ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.757.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 757/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 7 To 9/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 39/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 7 To 9/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného M. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 3 T 39/2012, uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), který – stručně popsáno – spáchal tím, že dne 19. 3. 2012 v noci v P. předložil ve směnárně dvě bankovky nominální hodnoty 20 USD, o nichž věděl, že jsou padělané, a žádal o jejich výměnu za české koruny. Za to byl obviněný odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to dvou kusů bankovek v nominální hodnotě 20 USD shodného sériového čísla ....
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které Městský soud v Praze, aniž by věc meritorně přezkoumával, podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 7 To 9/2014. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněný poté, co mu byl ve vazebním zasedání konaném dne 20. 10. 2013 doručen opis písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, výslovně prohlásil, že se vzdává odvolání za sebe i za osoby blízké.
Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a l) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí s tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání z formálních důvodů a věcně ho neprojednal, přestože obviněný se vzdal odvolání za situace, kdy byl zatčen, nemohl se poradit se svým obhájcem a nebyl v dobrém psychickém a fyzickém stavu, takže si přesně neuvědomil dopad toho, co činí. V jeho projevu tak chyběla vážnost a určitost. Jedinou motivací jeho prohlášení bylo, aby se dostal co nejrychleji ze zadržení na svobodu, a protože mu bylo zdůrazněno, že „má jen podmínku“, vzdal se odvolání bez ohledu na skutečnost, že trestný čin nespáchal.
Obviněný označil za zásadní procesní pochybení předcházející napadenému usnesení Městského soudu v Praze porušení práva na obhajobu. K tomu podle obviněného došlo tím, že soud prvního stupně nevyrozuměl o jeho zatčení obhájce, který mu byl v projednávané věci dříve ustanoven z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu, a neumožnil mu poradit se s obhájcem o tak závažném rozhodnutí, jakým je vzdání se řádného opravného prostředku. Jak dále obviněný zdůraznil, má jen základní vzdělání a jak konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého prvního odsuzujícího rozsudku ze dne 20. 11. 2012, jeho rozumová vyspělost není odpovídající věku.
Obviněný poukázal na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 61 To 2/2014 (správně jde o usnesení Městského soudu v Praze, viz č. l. 280 trestního spisu), které řeší obdobnou procesní situaci, kdy soud prvního stupně nevyrozuměl ustanoveného obhájce o konání vazebního zasedání, v němž byl obviněný vzat do vazby a po vyhlášení usnesení se vzdal stížnosti, ovšem poté ji prostřednictvím obhájce přesto podal a soud druhého stupně ji projednal. Jak zde soud jasně konstatoval, pokud bylo obhájci postupem soudu prvního stupně znemožněno zúčastnit se vazebního zasedání, bylo porušeno právo obviněného na obhajobu.
Obviněný dále vysvětlil, že nepodal nové odvolání, ale jen trval na projednání původního odvolání, které za něj dne 8. 7. 2014 podle jeho pokynů podal do datové schránky soudu prvního stupně obhájce ještě předtím, než se on sám dne 20. 10. 2013 vzdal neúčinným způsobem opravného prostředku. Po poradě s obhájcem, kterého obviněný náhodně potkal dne 22. 11. 2013, si totiž jasně uvědomil všechny důsledky svého neuváženého kroku a současně zjistil procesní pochybení soudu prvního stupně, který významně omezil jeho právo na obhajobu. Podle obviněného se však Městský soud v Praze nijak nezabýval okolnostmi, za nichž došlo k tomu, že se obviněný vzdal opravného prostředku, a zamítl jeho odvolání z čistě formálních důvodů.
Závěrem svého dovolání obviněný citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaných pod č. 4/1977 a č. 33/2000 Sb. rozh. tr. a z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/06, uveřejněného pod č. 191 ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které se zabývají otázkou zajištění reálného práva obviněného na obhajobu a v nichž se shodně konstatuje, že soudní řízení je třeba vést takovým způsobem, aby došlo k naplnění účelu nutné obhajoby. Proto obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze.
K dovolání obviněného M. B. se vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nespadá každé porušení práva na obhajobu, ale jen takové, když obviněný, u kterého je dán důvod nutné obhajoby, neměl v řízení obhájce, ačkoli ho mít měl, a současně orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Státní zástupkyně uvedla jako příklad provádění důkazů v hlavním líčení bez obhájce. Podle státní zástupkyně se v posuzované věci nejedná o takové zásadní porušení práva na obhajobu, protože obviněný měl z důvodu nutné obhajoby ustanoveného obhájce po celou dobu trestního stíhání, tedy i dne 20. 10. 2013, kdy byl zatčen na příkaz, který vydal soud prvního stupně. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, soud prvního stupně dne 20. 10. 2013 nečinil úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, ani obviněného nevzal do vazby, pouze mu doručil rozsudek.
Pokud jde o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, podle názoru státní zástupkyně Městský soud v Praze důvodně zamítl odvolání obviněného podle §253 odst. 1 tr. řádu, tedy bez meritorního přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně. K tomu, aby úkon, jímž se obviněný vzdal odvolání, byl právně účinný, postačilo jeho prohlášení před soudem prvního stupně poté, co mu byl doručen rozsudek a byl řádně poučen o opravném prostředku proti němu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit pozdější tvrzení obviněného, že tak učinil „v omylu a úkon nebyl míněn vážně“. Obviněný totiž není osobou omezenou ve svéprávnosti a odpovídá za své jednání, přičemž orgánům činným v trestním řízení nelze přičítat k tíži, že obviněný nebyl z vlastní vůle v kontaktu se svým obhájcem.
Podle přesvědčení státní zástupkyně napadené usnesení netrpí vytýkanými vadami a obviněný „se pouze rozmyslel“ a chtěl změnit svůj předchozí projev vůle. Proto navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
K dovolacím námitkám, které obviněný uplatnil a podřadil bez bližšího rozlišení pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l) tr. řádu, Nejvyšší soud úvodem připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném širokém rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Faktickým účelem rozhodnutí o dovolání, které je průlomem do právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, je náprava jen těch zásadních nedostatků, jež mu předcházely. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je dán tehdy, neměl-li obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jak již Nejvyšší soud opakovaně judikoval, pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit každé, resp. jakékoli porušení práva obviněného na obhajobu, ale jen takové, ke kterému došlo ve stadiu řízení, v němž byly provedeny úkony, které se staly výlučným nebo hlavním podkladem meritorního rozhodnutí, jehož přezkoumání se dovoláním požaduje (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 48/2003 a č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr.).
V nyní posuzované věci se obviněný M. B. domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu napadeného dovoláním – stručně řečeno – s poukazem na to, že v okamžiku, kdy se vzdal odvolání, byl rozrušen a neuvědomoval si všechny následky svého prohlášení, protože byl zatčen, a jak konstatoval i soud prvního stupně, jeho rozumové schopnosti zcela neodpovídají jeho věku. Porada s obhájcem, který mu byl ve věci ustanoven z důvodu nutné obhajoby, nebyla možná, jelikož obhájce nebyl vyrozuměn soudem prvního stupně o zatčení obviněného a o konání jeho výslechu. Tím bylo podle obviněného významně porušeno jeho právo na obhajobu a odvolací soud měl tuto skutečnost vzít na vědomí a jím podané odvolání věcně projednat, namísto toho, aby ho zamítl s tím, že bylo podáno osobou, která se ho předtím výslovně vzdala.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že vazební zasedání se podle §73d až §73g tr. řádu koná tehdy, je-li rozhodováno o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Účelem vazebního zasedání je umožnit obviněnému, aby realizoval své právo na osobní vyjádření před rozhodnutím o vazbě, aby vznesl argumenty, proč by měl být ponechán na svobodě, aby se bezprostředně vyjádřil k okolnostem, z nichž se dovozuje naplnění důvodů vazby podle §67 tr. řádu, a aby mohl navrhnout náhradu vazby jiným institutem. Účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání zásadně není nutná, ale oba musí být vyrozuměni o jeho konání (§73e odst. 1 věta první, odst. 2 tr. řádu), aby zvážili, zda využijí svého práva zúčastnit se vazebního zasedání. Protože jednou z obligatorních podmínek pro vydání příkazu k zatčení podle §69 odst. 1 tr. řádu je existence některého z důvodů vazby, je zřejmé, že vazební zasedání je nutné konat i v případech, kdy se rozhoduje podle §69 odst. 5 tr. řádu o tom, zda obviněný, na něhož byl vydán příkaz k zatčení, bude propuštěn ze zatčení na svobodu nebo bude vzat do vazby. Jelikož lhůta pro rozhodnutí o zatčeném obviněném je v takovém případě stanovena na 24 hodin od okamžiku, kdy byl dodán policejním orgánem, který ho zatkl, příslušnému soudu nebo soudci provádějícímu výslech, je v ustanovení §69 odst. 5 tr. řádu zakotvena speciální úprava, podle které má obviněný právo požadovat, aby byl obhájce přítomen jeho výslechu, jen tehdy, je-li v uvedené lhůtě dosažitelný. Nejvyšší soud v souvislosti se zákonnou lhůtou, v níž je nutné rozhodnout o zatčené nebo zadržené osobě, již dříve judikoval, že předseda senátu a v přípravném řízení soudce splní svou zákonnou povinnost, vyrozumí-li obhájce o době a místu konání vazebního zasedání telefonicky, a jestliže není obhájce telefonicky zastižen, i zanecháním vzkazu na záznamovém zařízení v sídle advokátní kanceláře obhájce (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/2001 Sb. rozh. tr.).
Obviněný M. B. byl zatčen dne 19. 10. 2013 v 13.20 hodin na podkladě příkazu k zatčení vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 3 T 39/2012. Zatčený obviněný byl dodán předsedkyni senátu zmíněného soudu dne 20. 10. 2013 v 8.25 hodin, ihned potom proběhlo vazební zasedání, v jehož rámci byl obviněný opětovně poučen o svých právech a byl mu doručen opis rozsudku soudu prvního stupně. Poté, co obviněný prohlásil, že se sám vzdává odvolání proti rozsudku a nepřeje si, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, byl propuštěn ze zatčení na svobodu (viz protokoly na č. l. 181 a 182 trestního spisu). Obhájce ani státní zástupce se nezúčastnili tohoto vazebního zasedání, a jak vyplývá ze spisového materiálu, soud prvního stupně nevyvinul žádnou snahu, aby je vyrozuměl o jeho konání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně v souvislosti s vazebním zasedáním konaným dne 20. 10. 2013 sice porušil právo obviněného na obhajobu, ale tato procesní vada nezakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože nijak neovlivnila rozhodnutí ve věci samé. Jediný úkon, který byl v daném vazebním zasedání proveden, totiž bylo doručení opisu písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně obviněnému. Navíc účast obhájce u vazebního zasedání nebyla nutná a obviněný ji ani nepožadoval.
Nejvyšší soud pokládá v této souvislosti za vhodné upozornit na své rozhodnutí publikované pod č. 58/2009 Sb. rozh. tr., v němž konstatoval, že nejde-li o případ, kdy obhájce může jménem obviněného podat odvolání i proti jeho vůli, pak skutečnost, že obviněný, který byl zastoupen obhájcem, vzal sám zpět své odvolání, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a to ani tehdy, měl-li obviněný obhájce z důvodu nutné obhajoby. Účinnost uvedeného úkonu obviněného, tedy zpětvzetí odvolání, totiž není podmíněna souhlasem jeho obhájce ani žádnou jinou formou součinnosti. Obdobně je tomu nepochybně i v případě vzdání se odvolání.
Takový závěr není v rozporu ani se žádným z rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, na která obviněný M. B. poukázal ve svém dovolání. Všechna tato rozhodnutí totiž řeší nepřítomnost obhájce, byť krátkodobou, u hlavního líčení, v jehož rámci jsou prováděny důkazy. Nezabývají se přítomností obhájce u vazebního zasedání, v němž se rozhoduje výlučně o zatčeném obviněném a nejedná se zde v meritu věci, ani dispozičním právem obviněného ve smyslu §250 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud následně zvažoval, zda zmíněná dovolací námitka není opodstatněná ve vztahu k druhému z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Jeho podstata spočívá jednak v tom, že soud druhého stupně zamítl po věcném přezkoumání řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, přestože byl v předchozím řízení dán některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Alternativně je však uvedený dovolací důvod naplněn i tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, odvolací soud zamítl odvolání obviněného M. B., protože obviněný se výslovně vzdal odvolání prohlášením učiněným před soudem prvního stupně dne 20. 10. 2013 a takové prohlášení je zásadně neodvolatelné. Námitku obviněného, podle které jeho prohlášení nebylo učiněno vážně a po předchozí poradě s obhájcem, odvolací soud neakceptoval. Podle jeho názoru totiž obviněný není zbaven způsobilosti k právním úkonům ani tato jeho způsobilost není omezena, takže měl výhradní právo disponovat s opravným prostředkem bez ohledu na skutečnost, zda u něj byly dány důvody nutné obhajoby či nikoli. Procesním pochybením soudu prvního stupně spočívajícím v nevyrozumění obhájce obviněného o konání vazebního zasedání, které odvolatel rovněž namítal, se Městský soud v Praze vůbec nezabýval. To ovšem Nejvyšší soud považuje za vadu, v důsledku které byl obviněnému odepřen přístup k odvolacímu soudu.
Městský soud v Praze se nevypořádal ani s další zřejmou procesní vadou v postupu soudu prvního stupně, která spočívala v tom, že poté, co byl dne 20. 10. 2013 obviněnému doručen opis písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a obviněný poté projevil svou vůli akceptovat tento rozsudek a neuplatnit proti němu opravný prostředek, předsedkyně senátu soudu prvního stupně neupozornila obviněného na skutečnost, že odvolání za něj již dne 8. 7. 2013 podal obhájce (viz č. l. 165 až 171 trestního spisu). To měl obhájce učinit podle pokynu, který již dříve obdržel od obviněného (viz protokol na č. l. 182 trestního spisu, který zachycuje průběh vazebního zasedání dne 20. 10. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 1).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že Městský soud v Praze v odvolacím řízení pochybil a jeho rozhodnutí nemůže obstát z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. V posuzované trestní věci došlo v důsledku výše popsaných pochybení soudu prvního stupně k nesprávnému procesnímu postupu, protože obviněný M. B. se ve vazebním zasedání dne 20. 10. 2013 vzdal odvolání, ačkoli ho předtím prostřednictvím obhájce dne 8. 7. 2013 řádně podal. Odvolací soud pak tuto procesní vadu neodstranil a neujasnil si, zda odvolání podané prostřednictvím obhájce dne 8. 7. 2013 bylo právně účinné. Přitom teprve po vyřešení této otázky mohl reálně posoudit, zda jsou splněny podmínky ustanovení §253 odst. 1 tr. řádu pro zamítnutí odvolání bez jeho věcného přezkoumání.
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §253 odst. 1 tr. řádu, podle kterého Městský soud v Praze rozhodoval, navazuje na ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. řádu, v němž je zakotveno právo obviněného a dalších oprávněných osob nakládat s právem podat odvolání podle svého vlastního uvážení. Současně jsou zde stanoveny předpoklady pro účinné vzdání se odvolání nebo pro jeho účinné zpětvzetí. Jak v této souvislosti vyplývá z dosavadní judikatury, obviněný, jehož způsobilost k právním úkonům (resp. nyní svéprávnost) není omezena, je oprávněn vzít sám zpět své odvolání, i když je předtím podal prostřednictvím obhájce, neboť s opravným prostředkem zásadně disponuje ten, jehož jménem se podává (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 58/2009 a č. 54/2010 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud je vždy povinen zabývat se podaným odvoláním nejen z hlediska včasnosti jeho podání a procesní způsobilosti odvolatele, ale též s přihlédnutím k předchozím projevům vůle odvolatele týkajícím se rozsudku. Městský soud v Praze měl proto nejdříve učinit jasné zjištění, zda odvolání podané za obviněného obhájcem dne 8. 7. 2013 vyjadřovalo vůli obviněného, anebo zda obhájce učinil tento úkon z vlastního rozhodnutí, bez vědomí obviněného a bez jeho souhlasu. Ze spisového materiálu je zatím zřejmé jen to, že hlavní líčení, v němž byl dne 13. 6. 2013 vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, proběhlo v nepřítomnosti obviněného a obhájce nebyl s obviněným vůbec v kontaktu od doby vyhlášení rozsudku až do okamžiku jejich náhodného setkání, k němuž došlo dne 22. 11. 2013 (viz č. l. 268 trestního spisu).
Pokud se obviněný M. B. skutečně nejdříve rozhodl podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a dal pokyn svému obhájci k jeho podání, jak nyní tvrdí v dovolání, a jestliže poté změnil názor, jak tomu nasvědčuje jeho prohlášení ze dne 20. 10. 2013, měl místo vzdání se odvolání vzít odvolání výslovně zpět a předsedkyně senátu soudu prvního stupně měla usnesením vzít toto zpětvzetí na vědomí. Takové rozhodnutí má sice jen deklaratorní charakter, ale zákon v ustanovení §250 odst. 4 tr. řádu předpokládá jeho vydání v zájmu právní jistoty a současně s ním spojuje povinnost předsedy senátu zkoumat, zda zpětvzetí odvolání nebrání nějaká překážka.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti a právní závěry z podnětu dovolání obviněného M. B. podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která tím ztratila podklad, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání věci se odvolací soud vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a ve věci znovu rozhodne o podaném odvolání.
Již nyní však Nejvyšší soud pokládá za vhodné vyjádřit se k námitce obviněného, podle níž úkon, kterým se vzdal odvolání, nebyl myšlen vážně a učiněn při vědomí všech jeho následků, protože se předtím nemohl poradit s obhájcem. Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že způsobilost k právním úkonům (resp. nyní svéprávnost) obviněného nebyla v okamžiku vzdání se odvolání nijak omezena a prohlášení učinil poté, co byl poučen o svých právech podle §33 tr. řádu, tedy i o právu na obhájce a poradu s ním. Vypovídací hodnotu má v této souvislosti i fakt, že obviněný byl v minulosti již šestkrát soudně trestán a úkony trestního stíhání pro něj nebyly novou či překvapující zkušeností. Ostatně jen v průběhu trestního stíhání v nyní posuzované věci byl zatčen opakovaně a vždy po doručení obžaloby nebo vyrozumění o konání hlavního líčení byl propuštěn na svobodu (viz č. l. 87 a 148 trestního spisu), takže rozhodně nemohl být významně zaskočen a ovlivněn ve svém rozhodování tím, že byl omezen na svobodě. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje č. l. 55 trestního spisu, kde je založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 13/2009, v jehož odůvodnění se cituje ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož obviněný je schopen plnohodnotné účasti v trestním řízení a může chápat jeho smysl i smysl trestu.
Za nerozhodnou pak Nejvyšší soud pokládá námitku obviněného, že má jen základní vzdělání a že i soud prvního stupně ho označil za osobu, jejíž rozumová vyspělost zcela neodpovídá jejímu věku, takže o to více měl tento soud dbát, aby mu umožnil poradit se s obhájcem, zda se vzdát odvolání. Jak už bylo výše zmíněno, obviněný nemá omezenou způsobilost k právním úkonům (svéprávnost) a navíc poněkud zkreslil smysl prohlášení soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 3 T 39/2012, který předcházel nyní již pravomocnému rozsudku ze dne 13. 6. 2013 (viz č. l. 100 trestního spisu). Soud prvního stupně se v této části odůvodnění rozsudku zabýval obhajobou obviněného, který tvrdil, že si nebyl vědom toho, že udává padělané bankovky, protože je převzal od přítelkyně a blíže si je neprohlížel. Soud považoval tuto obhajobu za bezpečně vyvrácenou výpovědí zaměstnance směnárny L. M. a výpovědí přítelkyně obviněného P. T., jejichž obsah v této části odůvodnění reprodukuje. Pokud se zde soud prvního stupně zmínil o základním vzdělání obviněného a o jeho nižších intelektuálních schopnostech, bylo to jen v souvislosti s tím, když zvažoval míru společenské škodlivosti jeho jednání a zohlednil v jeho prospěch, že trestný čin neplánoval, ale v podstatě ho spáchal „z příležitosti“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 16. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á