ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1101.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1101/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. října 2013 o dovolání obviněné T. H. N., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, č. j. 6 To 174/2013-274, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 113/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, č. j. 6 To 174/2013-274, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 2. 2013, č. j. 1 T 113/2012-247. Tímto rozsudkem byla obviněná T. H. N. uznána vinnou trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §171d odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněná podala dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že nemohla svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty. Je toho názoru, že k neoprávněnému pobytu nikomu nepomohla. Podle skutkové věty k neoprávněnému pobytu měla pomoci svému nezletilému synovi. Tomu však nepomohla k získání pobytu, ale k nabytí státního občanství České republiky. Obviněná se domnívá, že nelze zaměňovat institut pobytu ve smyslu zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění, a institut státního občanství, neboť se jedná o různé instituty různého obsahu. Z tohoto důvodu vylučuje, že by jejím jednáním mohl být zasažen objekt přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Dále obviněná tvrdí, že nemohla naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu po subjektivní stránce. Aby mohla tuto skutkovou podstatu naplnit, musela by jednat v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že tento neoprávněný prospěch měl spočívat v jisté pojistce rodinného vztahu odsouzené k státnímu občanu České republiky, jenž by v budoucnosti zamezil odsouzené uložit sankci nutící ji k opuštění České republiky. Podle tvrzení odvolacího soudu se obviněná svým jednáním stala rodinným příslušníkem státního občana České republiky, čímž si měla změkčit podmínky pro legalizaci jejího pobytu na území České republiky. K tomu obviněná dodává, že její pobyt na území České republiky byl a je zcela legální a nepotřebovala žádný svůj pobyt legalizovat, jak stojí v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni. Obviněná odmítá, že by chtěla změkčovat podmínky pro svůj pobyt na území České republiky, protože o povolení k trvalému pobytu požádala až v roce 2012, i když o toto povolení mohla žádat hned po narození syna. I přesto čekala do doby, než jejímu synovi bylo dva a půl roku, tedy do doby, když už o povolení k pobytu mohla žádat po pěti letech dlouhodobého pobytu na území České republiky podle §68 zák. č. 326/1999 Sb., v platném znění. Závěry soudů obou stupňů o „pojišťování se“ považuje za zcela nepodložené a podle přesvědčení obviněné na nich nelze zakládat existenci zavinění a vyvozovat neoprávněný prospěch, jenž by chtěla svým jednáním získat. S ohledem na tyto skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 6 To 174/2013, a sám rozhodl tak, že obviněná se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 1 T 113/2012.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Jak ve svém vyjádření uvedl, podmínky pobytu cizinců na území našeho státu upravuje především zákon o pobytu cizinců. V §1 odst. 2 tohoto zákona se stanoví, že cizincem se rozumí fyzická osoba, která není občanem České republiky. Podle §88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se považuje pobyt cizince, který se narodil na tomto území za přechodný po dobu pobytu na tomto území jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození, není-li stanoveno jinak. Ustanovení §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců umožňuje vydat povolení k trvalému pobytu na území České republiky rodinnému příslušníkovi občana České republiky, avšak až po dvou letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území, pokud je nejméně jeden rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v §4 stanoví, že dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství. Podle státního zástupce nepravdivým souhlasným prohlášením obviněné a již odsouzeného V. M. neoprávněně vzniklo státní občanství nezletilého Q. K. N., které ho zcela vymanilo z podřízení zákona o pobytu cizinců a tím mu současně umožnili, bez dalšího a neoprávněně, pobyt na území České republiky. Znak neoprávněného pobytu jiného ve smyslu §171d odst. 1 tr. zák. tím tedy byl naplněn, když je zřejmé, že tohoto mohl dosáhnout a také dosáhl pouze s cílenou pomocí obviněné jako své matky. Současně nelze přehlédnout, že obviněná neoprávněně získala povolení k pobytu nejen pro svého syna, ale v konečném důsledku i pro sebe, jako pro matku nezletilého občana České republiky podle §87h odst. 2 písm. b) č. 2 zákona o pobytu cizinců. Za zásadní státní zástupce považuje, že postavení obviněné při žádosti v důsledku jejího fingovaného rodinného vztahu k českému občanovi se její postavení výrazně vylepšilo, přičemž k povolení trvalého pobytu její osobě došlo právě na podkladě fingovaných okolností, což značí, že i tento její následný pobyt byl neoprávněný. Obviněná tak získala zmíněný jiný prospěch zjevně cíleně v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Napomáhání vzniku neoprávněného pobytu cizinců, tj. pobytu v rozporu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců za daných okolností ve své podstatě evidentně narušuje objekt trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Těžiště námitek obviněné je založeno na tom, zda mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák., pokud v důsledku jejího jednání její nezletilý syn získal státní občanství České republiky. Obviněná má za to, že nemohla zasáhnout do objektu tohoto trestného činu, protože státní občanství není objektem tohoto trestného činu.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněná trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. měla dopustit tím, že „ dne 19. 10. 2009 v P., na Městské části Praha 4 – matrika, učinila po předchozí vzájemné domluvě s již odsouzeným V. M., při provádění zápisu „ o určení otcovství k narozeným dětem souhlasným prohlášením rodičů před matričním úřadem Městské části Praha 4“ prohlášení o otcovství ve vztahu k dítěti narozenému obžalované T. H. N., a to Q. K. N., když tento zápis společně s již odsouzeným V. M. podepsala, čímž došlo k nabytí státního občanství České republiky pro Q. K. N., ve smyslu ustanovení §3 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky v platném znění, byť věděla, že již odsouzený V. M. není otcem dítěte, a není jím ani žádný jiný občan České republiky, čímž došlo k legalizaci pobytu cizince na území České republiky v rozporu s ustanovením §88 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů v platném znění a zároveň možnosti pro obžalovanou T. H. N. k získání trvalého pobytu na území České republiky ve smyslu ustanovení §87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů v platném znění, a za podepsání zápisu obdržel již odsouzený V. M. finanční částku ve výši 30.000,- Kč“.
Protože nyní posuzovaná trestní věc je obdobná s trestní věcí, kterou Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, dospěl k závěru, že judikát publikovaný pod č. 8/2012 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010) lze na danou věc použít. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k názoru, že skutková podstata trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. je naplněna i tehdy, jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan. Jde o povolení získané na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon [§87l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 21. 12. 2007 do 31. 12. 2010, §87l odst. 1 písm. c) téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2011], a proto pobyt cizince na území České republiky nelze pokládat za oprávněný. Nejvyšší soud subsumoval pod skutkovou podstatu podle §171d tr. zák. v dané věci situaci, kdy v době spáchání trestného činu obviněné pobývaly na území České republiky zatím legálně, avšak k jejich neoprávněnému pobytu ve výše uvedeném smyslu – tedy v důsledku účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti – mělo dojít v budoucnosti. Nejvyšší soud vycházel z ustanovení těchto právních předpisů:
Podle §87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 21. 12. 2007 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) lze udělit povolení k trvalému pobytu na území České republiky rodinnému příslušníkovi občana České republiky. V §4 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“) se stanoví, že dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky, nabývá státní občanství České republiky (mimo jiné) dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství. V uvedeném kontextu Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem těchto zákonných ustanovení je umožnit osobám spojených rodinnými vztahy, aby žily společně.
Nejvyšší soud dovodil, že jestliže cizinec získá povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového prohlášení o otcovství, jde o protiprávní stav, který je v rozporu s ustanovením §87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který počítá s udělením tohoto povolení rodinnému příslušníkovi občana České republiky. Smyslem tohoto ustanovení je udržování skutečných, již existujících rodinných vazeb.
Nejvyšší soud shledal, že jde o obcházení zákona o státním občanství, podle kterého by nezletilé dítě jinak mohlo získat občanství České republiky pouze jeho udělením, a jednak zákona o pobytu cizinců, pokud cílem tohoto jednání není udržování skutečných rodinných vztahů, ale pouze navození fiktivního stavu, který má vést k tomu účelu, aby bylo získáno povolení k trvalému pobytu. V nyní posuzované věci nabývá toto kritérium na významu právě s ohledem na možnost získání povolení trvalého pobytu v budoucnosti u obviněné. Nelze tedy přisvědčit názoru obviněné, že se nemohla dopustit trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu podle §171d odst. 1 tr. zák., protože zcela evidentně získáním státního občanství pro svého nezletilého syna byla vytvořena možnost pro získání povolení k trvalému pobytu nikoliv legální cestou pro její osobu. Není pochyb, že tímto způsobem obviněná získala i neoprávněný prospěch z jednání, které je založeno na obcházení zákona.
Obdobně Nejvyšší soud posuzoval i případ, kdy došlo k účelově uzavřenému manželství, když se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda takové manželství může vytvořit překážku pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. (srov. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se v tomto směru na podporu svého tvrzení opřel i o judikaturu Nejvyššího správního soudu, jenž zamítl kasační stížnost stěžovatelky, která uzavřela manželství se státním občanem České republiky pouze za účelem získání povolení k trvalému pobytu, které jí však nebylo uděleno a její žádost byla správním orgánem podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta s odkazem na důvodnou obavu, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nejvyšší soud zaujal názor, že za závažné narušení veřejného pořádku je třeba považovat i narušení vzniklé samotným povolením trvalého pobytu, které by v případě stěžovatelky znamenalo, že by správní orgán své rozhodnutí založil na akceptaci jejího obcházení zákona a tím by došlo k vytvoření právního vztahu trvajícího do budoucna. Uvedené jednání může mít vliv také na to, že je vytvořen stav spočívající v tom, aby dotyčná osoba pobývala na území České republiky, pohybovala se zde a jednala bez obav z vyhoštění.
Na tomto podkladě Nejvyšší soud uzavřel, že je-li na základě takového právního úkonu závažným způsobem narušen veřejný pořádek, je jím obcházen zákon, a jedná se tedy o neplatný úkon a pokud by na jeho základě bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky, nelze považovat takový pobyt za oprávněný.
Ze shora uvedeného je tedy zcela zřejmá protiprávnost jednání obviněné, neboť tím, že se podílela na souhlasném účelovém prohlášení o otcovství, zcela nepochybně naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák., a to i po subjektivní stránce. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci učiněnou soudy nižších stupňů za správnou a z tohoto důvodu dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Z tohoto pohledu by bylo možno doplnit, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněné řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann