009), pokud zde nejsou nějaké výjimečné okolnosti, jež by svědčily o opaku. Takové okolnosti oba soudy nižších stupňů po zhodnocení důkazů nezjistily, a ani Nejvyšší soud je na podkladě spisového materiálu neshledal.
Dále se Nejvyšší soud zabýval právně relevantní námitkou obviněného, kterou zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o tom, že došlo k omezení nebo ohrožení práv jiného, v tomto případě věřitelů obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., tím, že nezařazoval vyjmenované listiny do sbírky listin v obchodním rejstříku. Podle obviněného uvedený znak skutkové podstaty podle §254 odst. 2 alinea třetí v posuzované věci naplněn nebyl a bylo proto i vyloučeno hovořit o tom, že právě k tomu jeho úmysl směřoval, respektive, že by s takovým následkem byl srozuměn.
V projednávané věci se soudy obou nižších stupňů ve svých rozhodnutích stručně zabývaly naplněním tohoto znaku a založily své přesvědčení o ohrožení práv jiného ve smyslu ustanovení §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku v zásadě na tom, že protiprávní stav trval v době, kdy společnost ALTOP, s. r. o., které byl obviněný jednatelem, měla splatné pohledávky vůči vyjmenovaným věřitelům, kteří je vymáhali soudně, a kterým obviněný znemožnil zjištění aktiv a pasiv společnosti. Svůj právní závěr ale nijak konkrétně neodůvodnily a nerozvinuly. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku neupřesnil, která konkrétní skutková zjištění prokazují, že věřitelé nemohli v důsledku v obchodním rejstříku nezveřejněných listin zmapovat majetek dlužníka. Ani odvolací soud argumenty soudu prvního stupně ohledně naplnění obviněným zpochybněného znaku základní skutkové podstaty přesvědčivým způsobem nedoplnil.
Nejvyšší soud připomíná, že trestní represe je krajním prostředkem sloužícím k ochraně právních statků, která má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných zájmů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku). Jestliže z rozsudku není zřejmé, v čem konkrétně a zda vůbec byla ohrožena práva věřitelů, a navíc z něj ani nevyplývá zda a z čeho bylo dovozeno úmyslné zavinění obviněného k tomuto znaku, což není patrné ani z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale ani z jeho odůvodnění, lze jen obtížně uzavřít, že jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, neboť není jisto, že právě k ohrožení práv věřitelů alespoň nepřímý úmysl obviněného směřoval. K trestní odpovědnosti v posuzované věci totiž nepostačuje, že obviněný nesplnil svoji zákonnou povinnost uložit listinu do sbírky listin obchodního rejstříku, pokud současně jeho jednání nemělo negativní vliv na práva jiných, v tomto případě na postup věřitelů při vymáhání pohledávek. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentem státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, že k tomu, aby věřitel dosáhl uspokojení své pohledávky vůči obchodní společnosti, není vždy nutný soulad údajů uvedených v obchodním rejstříku s údaji faktickými, přesněji není nezbytně nutná fyzická přítomnost listin, které mají být zařazeny do sbírky listin obchodního rejstříku, pokud například věřitel je v rámci obchodního styku s předmětnou společností seznámen s údaji, které by měly být veřejně prezentovány prostřednictvím obchodního rejstříku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 50/2006 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně výše zmíněné skutečnosti nemohl za stávající důkazní situace do svých úvah promítnout, protože neměl k dispozici vyjádření žádného z věřitelů k tomu, co reálně zapříčinilo, že nebyla jejich pohledávka vymožena, jak mapovali majetek dlužníka, zda dlužník s nimi spolupracoval, zda nahlíželi do sbírky listin vedené u obchodního rejstříku apod.
Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Olomouci, jako součást řízení předcházejícího dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu, jsou s ohledem na výše uvedené skutečnosti rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného PhDr. et PaedDr. O. P. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu a odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu pod bodem II., a současně zrušil i rozhodnutí na takto zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která tím ztratila podklad, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
V rámci nového projednání věci se Okresní soud v Olomouci vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a doplní dokazování výslechem věřitelů obchodní společnosti ALTOP, s. r. o., a to jmenovitě J. H. , V. J. , JUDr. L. V. , K. J. a JUDr. E. V. a dále informovaných členů statutárních orgánů obchodních společností Česká pojišťovna, a. s., Telefónica O2 Czech Republic, a. s., ČEZ Prodej, s. r. o., Cashdirect, s. r .o. a Lesy České republiky, s. p., respektive jimi určených informovaných zástupců nebo zaměstnanců, kteří z jejich pověření činili kroky k vymožení pohledávky, příp. v tomto směru vyžádá zprávy těchto společností, aby spolehlivě objasnil, zda neúplný stav sbírky listin vedené obchodním rejstříkem, který úmyslně zavinil obviněný svým přístupem k plnění povinností statutárního orgánu, pro věřitele představoval při vymáhání pohledávek komplikaci, pro kterou byla ztížena nebo dokonce ohrožena možnost řádně a úspěšně vymáhat pohledávky. Výslechem uvedených svědků nebo vyžádáním písemných zpráv soud prvního stupně zjistí také to, zda věřitelé v rámci obchodního styku s obchodní společností ALTOP, s. r. o., nebyli seznámení s údaji, které by měly být veřejně prezentovány prostřednictvím obchodního rejstříku, jiným způsobem. S ohledem na informace poskytnuté věřiteli pak soud prvního stupně zváží nutnost výslechů exekutorů, kteří vedli exekuci k vymožení pohledávek. Teprve poté Okresní soud v Olomouci ve věci znovu rozhodne.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Olomouci vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a to včetně důkazů jím doplněných, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech dosud vznesených námitek obviněného, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a rozsudek Okresního soudu v Olomouci byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius). Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině již v obecné rovině uvedl, že obviněný ohrozil práva vyjmenovaných věřitelům tím, že jim ztížil vymáhání splatných pohledávek, takže mu nebrání v konkretizaci skutkových okolností charakterizujících tento znak zákaz reformace in peius ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 38/2006 - II. Sb. rozh. tr. ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová