ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.620.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 620/2014-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2014 o dovolání, které podal obviněný K. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 89/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 40 T 2/2011, byl obviněný K. O. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně s dalšími obviněnými J. K. , P. W. , L. F. a V. L. Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstvech a výkonu prokury v trvání 10 roků. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně finanční hotovosti a věcí vyjmenovaných ve výroku o tomto trestu. Soud zároveň rozhodl o vině a trestu spoluobviněných J. K. , P. W. , L. F. a V. L.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Vrchní soud v Olomouci nejprve vyloučil věc J. K. k samostatnému projednání a rozhodnutí, ohledně dalších obviněných rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 rozsudkem sp. zn. 3 To 89/2012, jímž z podnětu odvolání P. W. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a sám tomuto obviněnému uložil trest nový. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a obviněných L. F. , V. L. a K. O. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Odvolání J. K. taktéž zamítl usnesením ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 To 123/2012podle §256 tr. ř.
Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění J. K. , P. W. , L. F. i K. O. dovoláními, o nichž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 165/2013, kterým na podkladě dovolání obviněného K. O. zrušil rozsudek Vrchního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012, ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání K. O. , a přikázal věc ohledně tohoto obviněného znovu projednat a rozhodnout. Dovolání P. W. , L. F. a J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu znovu projednal odvolání obviněného K. O. a usnesením ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 89/2012, je odmítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil v něm, že na chodu společnosti JKR Trading s.r.o. se podílel jen jako „nastrčená figurka“, jako jednatel společnosti byl zapsán pouze formálně a do obchodních vztahů vstoupil až na popud P. W. po 26. 6. 2008. Podání daňového přiznání i řádné odvedení příslušných daní chtěl provést, avšak zamezil mu v tom zásah celního úřadu, při kterém byly společnosti JKR TRADING s.r.o. zabaveny veškeré finanční prostředky. Jako ve svém předešlém dovolání zopakoval, že si nechal vypracovat znalecký posudek z oboru účetnictví k posouzení vlivu jemu vytýkané trestné činnosti na daňové odvody, který však dosud nemá k dispozici. Dále odmítl jakoukoli participaci na protiprávním jednání popsaném ve výroku o vině poukazem na výkon svého povolání „výrobního dělníka“. Vyslovil přesvědčení, že v dané trestní věci vedené vůči jeho osobě je obžaloba založena pouze na domněnkách a jeho vina nebyla v rámci trestního řízení prokázána. Dále namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování ze dne 22. 7. 2013, s tím, že pokud nebyli vyslechnuti jmenovaní svědci, nemůže tato skutečnost být k přičítána k jeho tíži.
Závěrem svého dovolání obviněný K. O. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 89/2012, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 40 T 2/2011, a přikázal soudu prvního stupně, „popřípadě soudu druhého stupně“, věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný podal dne 20. 3. 2014 ke Krajskému soudu v Brně „doplnění“ svého dovolání, v němž podrobněji rozvedl svou argumentaci obsaženou ve svém prvním mimořádném opravném prostředku, nepředložil tedy žádná nová fakta či námitky, jež by nebyly obsaženy v předešlém podání. Vzhledem k tomu, že toto doplnění bylo soudu prvního stupně doručeno až po zákonné dvouměsíční lhůtě k podání dovolání stanovené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., nemohl Nejvyšší soud k jeho obsahu přihlížet.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného K. O. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové. Ta nejprve poukázala na to, že námitky obviněného nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají vyloženě skutkový charakter. Připomněla, že k obdobným námitkám obviněného, jež byly součástí jeho prvního dovolání, se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 165/2013. Dovolací soud přitom neshledal v postupu soudů prvního ani druhého stupně žádné pochybení, všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu byly dostatečně prokázány provedenými důkazy a odůvodněny v rozhodnutích soudů obou stupňů. V případě obviněného nejde ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy v napadených rozhodnutích zamítnutí důkazních návrhů řádně odůvodnily. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný K. O. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Jak vyplývá z interpretace procesního vývoje v této trestní věci stručně popsané v úvodu tohoto rozhodnutí, ohledně obviněného K. O. se jedná již o druhé dovolací řízení. Ve svém prvním rozhodnutí Nejvyšší soud vyhověl části dovolacích námitek tohoto obviněného, jež zařadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., týkající se porušení práva obviněného být přítomen u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Pouze na podkladě zjištěné vady, tj. konání veřejného zasedání bez možnosti poskytnout obviněnému právo se jej zúčastnit, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného K. O. podle §256 tr. ř., a přikázal tomuto soudu věc ve zrušeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Vrchní soud v Olomouci tak v rámci nového odvolacího řízení znovu projednal odvolání obviněného K. O. ve veřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2013, a to za účasti obviněného i jeho obhájce Mgr. Stanislava Kormana v substituci za Mgr. Petra Houžvičku. Řádný opravný prostředek obviněného usnesením z téhož dne sp. zn. 3 To 89/2012 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodný.
Své druhé dovolání v této trestní věci opřel obviněný o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Stejně jako ve svém předcházejícím mimořádném opravném prostředku však veškeré námitky, na nichž obviněný založil naplnění tohoto důvodu dovolání, vybočují z jeho rámce. Obsahem všech výhrad se totiž stal faktický nesouhlas obviněného se skutkovým zjištěním, na němž soudy obou stupňů založily výrok o jeho vině, předpoklady pro jiné právní posouzení skutku se obviněný snažil dovodit z jiných skutkových okolností, než jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku a podrobněji rozvedeny v odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Obviněný v podstatě znovu zopakoval obhajobu, kterou uplatňoval již od počátku trestního řízení, a také v předcházejícím dovolání, jež spočívala především na „ryze formálním“ výkonu funkce jednatele společnosti JKR TRADING., s. r. o. Již nalézací soud se jako první v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku náležitým způsobem vypořádal se všemi tvrzeními, která předkládal obviněný i další osoby, s nimiž páchal trestnou činnost. Soud prvního stupně naprosto dostatečně, přehledně a srozumitelně vysvětlil, proč odmítl verzi obviněného, podle níž byl pouze zneužit jinými osobami, aniž by se jakkoli fakticky podílel na zkrácení daňových povinností označené obchodní společnosti (k tomu zejména str. 44 – 49 rozsudku).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval v prvním rozhodnutí o dovolání v dané věci, považuje za zjevně vyvrácené tvrzení obviněného o tom, že by „nestihl“ splnit příslušné daňové odvody vlivem zásahu orgánů činných v trestním řízení. Aktivní jednání obviněného směřující k zastření fiskálních povinností společnosti JKR TRADING s. r. o. vyplývá z obsahu provedeného dokazování, nejen z výpovědi jednoho ze spoluobviněných L. F. , ale především z listinných důkazů, o jejichž správném obsahu nelze mít jakékoli pochybnosti. Také telefonické domluvy obviněného především se spoluobviněným P. W. , ale i další rozhovory spoluobviněných jen mohly přisvědčit verzi průběhu páchání daňového deliktu, do jehož tzv. „druhé fáze“ počínající 26. 6. 2008 se aktivně zapojil K. O. , a to zjevně za účelem zajistit si pro sebe i jiného finanční prospěch. Bylo nepochybné, že mezi obviněným K. O. , který vykonával funkci jednatele společnosti v předmětnou dobu, a dalším jednatelem J. K. probíhala součinnost víceméně v souladu s pokyny P. W.
Přehledně a v souladu s obsahem provedeného dokazování popsal konkrétní aktivní jednání obviněného K. O. v rámci páchání společné trestné činnosti Vrchní soud v Olomouci na str. 16 a 17 napadeného usnesení. Smysl a účel, k němuž byl prováděn dovoz minerálních olejů v rozhodném období, a to i před zapojením K. O. do skupiny pachatelů, naprosto vyvrací jeho obhajobu ohledně úmyslu splnit daňové povinnosti. Je proto zcela evidentní, že zásah policejního orgánu mohl mít vliv pouze na právní kvalifikaci skutku zčásti jako pokusu. Žádnou relevanci pak nelze přiznat ani argumentu obviněného o jeho povolání, které rozhodně není překážkou účasti na tomto druhu trestné činnosti. Naopak pokud tím chtěl naznačit, že jeho „řádný“ příjem je nízký, měl o to větší důvod snažit se jej zvýšit i za cenu, že tak bude činit v rozporu se zákonem. Nakonec výsledek domovní prohlídky svědčí o tom, že „disponoval“ takovými finančními částkami, které sice nemusely být všechny určeny jemu, ale již jejich držení se vymyká životnímu stylu běžného „výrobního dělníka“ a dokonce většiny osob vázaných na obvyklou výši odměn za práci. Lze tak jen znovu připomenout závěr, ke kterému Nejvyšší soud dospěl již v minulém rozhodnutí, a to, že samotný charakter a způsob podnikání s motorovou naftou svědčily o tom, že obvinění jednali v rámci těchto obchodních transakcí úmyslně ve snaze obohatit sebe a jiné na úkor fiskálních zájmů státu.
Pokud jde o výhrady týkající se rozsahu dokazování, byly rovněž součástí řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud na str. 17 svého rozhodnutí ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 89/2012, naprosto přesvědčivě vysvětlil veškeré okolnosti týkající se případné snahy soudů vyhovět některým návrhům obhajoby. Připomněl, že soud nalézací se snažil svědka T. S. vyslechnout, avšak nepodařilo se mu ani prostřednictvím Policie České republiky předvolání k výslechu doručit, další jmenovaná svědkyně, A. P. , u hlavního líčení odepřela výpověď v souladu s ustanovením §100 odst. 1, 2 tr. ř. Zároveň však Vrchní soud v Olomouci vysvětlil, že výpovědi uvedených dvou svědků, stejně jako výpověď W. B. , nemají význam pro skutkové závěry nalézacího soudu, navíc z jejich výpovědí není možné ohledně jednání obviněného K. O. vyvodit jakékoliv relevantní závěry. Nejvyšší soud navíc připomíná, že je výhradním oprávněním soudu, které z opatřených či navržených důkazů provede, není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť k rozhodnutí o vině je třeba zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Zásada nezávislosti soudu zakotvená v čl. 82 Ústavy České republiky mj. znamená, že je výlučně na úvaze soudu, v jakém rozsahu bude provádět dokazování, přičemž soudy vždy musí zvažovat potřebu případného doplnění důkazů, a to i bez ohledu na návrhy stran v řízení. (Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 a ze dne 27. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 463/2000.)
Nejvyšší soud na podkladě obsahu dovolání obviněného zjistil, že je podáno mimo rámec zákonem vyjmenovaných důvodů, přesto se stručně vyjádřil k zásadním výhradám dovolatele. O podaném dovolání obviněného K. O. poté Nejvyšší soud rozhodl tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová