ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.79.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 79/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 o dovolání obviněného S. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 66/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T 66/2012-204. Tímto rozsudkem byl obviněný S. M. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku a podle §284 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 28.379 g krystalické látky obsahující heroin, t. č. v depozitním režimovém skladu Policie ČR po provedené expertize.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že dovolání podané prostřednictvím obhájců Mgr. Zdeňka Honzíka a Mgr. Marka Čechovského, zaměřil do trestu vyhoštění. Má za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V dovolání podaném obhájcem Mgr. Zdeňkem Honzíkem tvrdí, že podle jeho názoru trest vyhoštění mu nemohl být uložen, a to s ohledem na ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku. Dodal, že je ženatý s občankou Evropské unie a přestože odvolací soud konstatoval, že nesplňuje předpoklad trvalého pobytu, obviněný tuto argumentaci považuje za nedůvodnou, protože trvalý pobyt má na území České republiky povolen do 9. 6. 2015 a nikdy neobdržel žádné rozhodnutí cizinecké policie o jeho zrušení nebo o zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu. Vedle toho obviněný uvedl, že na území České republiky podniká, když mu byl vystaven živnostenský list Městskou částí Praha 4 pod č. j. P4/OŽ/14187/11/PAR/1080254/3 ze dne 29. 7. 2011. Podniká v provozovně v Kolíně, Rubešova ul., s datem uzavření nájemní smlouvy dne 10. 8. 2011. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný za to, že splňuje veškeré předpoklady, aby mu trest vyhoštění nebyl uložen a v tomto dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí. V dovolání, které obviněný podal prostřednictvím Mgr. Marka Čechovského, argumentuje obviněný tím, že o zrušení trvalého pobytu bylo sice rozhodnuto MV ČR, avšak nikoliv pravomocně, protože obviněný proti tomuto rozhodnutí podal řádné odvolání. Má za to, že splnil podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože zde má pracovní a sociální zázemí (dlouhodobě v České republice podniká a provozuje několik restaurací) a také ve smyslu §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku zázemí rodinné, neboť je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž jeho trestnou činnost nelze v žádném případě považovat za trestnou činnost ohrožující bezpečnost státu či veřejný pořádek. V tomto dovolání rovněž požádal, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a odložil mu výkon tohoto trestu do meritorního projednání dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze z dne 11. 6. 2013, č. j. 7 To 25/2013-257, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 66/2012, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V tomto svém vyjádření konstatuje, že rozhodnutím odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 3. 2012, č. j. OAM-1198-17/ZR-2011, bylo podle příslušných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), obviněnému M. zrušeno povolení k trvalému pobytu a současně mu byl udělen výjezdní příkaz s platností 30 dní od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí bylo přípustné odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (§170b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.). Vytýká soudům, že žádný ze soudů nezjišťoval, zda odvolání bylo podáno a jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a má za to, že ze skutkových zjištění v podobě učiněné soudy nevyplývá, zda rozhodnutí o zrušení povolení trvalého pobytu na území ČR bylo v době rozhodování o uložení trestu vyhoštění v právní moci. Dodal, že podle ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit trest vyhoštění (ve spojení s podmínkou trvalého pobytu) rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie. Za rodinného příslušníka se přitom podle §15a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. považuje mj. manžel. I když uzavření sňatku obviněným M. krátce po nepravomocném uložení trestu vyhoštění vzbuzuje pochybnosti o důvodech takového jednání, konkrétní zjištění o účelovosti tohoto sňatku soudy neučinily. S ohledem na tuto skutečnost má státní zástupce za to, že z hlediska ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se soudy věcí prakticky nezabývaly, a proto se nezabývaly ani otázkou, zda jsou pro uložení trestu vyhoštění dány důvody vážného ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, při jejichž naplnění by bylo možno trest vyhoštění uložit i při existenci negativních podmínek v ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku uvedených. Státní zástupce uzavřel, že v dosavadním řízení nebyla náležitě vyřešena otázka, zda uložení trestu vyhoštění nebránila negativní podmínka uvedená v ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, proto by bylo předčasné se zabývat otázkou, zda uložení trestu vyhoštění nebránilo též ustanovení §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tj. zda údajná podnikatelská činnost a rodinná vazba obviněného na území republiky má takový charakter, aby bylo možno hovořit o pracovním a sociálním zázemí a o zájmu na spojování rodin. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, a dále aby ve výroku o trestu vyhoštění na dobu určitou zrušil též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 66/2012,
a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu je tento důvod dovolání naplněn nejen uložením takového druhu trestu, který trestní zákon v konkrétním případě nepřipouští, ale i tehdy, jestliže byl uložen trest, přestože uložení jakéhokoliv trestu bylo vyloučeno.
Podstatu námitek obviněného tvoří tvrzení, že mu nemohl být uložen trest vyhoštění, protože uložení tohoto trestu bránily překážky uvedené v ustanovení §80 odst. 3 písm. c) a e) tr. zákoníku. Stěžejní námitkou v tomto směru je jeho argumentace, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu buď nevěděl (jak tvrdí v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka), anebo že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu není pravomocné, protože proti němu podal řádné odvolání (viz dovolání podané prostřednictvím Mgr. Marka Čechovského). Další překážkou pro uložení trestu vyhoštění podle názoru obviněného je skutečnost, že je ženatý s občankou Evropské unie a že na území České republiky podniká.
V kontextu s námitkami obviněného uvedenými v dovolání Nejvyšší soud zjistil, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen již rozsudkem soudu prvního stupně – rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T 66/2012-204. Trest vyhoštění mu byl tímto rozsudkem uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na dobu pěti let. Přes tuto skutečnost však obviněný proti uložení tohoto trestu nijak nebrojil a jeho odvolání v tomto směru postrádá jakékoliv námitky. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soudy se zabývaly existencí překážek, které brání uložení trestu vyhoštění v případě obviněného, zejména s ohledem na to, zda obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt a na to, zda uložení trestu vyhoštění nebrání manželství uzavřené s M. D. V dovolání obviněný nadto uplatňuje námitky (ohledně právní moci rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu a ohledně existence jeho pracovního a sociálního zázemí na území České republiky), které nemohly být v řízení před soudy nižších stupňů přezkoumávány, neboť je obviněný v těchto intencích v řízení před těmito soudy v této podobě nekonkretizoval. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit názoru státního zástupce, že by námitky obviněným vzneseným v dovolání mohly být důvodem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12), neboť nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že se nezabývaly tvrzeními nebo skutečnostmi, které v době jejich rozhodování neexistovaly.
Těžiště námitek obviněného spočívá v tom, že mu nemohl být uložen trest vyhoštění, neboť rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu není pravomocné. V souvislosti s trestem vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je potřebné uvést, že tento trest soud neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Soud prvního stupně velmi pečlivě přistupoval k otázce zjišťování skutkového stavu věci, a důkazům, kterými považoval vinu obviněného za prokázanou. Stejná pečlivost však již nebyla věnována odůvodnění jeho úvah v rámci hodnocení okolností pro postup podle §80 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, byť důkazy byly v řízení před soudem k uvedenému druhu trestu provedeny. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Shora uvedeným ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí existovat zároveň.
K námitkám obviněného, které uvedl ve svém dovolání, lze uvést následující. Poukazuje-li na to, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu není pravomocné, neboť proti němu podal opravný prostředek, lze jeho výhradám ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu přisvědčit, stejně jako lze s jistou mírou tolerance akceptovat i existenci pracovního zázemí. Uvedené skutečnosti je nutno vyhodnotit ve prospěch obviněného vzhledem k tomu, že soud prvního stupně, ale ani soud odvolací k nim neprovedly další dokazování. Přestože toto lze uvedené soudům vytknout, nemění uvedené okolnosti nic na závěru, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se zákonem. Jak již shora bylo uvedeno, jednotlivé okolnosti, které jsou uvedeny v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, musí být splněny kumulativně. Obviněný se snaží přesvědčit soudy mj. také o tom, že i poslední z negativních podmínek uvedená v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je naplněna, neboť uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené námitce obviněného však nelze přisvědčit. Také v tomto případě zejména soud druhého stupně, přestože věděl o skutečnosti, že obviněný uzavřel manželství, si uvedenou skutečnost neověřil, na ni nereagoval a svoji činnost zaměřil pouze na strohé konstatování, že „obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, neboť rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 28. 3. 2012 mu bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno a byl mu udělen výjezdní příkaz s platností třiceti dní od právní moci rozhodnutí“, aniž by se vypořádal s otázkou právní moci, zda a za jakých okolností může i při existujícím platném „trvalém pobytu“ trest vyhoštění uložit (obdobný nedostatek byl již konstatován také ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako otázce pracovního zázemí, kde bylo možno např. ze živnostenského rejstříku zjistit, které živnosti a kde má obviněný provozovat, která byla již např. zrušena, které byly zahájeny např. krátce před trestnou činností, pro kterou byl odsouzen apod.). Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 2007, č. j. 18 C 218/2006-9, přitom bylo možno konstatovat, že manželství obviněného s A. V. bylo uzavřeno dne 22. 4. 2005 (v této souvislosti mohl uvedený poznatek soud prvního i druhého stupně konfrontovat se zprávou – rozhodnutím odboru azylové a migrační politiky MV ČR, kterou byl obviněnému zrušen trvalý pobyt v ČR), že již krátce po uzavření sňatku se mezi účastníky začaly projevovat odlišnosti v mentalitě a názorové odlišnosti, od května 2006 již nevedli společnou domácnost a intimně se nestýkali. Ze zpráv, které měly soudy nižších stupňů k dispozici, rovněž vyplývalo, pro jakou trestnou činnost byl stíhán a odsouzen v Rakousku, po jak dlouhou dobu byl v Rakousku ve výkonu trestu, jak uvedené období zapadá do podnikatelských aktivit obviněného na území České republiky a na kolik se pak jevilo věrohodné sdělení obviněného, resp. A. M., roz. V. o chování a péči obviněného o ni v roce 2006-2007 (o jeho pomoc o ni v době, kdy měl být ve vazbě či výkonu trestu – viz č.l. 197). Je sice objektivizováno, že obviněný se oženil dne 29. 11 2012, avšak je nutno vzít v úvahu, že toto manželství bylo uzavřeno až po rozhodnutí soudem prvního stupně a nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že bylo uzavřeno s ženou M. D. (nar. ....), o které se obviněný nezmiňoval, naopak předkládal čestné prohlášení ze dne 27. 3. 2011 (viz č.l. 197) o svém zasnoubení a usilovném hledání prostor pro společné podnikání, plánování svatby s A. M., roz. V., se kterou se po krátké době trvání manželství obviněný rozvedl pro odlišnosti v mentalitě a názorové oblasti (viz shora). Není pochyb, že uvedené skutečnosti vzbuzují důvodné pochybnosti o tom, zda jde o manželství, jež by vytvářelo překážku ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, když obviněný konkrétně ani v jednom z podaných odvolání či dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by jej – kromě uzavřeného sňatku – blíže s paní M. D. v manželství pojily a které by takový vztah mohly potvrdit a naplnit po materiální stránce. Naopak, skutečnosti, které Nejvyšší soud shora zmínil, vedou Nejvyšší soud k závěru, že manželství bylo obviněným uzavřeno účelově.
Nejvyšší soud dospěl na základě uvedených skutečností (i přes výhrady vůči rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudy nižších stupňů stran uloženého trestu vyhoštění) k závěru, že obviněnému, ale ani státnímu zástupci nelze přisvědčit, pokud dovozují existenci podmínky, která brání uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V posuzovaném případě je zjevné, že v případě uložení tohoto druhu trestu k vážnému narušení rodinných vazeb nedojde. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „účelovými sňatky“ se rozumí sňatky uzavřené mezi občanem členského státu Evropské unie nebo občanem třetí země legálně usazeným v členském státě Evropské unie za účelem obejití pravidel vstupu a pobytu příslušníků třetích států na území členských států Evropské unie. Na tomto místě dospívá Nejvyšší soud k závěru, že uzavření manželství cizince, který má sice na území České republiky povolen trvalý pobyt, ale je vedeno řízení o zrušení jeho trvalého pobytu na území České republiky a příslušné orgány dospějí k závěru, že uzavřené manželství je pouze fiktivní a má vytvořit další překážku pro jeho vyhoštění, pak nelze akceptovat takto formálně uzavřené manželství. V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 55/2008 Sb. rozh. tr., či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 78/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1101/2013). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 57/2008 k otázce účelového manželství uvedl, že „ je přesvědčen, že při posuzování této otázky je třeba brát v úvahu i Rezoluci Rady Evropy ze dne 4. 12. 1997, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství. Rezoluce na jedné straně vychází z respektování práva uzavřít manželství i práva na respektování rodinného života, na druhé straně však konstatuje, že účelové sňatky představují nástroj obcházení pravidel vstupu a pobytu příslušníkům třetích zemí na území členských států Evropské unie. Ve svém čl. 1 definuje „účelový sňatek“ („a marriage of convenience“) jako „sňatek uzavřený mezi občanem členského státu nebo občanem třetí země legálně usazeným ve členském státě a občanem třetí země pouze za účelem obejití pravidel vstupu a pobytu občanů třetí země a získání povolení nebo oprávnění k pobytu pro občana třetí země“. Sám fakt, že Evropská unie se touto Rezolucí své Rady rozhodla potírat účelová manželství prokazuje, že pokud totéž činí orgán české veřejné moci, nejedná se ze strany České republiky o jednostranné určení pojmu veřejný pořádek. Formulace zákonného ustanovení §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a sice „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek,“ se přitom vztahuje i na narušení veřejného pořádku vzniklé již samotným povolením pobytu na území republiky, které by ve skutečnosti znamenalo, že by správní orgán na akceptaci obcházení zákona založil vytvoření právního vztahu trvajícího do budoucna. Fiktivní manželství, které slouží k obcházení pravidel zákona o pobytu cizinců, je třeba označit za narušení veřejného pořádku, které je dostačující k zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu v České republice ve smyslu §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců“.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro neuložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyly splněny kumulativně, bylo uložení tohoto druhu trestu shledáno správným.
Obviněný soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou trestu vyhoštění z hledisek vymezených v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, je manželem občana Evropské unie a neexistují vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. S uvedenou argumentací obviněného se ztotožnil také státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost, má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Podmínka vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebyla naplněna, neboť trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, nebyla takového charakteru, aby ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu demokratických základů státu. V souvislosti se zjištěním, zda existují vážné důvody ohrožení veřejného pořádku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že se zabýval také otázkou, zda je ve veřejném zájmu, aby obviněný setrval na území České republiky, tedy zda existují vážné důvody ohrožení bezpečnosti nebo veřejného pořádku, tj. aby trest vyhoštění byl obviněnému uložen bez ohledu na existenci dalších zákonem předpokládaných překážek ve smyslu §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, při jejichž existenci nelze trest vyhoštění uložit. V tomto směru nelze odhlédnout od skutečnosti, že v rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, byl obviněný označen za nežádoucí osobu z důvodu, že v rámci jednotného Schengenského prostoru bylo zjištěno, že se v Rakousku dopustil krádeží, a to dokonce krádeží spojených s vloupáním a krádeží provedených podle tamní právní úpravy „profesionálně“ a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud považuje za nezbytné podotknout, že v nyní posuzované věci byl obviněný odsouzen za jednání, jímž naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, neboť uvedený čin spáchal ve větším rozsahu. Ve světle těchto skutečností je zjevné, že obviněný je osobou, která páchá různorodou trestnou činnost, jak majetkového charakteru (viz trestná činnost spáchaná na území Rakouska), tak trestnou činnost obecně nebezpečnou. Přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku je zařazen do hlavy VII., kam spadají trestné činy obecně nebezpečné. Obecně nebezpečnými trestnými činy jsou takové činy, s nimiž bývá spojeno nebezpečí ohrožující život a zdraví více lidí nebo cizí majetek ve velkém rozsahu. Pro tyto trestné činy je charakteristický velký rozsah nebezpečí. Přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku se řadí v této hlavě VII. tr. zákoníku k trestným činům obecně ohrožujícím. Nejvyšší soud je toho názoru, že i přes skutečnost, že obviněný je sice formálně (viz shora k účelově uzavřenému manželství) manželem občana České republiky, závažnost jeho trestné činnosti a zmíněné obcházení zákona formálně uzavřeným manželstvím (viz shora) způsobuje, že existují vážné důvody ohrožení veřejného pořádku a z tohoto důvodu zákonná překážka podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku spočívající v existenci povolení trvalého pobytu a skutečnosti, že je formálně rodinným příslušníkem občana EU, v jeho případě nebrání uložení trestu vyhoštění (srov. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.).
Veškeré skutečnosti shora uvedené vedly Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je třeba považovat za zjevně neopodstatněné, což je důvodem pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na odmítnutí dovolání, neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., který navrhoval obhájce obviněného Mgr. Marek Čechovský, a proto o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, dovolací soud nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann