ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.229.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 229/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. dubna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného F. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 61 To 315/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 46/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 61 To 315/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 38 T 46/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 38 T 46/2013, byl obviněný F. G. uznán vinným ad I. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ad II. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost zdržet se jakéhokoli kontaktu s poškozenou D. M.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 61 To 315/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem ad I., a tím i ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil ho za tyto přečiny a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil přiměřenou povinnost zdržet se jakéhokoli kontaktu s poškozenou D. M.
Obviněný se přečinů dopustil tím, že ad I. v období nejméně od 1. 1. 2010 do měsíce června 2011 včetně v P. a jinde vyhledával osobní kontakt s poškozenou D. M. proti její vůli, opakovaně se zdržoval u jejího bydliště v P., Š., a pracoviště v O. F., P., ul. V., kde po delší dobu procházel kolem pracoviště poškozené a vyhledával s ní oční kontakt, opakovaně poškozenou sledoval, opakovaně se zdržoval i před domem a ve společných prostorách domu v P., U V. n., ve kterém bydlí sestra poškozené, a poškozenou sledoval i na dalších místech v P., čímž v poškozené vzbuzoval obavy o život a zdraví, a tímto svým jednáním způsobil u poškozené rozvoj posttraumatické stresové poruchy s řadou atypických symptomů, poruchou spánku, anticipační úzkostí, strachem ze sledování, což ji omezilo v běžném způsobu života po dobu delší jednoho týdne, ad II. nejméně dne 13. 3. 2011 kolem 07:06 hodin a dne 27. 3. 2011 kolem 06:36 hodin v P., Š., v souvislosti s jednáním pod bodem ad I. obžaloby vstoupil bez povolení na souvisle oplocený pozemek náležející ke zde stojícímu rodinnému domu, ve kterém bydlela poškozená D. M. a fotografoval si zde umístěná motorová vozidla a zaznamenával si jejich identifikátory.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř. neboť se domnívá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné a dále podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že svým jednáním nemohl spáchat přečin ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování. Podle obviněného mu nebyla v trestním řízení prokázána činnost, která je mu kladena za vinu. Zdůraznil, že u soudu II. stupně došlo ke korekci a novému vymezení doby spáchání přečinu nebezpečného pronásledování, neboť před 1. 1. 2010 jej nebylo možné za dané jednání uznat vinným. Podle obviněného však prokazované útoky byly svědeckými výpověďmi časově zařazeny do období 2008 – 2009. V této souvislosti obviněný podrobně hodnotil výpovědi svědků ke skutečnostem uvedeným ve skutkové větě tedy, že měl od 1. 1. 2010 do června 2011 vyhledávat oční kontakt s poškozenou, že se měl opakovaně zdržovat před domem v P., kde bydlí sestra poškozené, že se měl opakovaně zdržovat u bydliště poškozené na P. Podle obviněného si v některých případech výpovědi svědků vzájemně odporují, což podle něj svědčí o nepravdivosti některých z nich. Z výpovědí svědků se podle obviněného dá dovodit doba jeho jednání, za něž byl uznán vinným. Skutky, kterých se měl dopustit v letech 2010 až 2011 však spadají do období 2008 – 2009, kdy se však podle zákona nejednalo o trestný čin. Obviněný připustil, že v roce 2011 2x vstoupil na pozemek v ulici Š., ale podotkl, že byl vyprovokován jednáním poškozené, která na jeho osobu bezdůvodně podávala trestní oznámení, a že to byl naopak on, kdo se obával poškozené a jejího přítele M. M. Obviněný dále poukázal na to, že je osobou fyzicky a psychicky nemocnou a jednal pod velkým tlakem. Zdůraznil, že zhruba od dubna 2009 poškozenou neviděl ani nevyhledával její blízkost ani ji nekontaktoval a nesledoval. Kontakty ke kterým mělo docházet v období 2010 – 2011 nejsou tedy podle něj žádným způsobem prokázány. Podle obviněného tak došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, neboť nebyl naplněn obligatorní znak dlouhodobosti u přečinu nebezpečného pronásledování, tedy, že mělo dojít k vynuceným kontaktům s poškozenou, které byly svým charakterem způsobilé u ní vyvolat důvodnou obavu o své zdraví nebo život. Podle obviněného mu nebyla prokázána jeho vina a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Pokud jde o přečin ublížení na zdraví, nebylo podle obviněného znaleckými posudky řádně zkoumáno, zda poškozená již dříve neprojevovala zřetelné psychické poruchy, což je podle obviněného zásadní pro jednoznačnou diagnózu posttraumatické stresové poruchy. Závěry znaleckého posudku jsou tak podle obviněného zpochybnitelné. Soud v tomto směru ani nepřikročil k doplnění dokazování a jeho návrhy zamítl, a to i přes existenci hraniční poruchy osobnosti poškozené a existenci odlišného názoru MUDr. Sloukové.
Obviněný se dále neztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze, že je pouze formální chybou, že nalézací soud necitoval u jednotlivých důkazů ustanovení §214 tr. ř. Obviněný má za to, že neměl možnost se vyjádřit k provedení jednotlivých svědeckých výpovědí. Dotazování nemohlo podle něj nahradit možnost vyjadřovat se bezprostředně po výslechu svědka. Podle obviněného byla jeho obhajoba oslabena, neboť soud již nebral zřetel na to, že někteří svědci neuváděli pravdu. Podle obviněného soud I. stupně některé důkazy hodnotil v rozporu s provedeným dokazováním. V tomto směru obviněný poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 226/06 nebo sp. zn. III. ÚS 1104/08 týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy. Poukázal rovněž na své návrhy na doplnění dokazování, jimž nebylo vyhověno. Soudy se tedy podle něj dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch. Nevypořádaly se s faktem, že žádný ze svědků nebyl přímým svědkem událostí, při kterých se poškozená cítila být ohrožena, nakonec ani ona sama nejednala tak, aby když se cítila být ohrožená, kontaktovala Policii ČR. Naopak podle obviněného chodila účelově a programově na policii a předstírala, že je obtěžována. Obviněný dále poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozené, když tyto rozpory nesvědčí o pravdomluvnosti poškozené. Podle obviněného tak jde z její strany o pouhé fabulace s cílem ho poškodit. Rozhodnutí soudů jsou pak podle něj založeny na domněnkách a nikoli na faktech. Pokud jde o tvrzení soudu II. stupně, že se svého jednání dopouštěl již před 1. 1. 2010, obviněný uvádí, že v té době byl policií vyšetřován a posléze také v přestupkovém řízení, když v jeho jednání vůči poškozené neshledali žádné pochybení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil ho obžaloby nebo aby přikázal některému ze soudů, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve skutkové větě napadeného rozhodnutí není uveden počet ani intenzita útoků obviněného. Zdůraznila, že uvedený přečin nebezpečného pronásledování vyžaduje určitou intenzitu a povahu jednání, když specifikace jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, podle jejího názoru, nestačí pro právní kvalifikaci daným přečinem. Pokud jde o přečin ublížení na zdraví, nelze podle státní zástupkyně dovodit úmysl obviněného způsobit poškozené poruchu na zdraví. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., aniž by dále blíže specifikoval, jaké argumenty podřazuje pod ten který dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že podstatou dovolání obviněného jsou námitky proti jednání popsanému pod bodem ad I., jímž se měl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný namítá, že se uvedených přečinů nedopustil, neboť mu toto jednání nebylo v průběhu trestního řízení věrohodně a jednoznačně prokázáno. V této souvislosti poukazuje na výpovědi poškozené, kterou podrobně rozebírá, hodnotí a celkově ji shledává nekonkrétní, nejasnou a osobu poškozené nevěrohodnou. Obviněný ve svém dovolání cituje z výpovědí svědků P. B., B. B., M. M. a shledává v nich rozpory. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků, se podle obviněného dá dovodit doba jeho jednání. Skutky, jichž se měl dopustit podle soudu v letech 2010 – 2011, však podle obviněného spadají do období 2008 – 2009, kdy se však nejednalo o trestný čin. Podle obviněného tak nebyl naplněn obligatorní znak dlouhodobosti u přečinu nebezpečného pronásledování a nemohlo dojít vlivem jeho protiprávního jednání ani k ublížení na zdraví u poškozené. Obviněný má za to, že soudy hodnotily důkazy zcela v rozporu s provedeným dokazováním.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Tato skutková podstata byla nově začleněna do trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat výše uvedenou důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu.
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin.
Nejprve je nutno zdůraznit, že soud I. stupně právně kvalifikoval jednání obviněného popsané pod bodem ad I. jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jednání spočívá v tom, že obviněný nejméně od července 2008 do června 2011 na různých místech (popsaných ve shora citované skutkové větě) vyhledával osobní kontakt s poškozenou proti její vůli, čímž v poškozené vzbuzoval obavy o život a zdraví a tímto svým jednáním způsobil u poškozené rozvoj posttraumatické stresové poruchy.
K odvolání obviněného soud II. stupně částečně zrušil rozhodnutí soudu nalézacího, a to ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a nově vymezil dobu páchání uvedených přečinů tak, že obviněný se daného jednání dopouštěl nejméně od 1. 1. 2010 do července 2011. Soud II. stupně se ohledně dalšího jednání obviněného neztotožnil ani se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že se obviněný nejméně v deseti případech zdržoval před domem a ve společných prostorách domu v P., a určité zjištění soudu I. stupně „v deseti případech“, nahradil neurčitým zjištěním „opakovaně“. Shledal tak, že jednání obviněného před datem 1. 1. 2010, tj. do účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., nevykazuje znaky žádného trestného činu, neboť trestným je až jednání obviněného od 1. 1. 2010.
Je nepochybné, že zákonem stanovené znaky skutkových podstat přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, musí být prokázány výsledky provedeného dokazování a jednání, které tyto znaky naplňuje, musí být v potřebné a dostatečné míře popsáno v popisu skutku, tzn., že hmotněprávní závěry musí mít podklad ve zjištěném jednání pachatele.
V tomto případě sice odvolací soud správně upravil časové vymezení skutku, a to k námitce obviněného uplatněné v odvolání (nutno však podotknout, že shodnou námitku vznesla obhájkyně obviněného již u hlavního líčení na č. l. 977 a soud I. stupně na ní nikterak nereagoval), že znaky přečinu nebezpečného pronásledování se staly trestnými až účinností trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., tedy od 1. 1. 2010. Rezignoval ale na přesný popis konkrétních skutečností popisujících zejména intenzitu, resp. četnost jednání v nově vymezeném období od 1. 1. 2010 do června 2011, z něhož by bylo možné dovodit zákonem stanovené znaky uvedeného přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud ve skutkové větě vyjádřil skutkový stav, který se však, vzhledem k podstatnému omezení doby jednání obviněného, podle provedených důkazů buď nevztahuje k období, ve kterém již bylo dané jednání trestné, nebo je vzhledem k neurčitým výpovědím svědků ohledně časového zařazení jednání obviněného nejisté, zda k němu došlo v nově vymezeném časovém období jednání obviněného, když toto období bylo v podstatě o celou polovinu zkráceno. Konkrétně lze poukázat na zjištění, že se obviněný (v období od 1. 1. 2010) „opakovaně zdržoval před domem a ve společných prostorách domu v P., U V. n.“, ve kterém bydlela sestra poškozené, svědkyně M. M. Ta ale v hlavním líčení vypověděla vedle toho, že k velmi intenzivnímu pronásledování poškozené docházelo v období let 2008 až 2009, tedy mimo sledované období, že právě v tomto období poškozená u ní občas přespávala na adrese U V. n. Ještě v roce 2009, že se ale přestěhovala do O. ul. (viz č. l. 889 a 891 tr. spisu). Odvolací soud ale přesto, že dané jednání je trestné až od 1. 1. 2010, ponechal uvedené jednání v popisu skutku a zjevně se nezabýval dopadem zkrácení doby spáchání činu na důkazní situaci. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, pro právní kvalifikaci významné konkrétní zjištění o počtu případů tohoto jednání, nahradil zcela neurčitým zjištěním o opakovaném zdržování se obviněného na daném místě, které nevypovídá nic o intenzitě tohoto jednání.
Takový neurčitý popis skutku, který minimálně v uvedené části ani nevyplývá z provedeného dokazování, však neumožňuje zhodnocení jeho právního posouzení podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a neodpovídá ani výše uvedeným zákonným požadavkům na povahu a intenzitu jednání obviněného. Obviněný proto v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněně namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty nebezpečného pronásledování jímž byl uznán vinným. Současně je nutné, s ohledem na nově podstatně zkrácenou dobu jednání obviněného, objasnit i otázku vzniku ublížení na zdraví poškozené.
Zejména odvolací soud tak pečlivě nezkoumal jednání obviněného v období od 1. 1. 2010 do června 2011 (jak je vymezeno ve skutkové větě) a zahrnul do tohoto období také jednání, kterého se obviněný evidentně dopouštěl před 1. 1. 2010. Konkrétně jde o již výše uvedené zjištění, že se měl v období od 1. 1. 2010 do června 2011 opakovaně zdržovat i před domem a ve společných prostorách domu v P., U V. n., ve kterém bydlí sestra poškozené, přičemž z výpovědi sestry poškozené svědkyně M. M. (č. l. 890, 891) je zřejmé, že na této adrese bydlela v roce 2008 (v tuto dobu skutečně docházelo k vynuceným kontaktům s obviněným v těchto prostorách). Z výpovědi této svědkyně pak dále vyplývá, že se v roce 2009 přestěhovala do bytu na ulici O., kde také v jednom případě mělo dojít ke kontaktu s obviněným. Stále se však jedná o období 2008 – 2009, kdy se nejednalo o trestný čin, když přestěhování do O. ul. v hlavním líčení svědkyně ve výpovědi rovněž zařadila do období roku 2009. Ke sledovanému období od 1. 1. 2010 však z provedeného dokazování nevyplývá žádné konkrétní zjištění, natož zjištění o jednání takové intenzity a povahy, které by bylo možno právně kvalifikovat jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomuto období z provedeného dokazování nepochybně plyne toliko zjištění, že obviněný se v březnu 2011 ve 2 případech neoprávněně pohyboval v místě tehdejšího bydliště poškozené v P., Š., a to na zahradě tohoto domu a pořizoval si zde fotografie automobilů, což je vyjádřeno v popisu skutku pod bodem ad II. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně. Toto jednání obviněný také sám doznává. Pokud jde o sledování obviněné na jejím pracovišti, ani zde z výpovědí poškozené a jejího kolegy svědka P. B. nevyplývá časové zařazení jednání obviněného ani intenzita takového jednání. Svědek P. B. uvádí, že mu poškozená vždy oznámila přítomnost obviněného v prostoru obchodního centra, avšak sám svědek ho pravděpodobně spatřil pouze v jednom případě, časově nejspíš spadajícím do roku 2009 (č. l. 893). Na základě dosud provedených důkazů nelze spolehlivě usuzovat, že ze strany obviněného šlo o dlouhodobé, soustavné, intenzivní vyhledávání poškozené proti její vůli, které bylo způsobilé u poškozené vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví.
Nad rámec řečeného nutno zopakovat, že z hlediska trestnosti činu obviněného nelze přihlížet k jeho jednání před 1. 1. 2010, byť i mělo též znaky nebezpečného pronásledování. Z ústavního principu „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny) totiž plyne, že skutek, za nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání; retroaktivita trestního zákona je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba spáchání skutku (u pokračujících či trvajících deliktů) zahrnuje dobu jednak před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze odsoudit pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti trestní normy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10).
Nejvyšší soud tedy považuje za nutné zejména odvolacímu soudu vytknout, že v souvislosti s provedenou úpravou doby páchání činu podrobněji nezkoumal jednání obviněného v období od 1. 1. 2010 do června 2011. Přitom se v souvislosti s uvedenou úpravou, vedle potřebné konkretizace a kvantifikace různých projevů jednání obviněného, nezabýval ani otázkou možného vlivu tohoto jednání v nově vymezeném období na poškozenou, které měl způsobit ublížení na zdraví uvedené v závěru popisu skutku.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje dosud učiněné závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat daných přečinů (uvedených ve výroku o vině odvolacího soudu) za předčasné, protože vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak nevyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Existenci takového nesouladu také obviněný namítal. S ohledem na uvedené, se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími námitkami obviněného uplatněnými v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 61 To 315/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 38 T 46/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedená trestní věc se tak vrací zpět do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zřetelem na shora uvedené zjištěné nedostatky odstranil. Především provede všechny ve věci se nabízející důkazy ke všem okolnostem rozhodným pro právní posouzení věci, zejména k závažnosti jednání obviněného v uvedeném období a dopadu, jaký mělo na poškozenou.
Na základě výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně vyjádří v popisu skutku taková zjištění, která budou dávat dostatečný podklad pro všechny znaky trestných činů, pokud obviněného shledá vinným, a to při respektování všech zásad, jež jsou výše rozvedeny.
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že soud prvního stupně bude vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, které Nejvyšší soud nařídil. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř., analogicky též §264 odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš