ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.717.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 717/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněného M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 31 To 54/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 123/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 2 T 123/2009, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ve zkratce „tr. zákon“). Za tento trestný čin byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Pro výkon trestu jej soud zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.
Výše uvedený trestný čin obviněný M. L. spáchal podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že v L. , v ulici L. v. , dne 30. 9. 2006, mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, společně se dvěma doposud neustanovenými spolupachateli zatarasil cestu poškozené R. M. , cloumal s ní a přitiskl ji na zeď uličky, kde přes její pláč, křik a prosby, aby jí nechal být, jí rozepnul kalhoty a po hádce s ostatními dvěma spolupachateli o pořadí vykonání soulože na ní vykonal pohlavní styk, se slovy, že pokud bude hodná a bude mu po vůli, tak vše skončí a nechá ji být, což poškozená ze strachu strpěla, čímž jí způsobil několik menších modřin na levé paži a odřeninu na levém lokti.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací, výše citovaný rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. L. zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §241 odst. 1 tr. zákona obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný M. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Vodičky napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřoval obviněný M. L. v tom, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů je extrémní rozpor. Samotnou výpověď poškozené nelze pokládat pro závěr o vině za dostačující a jí sestavený identikit měl primárně sloužit pro potřeby přípravného řízení, zatímco v hlavním líčení je jeho důkazní síla zanedbatelná. K výsledku fotorekognice dovolatel uvedl, že nelze ignorovat všeobecně známou skutečnost, že příslušníci jednoho etnika mají obtíže při rozeznávání osob etnika odlišného. Navíc poznat osobu na fotografii je složitější, protože nezachycuje výraz a mimiku poznávané osoby a nelze tak vyloučit omyl. Obviněný znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu, že se v době činu nacházel mimo území České republiky, což v hlavním líčení doložil potvrzením tehdejšího zaměstnavatele, které soudy vyhodnotily jako nevěrohodné, aniž by provedly jakýkoli důkaz k ověření jeho pravosti. Za hlavní důvod nesouladu důkazů s vyvozeným skutkovým stavem ovšem obviněný M. L. pokládal negativní výsledek odborného vyjádření z oboru genetiky, podle něhož není shoda jeho vzorku DNA s biologickou stopou zajištěnou na kalhotkách poškozené. Soudy sice snesly řadu důvodů, pro které se vzorky neshodují, ovšem žádný z nich nevyznívá přesvědčivě. Poškozená vypověděla, že pachatel ejakuloval mezi její stehna a genetický materiál byl nalezen na kalhotkách. Z toho soudy dovodily, že nalezené sperma zřejmě patří dalšímu ze spolupachatelů, který na poškozené rovněž vykonal soulož. Tento závěr ale podle obviněného nemůže obstát, protože poškozená vypověděla, že si je bezpečně jistá tím, že první pachatel, tedy obviněný, ejakuloval mezi její stehna, zatímco u druhého pachatele tuto jistotu nemá. Navíc skutečnost, že pachatel ejakuloval mezi stehna poškozené, nevylučuje možnost, že potřísnil i její kalhotky.
Závěrem svého dovolání obviněný M. L. poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k významu důkazů a presumpci neviny a citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98.
Nejvyššímu soudu obviněný M. L. navrhl, aby zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu zprošťujícím výrokem, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. L. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. L. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Existenci dovolacího důvodu obviněný M. L. opíral o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad v hmotně právním posouzení skutku či jiné okolnosti. Svými námitkami obviněný M. L. ale nevytýkal napadenému rozhodnutí ani jeho předchozímu řízení žádnou vadu, která by měla původ ve vadné aplikaci hmotně právních norem. Veškeré jím uplatněné výhrady, jimiž zpochybňoval správnost napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího, směřovaly proti rozsahu skutkových zjištění a především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci. Námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním proto nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. řádu.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný M. L. navíc pouze zopakoval námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal (srovnej str. 8 až 10 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal ani obviněným tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů v posuzované věci, jehož existence zcela výjimečně umožňuje Nejvyššímu soudu zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/2004 nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 a další). Extrémní rozpor nebo také nesoulad mezi skutkovým zjištěním a výsledky dokazování používá ve své praxi Ústavní soud pro případy, kdy v rámci řízení o stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů zjistí potřebu výjimečně zasáhnout do pravomocného rozhodnutí a to v zásadě tehdy, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonně opatřených důkazů, resp. situace, kdy informace obsažená v důkazu nebyla získána procesně přípustným způsobem. Posledním okruhem vad, jež vedou k zásahu Ústavního soudu, jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.(Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)
V posuzované věci takový nesoulad nenastal, naopak z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že vina obviněného M. L. byla bez důvodných pochybností prokázána a skutková zjištění soudu prvního stupně mají zřejmou obsahovou spojitost s důkazy. Soud prvního stupně velmi pečlivě, srozumitelně a logicky (srovnej str. 3 až 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného M. L. , a to i přes skutečnost, že v její prospěch zdánlivě svědčil výsledek kriminalistické genetické expertizy, která neprokázala přítomnost jeho spermií v biologické stopě zajištěné na kalhotkách poškozené. Přiléhavě soud prvního stupně poukázal na tu část výpovědi poškozené, ve které od samého počátku, tedy ještě v době předcházející výsledkům zmíněného odborného vyjádření z oboru genetiky, popisovala, že o pohlavní styk s ní se pokoušel ještě další z přítomných mužů, přičemž nevyloučila možnost, že i on ejakuloval. Závěr soudu prvního stupně o vině obviněného M. L. pak soud prvního stupně zcela důvodně postavil na výpovědi poškozené, která nikoho z pachatelů neznala a neměla důvod je nepravdivě obvinit. Poškozená bezprostředně po činu procesně bezvadným způsobem při rekognici podle fotografií (rekognice in natura v počátečním stadiu prověřování nepřicházela reálně do úvahy) s naprostou jistotou označila právě obviněného M. L. jako pachatele, jenž na ni jako první proti její vůli vykonal pohlavní styk. Věrohodně přitom vysvětlila, proč si jeho rysy tak dobře zapamatovala. Ještě před poznávacím řízením poškozená udala policistům podrobný popis pachatele a spolupracovala na vytvoření jeho identikitu, přičemž výstižně vystihla vzhled obviněného M. L. , takže námitka obviněného ohledně problematického poznávání osob jiného etnika vyznívá jako irelevantní. Stejně jako jeho účelová snaha obstarat si alibi, se kterou se jak soud prvního stupně (str. 5 odůvodnění) tak odvolací soud (str. 4 odůvodnění) akceptovatelným způsobem vypořádaly. Vyloučení pravdivosti listiny, kterou obviněný předložil v rámci veřejného zasedání konaného o jeho odvolání, potvrzuje samotná výpověď obviněného, v níž uváděl zcela jiného zaměstnavatele i pracovní dobu. Jak již nalézací soud konstatoval ve Velké Británii, kde se měl podle vlastního tvrzení obviněný v době činu nacházet, byly britskými orgány zjištěny osoby v blízkém příbuzenském vztahu k obviněnému a v souvislosti s opakovaným vydáváním cestovních dokladů jak na území České republiky tak i prostřednictvím českého velvyslanectví v Británii, je zřejmá snaha obviněného využít těchto dokumentů k zastření kontroly pohybu při výjezdu z České republiky i na jejím území. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, jak byly zjištěny v soudním řízení, je nutné považovat závěr soudů o prokázání viny obviněného za odpovídající výsledkům dokazování i obecným pravidlům logických úvah, bez potřeby opatřovat důkazy další.
Nejvyšší soud proto bez vlastního přezkumného řízení na podkladě obsahu trestního spisu nezjistil v projednávané trestní věci dovolatelem tvrzený nesoulad mezi obsahem jednotlivých důkazů a skutkovými závěry, které z nich soudy nižších stupňů dovodily. Podkladem odsuzujícího rozsudku se staly důkazy, podle kterých bylo možné bez pochybností označit obviněného M. L. za pachatele trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona. Soudy neopomněly provést žádný z dostupných důkazů, jejich obsah nedeformovaly, velkou pozornost věnovaly věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené, o niž své zjištění v podstatě opřely, přičemž neopomněly prověřit mimo jiné i dotazem ve Velké Británii možnost obviněného pobývat v rozhodnou dobu na místě činu. Z tohoto pohledu se odkaz obviněného na nálezy Ústavního soudu řešící problematiku presumpce neviny, zákazu deformace důkazů, opomenutých důkazů a kontradiktornosti řízení jeví jako zjevně nepřiléhavý.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. L. posoudil jako podané z jiného než zákonného důvodu a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila
JUDr. Pavla Augustinová