ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1373.2013.2
sp. zn. 7 Tdo 1373/2013-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2014 v Brně dovolání, které podal obviněný J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. H. zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 T 9/2013, v odsuzující části.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 T 9/2013, byl obviněný J. H. (dále zpravidla jen: „obviněný“) uznán vinným v bodech 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35 a 38 zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 6, 8 a 36), v bodech 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35 a 38 přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 6 a 35) a dále v bodech 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35 a 38 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 6, který měl spáchat společně s obviněným P. V. a s dosud neustanovenou osobou tím, že dne 16. 4. 2012 v době od 10,45 hod. do 10,50 hod v domě č. … na ulici M. v B. vypáčili západku zámku vstupních dveří bytu č. … uživatelky I. K., kterou však byli vyrušeni, neboť byla doma, a z místa proto utekli, a pod bodem 36 obžaloby pro skutek, který měl obviněný spáchat společně s obviněnými P. H. a P. V. dne 2. 5. 2012 v době od 10,30 hod. do 14,45 hod. na ulici D. … v B., zatímco obviněný J. H. hlídal, obvinění P. H. a P. V. se snažili vypáčit vstupní dveře rodinného domu poškozené A. D., což se jim však nepodařilo, a proto obviněný P. H. rozbil okno obývacího pokoje, kterým vnikli dovnitř, pokoj prohledali, nic však nenalezli a do dalších místností domu se nedostali, místo proto opustili, přičemž poškozením dveří a okna domu způsobili poškozené A. D. škodu 1.702 Kč. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu společně s dalšími pěti obviněnými v této věci a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013 byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušen napadený rozsudek v odsuzující části ohledně obviněných J. H., P. H., S. N. a P. V., a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl ohledně obviněného J. H. tak, že jej uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku dílem dokonaným (body 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35, 38) a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 6, 8 a 36), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným (body 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35, 38), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 6 a 36), a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (body 4, 5, 7, 8, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35, 38). Za tyto trestné činy mu uložil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a SIM karty, které jsou podrobně označeny ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody.
Obviněný namítá, že odsuzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože odvolací soud posoudil jeho jednání jako pokračující trestný čin podle §116 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle obviněného byla nesprávně posouzena forma trestné součinnosti. Většina skutků, které měl spáchat, totiž vykazuje znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nikoli znaky spolupachatelství. Poukazuje na to, že tzv. skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku ve většině jednotlivých bodů popisuje jeho jednání tak, že jenom „hlídal“, a proto se žádného jiného jednání nedopustil. Podle rozsudku odvolacího soudu se obviněný přímo podílel na vnikání do bytů poškozených v bodech 4) a 6) výroku o vině. Obviněný z toho dovozuje, že v jiných bodech skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku se „přímo“ na trestné činnosti nepodílel. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil všechny dílčí útoky jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoliv jako spolupachatelství bylo možno posoudit jen dílčí útoky popsané v bodech 4, 6 a 8 skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku, zatímco všechny ostatní dílčí útoky spáchal formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný považuje za nesprávné právní posouzení skutku to, že všechny dílčí útoky byly posouzeny jako jediný skutek pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku. Takové právní posouzení skutku je v rozporu nejen s hmotným právem, ale i judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Obviněný především cituje z rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož „pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě účastenství, protože u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu“. Odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, z něhož vyplývá, že Ústavní soud posoudí postup obecného soudu, který poruší zákon tím, že skutkový stav věci zakládající pouhou pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu spáchaného jiným kvalifikuje jako spolupachatelství na tomto trestném činu nebo jestliže v důsledku takového pochybení kvalifikuje jako další útok jediného pokračujícího trestného činu spáchaného formou spolupachatelství, jako nepřípustnou analogii trestního zákona, která jde k tíži pachatele, neboť cestou této analogie se mu z hlediska viny přičítá přísněji trestná forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil, popř. v důsledku toho i přísněji trestná forma trestného činu, tzn. trestný čin pokračující ve větším rozsahu, než jaký skutečně spáchal. Namítl také, že podle judikatury účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, přičemž on byl účastníkem na trestných činech více různých pachatelů.
Obviněný dále namítá nesprávné posouzení otázky, zda došlo k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a poukazuje na to, že se na páchání trestné činnosti „podílel pouze okrajově“, a proto podle něj nebyly dány podmínky pro právní posouzení podle čtvrtého odstavce §205 tr. zákoníku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný trvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání a nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce uvedl v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že dovolací námitky formálně odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, avšak jsou jen částečně důvodné. Z vymezení jednotlivých dílčích skutků vyplývá, že obviněný se v jejich naprosté většině podílel na páchání trestné činnosti tím, že „pouze hlídal“ před domem, v němž byla páchána krádež vloupáním. Pouze dílčí útok pod bodem 4) výroku o vině lze posoudit jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V případě dalších útoků obviněného se jednalo o spolupachatelství (správně: účastenství ve formě pomoci) podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Státní zástupce považuje za nepřiléhavou námitku dovolatele o nemožnosti pokračování v trestném činu v případě účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů. Tato zásada platí v obecné rovině, avšak obviněný pomíjí skutečnost, že v případě všech dílčích útoků byl jedním z hlavních pachatelů spoluobviněný P. H. Šlo tedy o účastenství na hlavním trestném činu téhož hlavního pachatele a nic proto nebrání tomu, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako jedno pokračující účastenství ve formě pomoci. Na tom nic nemění ani variabilita dalšího spolupachatele, kterým byl ve většině případů spoluobviněný P. V. a v některých případech spoluobviněný S. N.
Nejvyšší státní zástupce považuje za bezpředmětné námitky obviněného, které se týkají možného vlivu odlišného právního posouzení skutku na naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z hlediska existence formálních znaků zločinu krádeže podle §205 odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku nemá případné posouzení části dílčích útoků jako účastenství žádný dopad. Obviněný spáchal trestnou činnost za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu a nezná ustanovení obdobné ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Proto v případě, kdy jednání účastníka naplňuje formální znaky účastenství na trestném činu spáchaném v kvalifikované skutkové podstatě, je možno k této okolnosti bez dalšího přihlédnout při právní kvalifikaci jednání účastníka.
Jednání obviněného popsané pod bodem 4) výroku o vině mělo být proto posouzeno jako samostatný skutek a vzhledem k výši škody způsobené odcizením věcí (235.551 Kč) právně kvalifikováno jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství a v jednočinném souběhu s přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce uvedl dále, že jednání obviněného nebylo kvalifikováno zcela přiléhavě, avšak případná změna právní kvalifikace by neměla žádný dopad z hlediska trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný zločin, v jejímž rámci by bylo nutno ukládat obviněnému úhrnný trest. I při zpřísnění právní kvalifikace by totiž bylo nutno obviněnému ukládat trest podle trestní sazby stanovené v §205 odst. 4 tr. zákoníku. Vyslovil názor, že změna právní kvalifikace by do určité míry představovala zhoršení právního postavení obviněného, protože by byl uznán vinným větším počtem zločinů a přečinů, popř. účastenstvím na nich, než je tomu v napadeném rozsudku a byla by tedy ve větší intenzitě naplněna přitěžující okolnost podle §42 písm. n) tr. zákoníku. Změna napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného není možná vzhledem k ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. a §265s odst. 2 tr. ř. Dodal, že z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 178/2000 nelze dovodit, že nepřesnost při rozlišení spolupachatelství a účastenství ve formě pomoci by musela být vždy důvodem ke zrušení soudního rozhodnutí v řízení o dovolání, a to i v případě, že změna soudních rozhodnutí by byla vyloučena s ohledem na zákaz reformace in peius.
Nejvyšší státní zástupce pro úplnost dodal, že obviněný neměl být uznán vinným dílčím útokem pod bodem 6) výroku o vině (pokus o vloupání do bytu poškozené I. K. na M. ulici v B.), protože pro tento dílčí útok byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby rozsudkem soudu prvního stupně. Tuto vadu obviněný nevytkl a vada nemá vliv na právní kvalifikaci dalších dílčích skutků.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání. Souhlasil podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání v rozsudku i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [(§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.)], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. f)] prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí obsahově navazující, a shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
V §23 tr. zákoníku je upraveno spolupachatelství tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředku, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §116 tr. zákoníku se rozumí pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Nejvyšší soud přisvědčil námitkám obviněného, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku trestné součinnosti, pokračování v trestném činu i účastenství na trestných činech různých pachatelů.
Obviněný J. H. především namítá, že měl být uznán vinným jako pomocník, neboť jako jednání v bodech 5, 7, 9, 16, 20, 21, 22, 24, 30, 31, 32, 34, 35 a 38 skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku nevykazuje znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Poukazuje přitom na to, že ve zmíněných bodech rozsudku je ohledně něj uvedeno, „zatímco hlídal před domem“, nebo ,,zatímco hlídal na chodbě“, anebo „zatímco hlídal“.
Takto popsané jednání zjevně naplňuje znaky účastenství na trestném činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zák. Soudy však posoudily znaky typické pro účastenství na trestném činu jako závažnější formu trestné činnosti, a to spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Takový výklad ustanovení §23 tr. zákoníku nelze zjevně akceptovat. Aplikací ustanovení o spolupachatelství zde soudy vybočily z mezí výkladu norem hmotného práva a nerespektovaly zásadu criminalia sunt restringenda, tj. že trestní zákony je nutno vykládat zásadně restriktivně. Dovolatel v tomto směru správně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, podle něhož „pokud Ústavní soud v rámci stížnostního řízení zjistí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení trestního zákona tím, že skutkový stav věci, zakládající pouhou pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu spáchaného jiným, byl právně kvalifikován jako spolupachatelství na tomto trestném činu, takové rozhodnutí zruší. Totéž platí, jestliže v důsledku takového pochybení obecný soud kvalifikuje daný skutkový stav věci jako další dílčí útok jediného pokračujícího trestného činu spáchaného formou spolupachatelství“. Ústavní soud posoudí takový postup obecného soudu jako nepřípustnou analogii trestního zákona (§9 odst. 2 tr. zák.), která jde k tíži pachatele, neboť cestou této analogie se mu z hlediska viny přičítá přísněji trestná forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil, popř. v důsledku toho i přísněji trestná forma trestného činu, tzn. trestný čin pokračující ve větším rozsahu, než jaký skutečně spáchal. Uvedeným postupem obecného soudu je dotčeno nejen ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. stanovící, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, nýbrž i ustanovení čl. 39 Listiny, zakotvující ústavní princip legality trestního práva, tzn., že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jenž analogii legis in malem partem vylučuje“. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 17/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného nevykazovala v části rozsudku napadené dovoláním znaky spolupachatelství podle §23 tr. zák., ale podle skutkových zjištění i tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku znaky účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný dále namítá, že odvolací soud nesprávně označil některá jeho jednání za jediný skutek pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku, protože některé dílčí útoky byly spáchány ve formě spolupachatelství a některé jako účastenství ve formě pomoci, což je nepřípustné. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud shledal i tuto námitku obviněného důvodnou. Respektuje vlastní judikaturu, podle níž je pokračování v trestném činu vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě účastenství, protože u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr., které je aktuální i za účinnosti trestního zákoníku). Obviněný J. H. byl odsouzen ve skupinové trestní věci šesti pachatelů, včetně něj, přičemž podstatnou část trestné činnosti spáchal jako pomocník obviněného P. H. a v menším rozsahu jako pomocník obviněných P. V. a S. N.
Obviněný v dovolání poukazuje mimo jiné na to, že dílčí skutek pod bodem 4 výroku o vině napadeného rozsudku měl být posouzen jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako samotný skutek. Podle popisu skutku se jedná o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který byl spáchán v jednočinném souběhu s přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za dílčí útoky spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku považuje také skutky pod body 6 a 8 výroku o vině napadeného rozsudku. Změna právní kvalifikace, jíž se obviněný v kontextu dalších námitek domáhá, by znamenala zhoršení jeho postavení, protože by byl uznán vinným více trestnými činy.
Obviněný s odkazem na soudní judikaturu, a to rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 321/2010, namítá, že účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků. K tomu dovolací soud odkazuje na shora uvedená rozhodnutí, přičemž námitku považuje za důvodnou. Dovolatel namítá též nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá obdobné ustanovení, jakým bylo ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009. Podle tohoto ustanovení platilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nový trestní zákoník opustil tzv. materiální pojetí trestného činu, tedy znak trestného činu vyjádřený jeho společenskou nebezpečností. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že při přezkoumání rozsudku napadeného dovoláním zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013, uznal obviněného J. H. vinným pod bodem 6 výroku o vině dílčím útokem zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přestože rozsudkem soudu prvního stupně, tedy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 T 9/2013, byl obviněný J. H. pro tento skutek podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. H. v odsuzující částil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 213/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 T 9/2013. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci soud prvního stupně odstraní vytýkané vady rozhodnutí a znovu ve věci rozhodne. Je přitom podle §265s odst. 2 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí. Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformace in peius).
Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením o vazbě obviněného.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, protože zjištěné vady rozhodnutí nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek