ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.863.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 863/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 To 111/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 52 T 9/2012, byl obviněný P. K. uznán vinným zločiny těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem podrobně popsaným pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto zločiny a za další sbíhající se trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 4 T 242/2011, a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2011 (správně mělo být uvedeno 2013), sp. zn. 1 T 4/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních jednak státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a jednak obviněného P. K., podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 To 111/2013. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 4 T 242/2011, a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 1 T 4/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud pak podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil hodnocení důkazů dosud opatřených ve věci a namítl, že soudy nižších stupňů odmítly provést jím navrhované důkazy. Podle názoru obviněného soudy založily závěr o jeho vině na nepřípustných důkazech. Obviněný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o jeho procesní pasivitě a považuje takový přístup za porušení zásady vyhledávací. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, neodpovídají žádné jeho námitky. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. K. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. K. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů (zejména prvotního doznání obviněného, výpovědí některých svědků, obrazových záznamů z kamer), přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na neprovedení některých důkazů, jež navrhoval (zejména opatření dalších obrazových záznamů z kamer a výpovědí svědků). Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. K. tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Pokud jde o námitku obviněného P. K., v níž vytkl odvolacímu soudu, že odmítl provést jím navrhované důkazy, nemohl ji Nejvyšší soud akceptovat. Především, jak již bylo výše uvedeno, tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale navíc ani není opodstatněná. Pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat to, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného P. K. se tak stalo, neboť odvolací soud (viz s. 5 jeho rozsudku) odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení důkazů navrhovaných obviněným. Přitom, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 7. 2013 (viz jeho s. 12), obviněný v řízení před soudem prvního stupně ani nevznesl další návrhy na doplnění dokazování.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 8. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y