ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.589.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 589/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2014 o dovolání, které podala obviněná A. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 To 394/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná A. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 8 T 61/2013, uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za zmíněný zločin byl obviněné uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněné, které podala proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 To 394/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku. Odvolací soud uložil obviněné za uvedený zločin trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Obviněná A. P. podala dne 3. 2. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jejího názoru skutkem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku nenaplnila znak spočívající v „uvedení jiného v omyl“, protože poškozený znal její finanční situaci, a pokud jí navzdory tomu půjčoval další peněžní prostředky a nezachoval v tomto ohledu ani minimální opatrnost, musel počítat s rizikem, že mu nebudou peníze vráceny. Takové chování poškozeného podle obviněné vylučuje možnost poškozeného domáhat se vrácení půjčených peněz prostředky trestního práva. Jak dále obviněná zdůraznila, napadené rozhodnutí je založeno na nepřípustném důkazu, protože znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, byl vypracován za okolností, které jsou výsledkem psychického nátlaku policejního orgánu na její osobu. V této souvislosti se obviněná domnívá, že takový postup byl v rozporu s jejím právem neobviňovat samu sebe.
Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné A. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nejsou námitky obviněné důvodné, protože zjištěné skutkové okolnosti svědčí o naplnění objektivní stránky zločinu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který byla stíhána a odsouzena. Podle státního zástupce z nich nepochybně vyplývá, že obviněná uváděla v omyl poškozeného, neboť ho lživě přesvědčovala o existenci zdroje finančních prostředků, z něhož bude moci vrátit vylákané peníze. Přitom poškozenému neumožnila zjistit skutečný stav věcí, který naopak zastírala. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněné o údajné nezákonnosti postupu policejního orgánu při opatřování znaleckého posudku, protože pokud obviněná odmítla hovořit se znalci, mělo to stejný praktický výsledek, jako kdyby se vůbec nedostavila k vyšetření a mařila provedení tohoto vyšetřovacího úkonu. Na takový případ dopadá ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu, podle něhož nelze-li vyšetřit duševní stav jinak, může soud a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu. Jestliže tedy obviněná odmítla spolupracovat se znalci, jejichž odborné posouzení mělo význam pro výsledek tohoto řízení, pak byla zcela důvodně upozorněna na zmíněnou zákonnou možnost. Podle přesvědčení státního zástupce nešlo o nějaký nepřiměřený nátlak nebo nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná A. P. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněná A. P. především zpochybnila správnost procesního postupu orgánů přípravného řízení při dokazování. Obviněná dovodila tyto pochybnosti zejména ze svého přesvědčení, že soudy nižších stupňů založily její vinu na nepřípustném důkazu, kterým by měl být znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jenž byl opatřen údajně po nepřípustném nátlaku na její osobu. V těchto směrech tedy obviněná nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože z jejího zmíněného tvrzení není zřejmé, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jí spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu podvodu, jímž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněná v této souvislosti neodkázala na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jejího názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná A. P. , totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněné zpochybňující postup při provádění některého z důkazů a při jeho hodnocení soudy nižších stupňů se tudíž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Přitom obviněná předkládá v dovolání vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Pouze nad rámec citovaného dovolacího důvodu a k námitkám obviněné A. P. ohledně nepřípustnosti předmětného znaleckého posudku Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá ze spisových podkladů (zařazených na č. l. 297 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 61/2013), obviněná se přes počáteční nesouhlas s provedením vyšetření svého duševního stavu rozhodla vyhovět policejnímu orgánu, byť tak podle svého vyjádření učinila pod nátlakem a z obavy před případným použitím ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze považovat upozornění policejního orgánu na případné použití určitých zákonem předvídaných procesních opatření za nepřípustný nátlak na obviněného, jestliže možnost takového postupu vyplývá z konkrétních okolností případu. Za situace, kdy obviněná nejdříve odmítla ve věci spolupracovat a nechtěla se dobrovolně podrobit vyšetření svého duševního stavu, ačkoli tento postup byl s ohledem na skutkové okolnosti věci vhodný a nutný, byl policejní orgán povinen poučit obviněnou nejen o jejích právech (§2 odst. 13 a §33 odst. 5 tr. řádu), ale též o jejích povinnostech včetně možnosti nařídit její pozorování ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 tr. řádu. Rozhodla-li se obviněná, že nakonec vyhoví zmíněné výzvě, nešlo o výsledek nějakého nepřípustného nátlaku na její osobu, ale o dobrovolné jednání, kterým reagovala na aktuální procesní situaci a na zákonné možnosti policejního orgánu.
Další námitky obviněné, které podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnila naplnění zákonného znaku objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívající v uvedení poškozeného v omyl, sice už odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak již výše konstatoval – v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění. Jak je z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, obviněná A. P. spáchala zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tak, že – zkráceně vyjádřeno – využila náklonnosti poškozeného R. L. a pod různými nepravdivými záminkami a smyšlenými okolnostmi od něho vylákala finanční prostředky ve výši 761 000 Kč, které mu nevrátila a s ohledem na svou špatnou majetkovou situaci ani vrátit nemohla, čehož si obviněná byla vědoma. Naplnění znaku objektivní stránky zločinu podvodu spočívajícího v „uvedení jiného v omyl“ přitom odvolací soud vyjádřil zejména formulacemi, podle nichž obviněná ve vztahu k poškozenému R. L. „… využila jeho náklonnosti a pod různými nepravdivými záminkami a smyšlenými okolnostmi … vylákala od poškozeného v níže uvedených případech finanční prostředky …“. Vzhledem k popisu ostatních rozhodných skutkových okolností a k uvedeným slovním formulacím pak podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají žádné pochybnosti nejen o naplnění zmíněného zákonného znaku, ale ani dalších znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou. Přitom pro naplnění objektivní stránky tohoto zločinu není podstatné, zda byla půjčka účelově vázána, či nikoli. I ve smlouvě o půjčce uzavřené podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo totiž možné sjednat účel použití půjčených peněžních prostředků. Podstatné je však to, zda v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o půjčce, měl dlužník úmysl nevrátit půjčené peníze, resp. byl alespoň srozuměn s tím, že je nevrátí a ani je vrátit nemůže. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr.), nejde o trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky. Má-li však takový dlužník v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit, může jít o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže tedy obviněná měla již v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce v úmyslu nevrátit půjčené peníze poškozenému R. L. , resp. byla-li s tím alespoň srozuměna, nelze mít žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně jeho objektivní stránky.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněné, jejichž prostřednictvím popřela naplnění objektivní stránky tohoto zločinu, za neopodstatněné.
Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud ovšem i námitky obviněné, jimiž v podstatě zpochybnila společenskou škodlivost trestného činu, jehož spácháním byla uznána vinnou. Přitom především namítla, že poškozený nedodržel potřebnou míru opatrnosti a že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nelze nahrazovat neopatrnost druhého účastníka tohoto vztahu. Nejvyšší soud zde odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), která se týká výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu „společenská škodlivost“ a principu „ultima ratio“. Jak totiž z této judikatury vyplývá, s ohledem na definici trestného činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe podle posledně citovaného ustanovení. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V trestní věci obviněné A. P. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči ní; ostatně ani sama obviněná ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jí spáchaného činu a které by svědčily o tom, že tento čin neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu. Naopak, povaha a rozsah jejího zásahu do majetkových práv jiné osoby, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti daného případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených. Vždyť obviněná naplnila i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, která spočívá ve způsobení značné škody a v jejímž důsledku jde dokonce o zločin jako typově závažnější trestný čin (§14 odst. 3 tr. zákoníku).
Za zcela neakceptovatelné pak považuje Nejvyšší soud námitky obviněné A. P. , jimiž v uvedených souvislostech poukazuje na nedodržení nezbytné míry opatrnosti poškozeného R. L. při sjednávání půjček. Obviněná totiž touto námitkou popírá existenci elementární důvěry v mezilidských vztazích, která je nezbytným předpokladem fungování každé společnosti. To, že obviněná vytýká poškozenému, že ji věřil jako člověku, k němuž cítil určitou náklonnost, a že jí chtěl za předem stanovených podmínek pomoci v její obtížné životní situaci, naopak svědčí o zneužití důvěry poškozeného obviněnou. V právní rovině je zde podstatné, že poškozený si s ohledem na své osobní poměry nemohl jednoduchým způsobem ověřit pravdivost tvrzení obviněné ani její skutečnou majetkovou situaci. Naopak, obviněná mu ji zastírala, protože přesvědčovala poškozeného o existenci nepravdivých skutečností, které ho měly utvrdit v tom, aby se nezdráhal i nadále jí půjčovat (např. stran dědictví po svém otci). Odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a sp. zn. 7 Tdo 486/2010 je rovněž nepřípadný, protože tato rozhodnutí nedopadají na nyní posuzovanou věc. V prvním případě se totiž jednalo o banku, která při nabídce úvěru vycházela jenom ze svých znalostí o klientovi, nevyžadovala žádné dodatečné informace od klienta (obviněného) k jeho finanční situaci a ani si tyto informace žádným jiným způsobem nezjišťovala, přestože měla dostatek kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti získala potřebné informace. V druhé ze zmíněných věcí si poškození neověřili údaje podle výpisu z katastru nemovitostí, aniž by tento postup nějak přesahoval jejich reálné možnosti z hlediska věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Jeden z poškozených byl navíc jednatelem společnosti s ručením omezeným, takže již z podstaty této funkce měl mít odpovídající schopnosti pro uskutečnění obezřetného obchodního styku. Nejvyšší soud zde přitom výslovně konstatoval, že zaplacení zálohy na kupní cenu, aniž si poškození učinili jasno o právních poměrech nemovitostí, které chtěli koupit, se jeví jako vyložená lehkomyslnost. Skutková zjištění ve věci obviněné A. P. a rozhodné okolnosti jí spáchaného činu jsou tedy zcela odlišné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná A. P. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však její dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc s obdobnými námitkami obviněné se náležitě zabývaly a vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné A. P. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y