ECLI:CZ:NS:2014:6.TZ.49.2014.1
sp. zn. 6 Tz 49/2014-25
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Iva Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného D. P., proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/93, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/93
byl porušen zákon
v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v řízení předcházejícím usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 4 Rtv 14/92 v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1 a §9 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného D. P.
Napadená usnesení se zrušují .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 1956, sp. zn. 2 T 84/56 , jenž nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný D. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se dopustil tím, že od nastoupení voj. základní služby v říjnu 1955 u svého útvaru v J. H. a R. n. K. odmítal vždy v pátek po západu slunce až do západu slunce v sobotu plnit povinnosti vyplývající mu ze základní vojenské služby, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §270 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců.
Obviněný dne 7. 12. 1992 požádal o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). O jeho žádosti bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 4 Rtv 14/92, tak, že tato žádost byla podle §9 zákona o soudní rehabilitaci zamítnuta jako opožděně podaná a nebyly zjištěny důvody pro navrácení zmeškané lhůty. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost k bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Olomouci, který ji usnesením ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/1993, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Proti označenému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Ve svém mimořádném opravném prostředku (i s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí) zaujala názor, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/93, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1, §9 zákona o soudní rehabilitaci a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění v neprospěch obviněného, jejichž obsah ve svém mimořádném opravném prostředku zmínila.
S přihlédnutím k obsahu citovaných zákonných ustanovení vyjádřila nesouhlas s postupem a rozhodnutími soudů v rehabilitačním řízení. Uvedla, že soudy počítaly dvouletou lhůtu pro podání návrhu na soudní rehabilitaci podle §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, tj. ode dne účinnosti tohoto zákona, která nastala dne 1. 7. 1990. Podotkla, že trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 tr. zákona byl ovšem do ustanovení §4 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci pojat až jeho novelou, a to zákonem č. 47/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 3. 1991. Dvouletá lhůta pro podání návrhu podle §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. počala podle jejího názoru obviněnému běžet dne 1. 3. 1991 a skončila dnem 28. 2. 1993, nikoli dnem 30. 6. 1992, jak uzavřel stížnostní soud. Pokud by tomu tak podle ministryně spravedlnosti nebylo, odsouzení podle tohoto ustanovení by ve skutečnosti neměli k podání návrhu dvouletou lhůtu, ale pouze lhůtu šestnácti měsíců, tedy lhůtu o osm měsíců kratší než ti, kteří byli odsouzeni za trestné činy zařazené již v původním znění zákona o soudní rehabilitaci.
Ministryně spravedlnosti proto usuzuje, že obviněný svůj návrh na soudní rehabilitaci ze dne 7. 12. 1992, který byl soudu doručen dne 16. 12. 1992, podal včas a tento neměl být zamítnut bez projednání jako opožděně podaný.
S ohledem na uvedené ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/93, byl v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 4 Rtv 14/92, v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1 a §9 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, porušen zákon v neprospěch obviněného, a postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadená usnesení a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a postupem podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou, neboť (část I. vyjádření) správně analyzuje délku lhůty pro podání návrhu na soudní rehabilitaci podle §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V závislosti na této analýze podotkl, že ministryně spravedlnosti se nezabývá otázkou, zda v rámci přezkumného řízení měl nebo neměl být zrušen odsuzující rozsudek, a pokud ano, v jakém rozsahu. Samotnou tuto skutečnost nepovažuje za překážku. V této fázi považuje za potřebné, aby se otevřela cesta k řádnému projednání návrhu na přezkumné řízení.
Obviněný ve svém vyjádření (část II.) rovněž podotkl, že pokud by se Nejvyšší soud chtěl zabývat rovněž obsahem samotného návrhu, má za to, že by mělo být konstatováno porušení práva obviněného na svobodu svědomí a náboženského vyznání, k němuž došlo odsuzujícím rozsudkem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01) je přesvědčen, že by tento rozsudek měl být zrušen.
Se závěrečnými návrhy ministryně spravedlnosti vyjádřil (část III.) obviněný souhlas, a to včetně příslušnosti soudu, který by měl nově věc projednat v prvním stupni, neboť Vojenský soud v Hradci Králové, u kterého došlo k pochybení, již neexistuje.
III.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu
a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně ve vytýkaném směru (a v řízení mu předcházejícím usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové v označených ustanoveních zákona o soudní rehabilitaci) porušen v neprospěch obviněného .
Skutkové okolnosti jsou v podané stížnosti pro porušení zákona uvedeny v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 Rtv 14/92 plyne, že žádost o rehabilitaci (č. l. 1) sepsal obviněný dne 7. 12. 1992 a tato byla bývalému Vojenskému obvodovému soudu doručena dne 16. 12. 1992. Způsobem prezentovaným ve stížnosti pro porušení zákona o ní uvedený soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 1. 1993 (č. l. 5), o podáních obviněného (č. l. 12, 13, resp. i č. l. 17), posouzených jako stížnost proti usnesení soudu prvního stupně (č. l. 7 – 8), rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud v Hradci Králové v neveřejném zasedání dne 21. 10. 1993 (č. l. 21) způsobem, který je zřejmý ze stížnosti pro porušení zákona napadeného usnesení (č. l. 22 – 24).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že svá rozhodnutí založily na poznatku, že návrh na rehabilitaci byl obviněným podán opožděně, když dovodily – s oporou o ustanovení §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, dle něhož lze návrh podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona – že tak bylo lze učinit do 30. 6. 1992. Při stanovení tohoto data vyšly uvedené soudy z toho, že podle §36 zákona o soudní rehabilitaci uvedený zákon nabyl právní moci dne 1. 7. 1990.
Při posuzování důvodnosti takového právního závěru na straně jedné a důvodnosti stížnosti pro porušení na straně druhé vyšel Nejvyšší soud zejména z níže uvedených ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.
Podle §1 zákona o soudní rehabilitaci
Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1).
Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).
Podle §6 zákona o soudní rehabilitaci
Návrh lze podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Bylo-li zahájeno přezkumné řízení jen na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn (odst. 1).
Podle §9 zákona o soudní rehabilitaci
Rozhodnutí podle oddílu druhého, není-li stanoveno jinak, činí soud v neveřejném zasedání. V řízení o návrhu podle oddílu třetího může soud rozhodnout v neveřejném zasedání jen o zamítnutí návrhu podaného opožděně nebo neoprávněnou osobou, nebo o zamítnutí návrhu ve věci, která již podle tohoto oddílu byla přezkoumána, nebo o zamítnutí návrhu ve věci, na kterou se tento zákon nevztahuje. V ostatních případech soud rozhoduje ve veřejném zasedání.
Podle §36 zákona o soudní rehabilitaci
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1990.
Formálně vzato, tj. bez uvážení souvislostí uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, by bylo lze vývody obsažené v napadených rozhodnutích považovat za správné, nebýt toho, že uvedená rozhodnutí se vůbec nezabývají tím, zda (a pokud ano, jakou) roli při hodnocení včasnosti podání žádosti o přezkumné řízení podle oddílu třetího hraje ta skutečnost, že znění ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci, umožňující podání žádosti obviněnému, nabylo účinnosti – podle čl. III. zák. č. 47/1991 Sb. – až dne 1. 3. 1991. Napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních fakt, že do původního znění ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci byl text „dále pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 a 255, vyhýbání se služební povinnosti podle §270“ inkorporován až přijetím zákona č. 47/1991 Sb., resp. nabytím jeho účinnosti dne 1. 3. 1991, nezmiňují, a proto se ani možností jiného určení konce lhůty pro podání návrhu podle oddílu třetího nezabývají. Uvedené konstatování lze doložit citací z odůvodnění usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové, který uzavřel, že „odsouzený D. P. měl celé dva roky k tomu, aby svoji žádost o soudní rehabilitaci u VOS Hradec Králové podal, což však neučinil“. Přitom je nesporné, že teprve ode dne 1. 3. 1991 mohly návrh na přezkumné řízení podle oddílu třetího podat osoby, které byly odsouzeny „pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 a 255, vyhýbání se služební povinnosti podle §270“ tr. zákona.
Jak již uvedeno, soudy obou stupňů své závěry vystavěly na výše zmíněných ustanoveních zákona o soudní rehabilitaci v jeho původním znění, tj. vývodech odvozených od účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. Toto plyne i z odůvodnění usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci, v němž stížnostní soud v návaznosti na ustanovení §5 odst. 1, 2, §6 odst. 1 a §36 uvedeného zákona uvedl, že „… lhůta k podání příslušného návrhu uplynula dnem 30. června 1992“ a sepsal-li obviněný svůj návrh až 7. 12. 1992 a tento příslušnému soudu doručil až dne 16. 12. 1992, „příslušný návrh podal opožděně“.
Citované závěry soudů je třeba pokládat za nesprávné.
Vyjde-li se z toho, že účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo poskytnout co nejširší prostor pro společenskou rehabilitaci osob, které byly v minulosti odsouzeny pro, v tomto zákoně vyjmenované, trestné činy, a z toho, že zákon č. 47/1991 Sb. neobsahuje v přechodných ustanoveních žádné ustanovení, které by explicitním vyjádřením stanovilo (a takto případně v užším rozsahu vymezilo lhůtu stanovenou v §6 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb.) konec lhůty pro podání návrhu podle §5 odst. 1, s nímž zákon (v rozsahu lhůty dvouleté) počítal, poté je z hlediska rovných možností pro uplatnění zákonem upraveného práva daného v minulosti odsouzeným osobám žádoucí, aby výklad dotčených ustanovení (když tomu žádné konkrétní ustanovení zákona nebrání) byl takový, aby stejné možnosti poskytl všem osobám oprávněným k podání žádosti o soudní rehabilitaci. Jinak řečeno, v takovém případě je třeba upřednostnit takový výklad, který zákonnou lhůtu v trvání dvou let poskytne všem žadatelům, neboť není žádoucí možné navrhovatele, jejichž oprávnění vzniklo na základě přijetí pozdějšího zákona, novelizující zákon původní, omezit oproti jiným jen proto, že zákonodárce výčet trestných činů, ohledně nichž lze přezkumné řízení konat, nesoustředil do jednoho zákona. Ve vztahu k výše vymezeným trestným činům, o nichž byl rozšířen katalog obsažený v ustanovení §4 odst. 1 písm. c) tr. ř. je proto třeba lhůtu k podání návrhu počítat od data 1. 3. 1991, tj. ode dne, kdy zákon č. 47/1991 Sb. nabyl účinnosti. Lze ostatně poukázat na to, že samotný zákon (viz jeho citované ustanovení §6 odst. 1 věta druhá) počítal s možností, že by odsouzený mohl v jistých situacích podat návrh i po datu 30. 6. 1992, neboť jednoroční lhůta poskytnutá mu tímto ustanovením v závislosti na datu vyrozumění o zpětvzetí návrhu podaného prokurátorem, takové řešení umožňovala. I tento podpůrný argument nasvědčuje tomu, že datum 30. 6. 1992 nebylo pojato zákonodárcem jako absolutně nepřekročitelná hranice z hlediska možnosti zavedení přezkumného řízení podle oddílu třetího.
Pokud obviněný v posuzované věci svůj návrh ze dne 7. 12.1992 podal u příslušného soudu dne 16. 12. 1992, tedy v průběhu dvouleté lhůty počítané od 1. 3. 1991, neměl bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové rozhodnout o zamítnutí žádosti obviněného podle §9 zákona o soudní rehabilitaci pro její opožděnost, nýbrž měl tuto způsobem zákonem upraveným projednat a následně o ní věcně rozhodnout. Pokud tak neučinil, porušil v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1 a §9 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Vyšší vojenský soud v Hradci Králové, který rozhodl o zamítnutí stížnosti obviněného jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. pak zákon v neprospěch obviněného porušil v uvedeném ustanovení.
IV.
Nejvyšší soud proto na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 1993, sp. zn. 3 Rtvo 11/93, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1993, sp. zn. 4 Rtv 14/92, v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §6 odst. 1 a §9 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného D. P. Napadená usnesení zrušil, společně se všemi dalšími rozhodnutími na zrušené usnesení obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Vyšší vojenský obvodový soud v Hradci Králové zanikl, přikázal jeho nástupci, tj. Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedený soud při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto rozsudku provede na podkladě žádosti obviněného ze dne 7. 12. 1992 zákonem předvídané řízení.
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů (tj. v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí soudu druhého stupně) porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť předmětem úvah soudů nebyly otázky zjišťování skutkového stavu ani hodnocení důkazů, nýbrž výlučně posuzování otázky včasnosti podání návrhu. Nejvyšší soud se rovněž nikterak nevyslovil k otázkám, které nadnesl obviněný pod bodem II. svého písemného vyjádření, neboť v daném směru by takové rozhodování šlo zcela nad rámec rozhodování vymezený podaným mimořádným opravným prostředkem a atrahoval by si tak činnosti, jejichž provedení náleží jinému, zákonnými hledisky určenému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil