ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.314.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 314/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 2. dubna 2014 v Brně dovolání obviněného Ing. P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 8 To 241/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 182/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Ing. P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 3 T 182/2012, uznal obviněného Ing. P. S. (dále jen „obviněný“) vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 8 To 241/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl dokazování podle §2 odst. 5 tr. ř., tedy v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé tak, aby správně zjistil skutkový stav věci a že pokud soud prvního stupně zamítl návrhy na doplnění dokazování, vysvětlil srozumitelně a logicky, proč jim nebylo vyhověno. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázal na to, že jeho případ měl být řešen vzhledem k zásadě ultima ratio v občanskoprávním řízení. Dále namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedl, že společnost DAJBYCH, s. r. o., sama přistoupila na to, aby si vozidlo převzal pouze oproti předložení kopie platebního příkazu, nikoli až po připsání zaplacené částky na účet společnosti. Namítl, že nezpůsobil škodu ve výši 1.559.530,- Kč. Uvedl, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, vozidlo sám zcela dobrovolně vrátil a škoda, kterou měl způsobit, může být vyčíslena maximálně jako rozdíl mezi hodnotou vozidla ke dni 18. 4. 2011, kdy vozidlo převzal od společnosti DAJBYCH, s. r. o., a hodnotou vozidla ke dni 3. 5. 2011, kdy vozidlo vrátil.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 8 To 241/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nejvyšší státní zástupce však takový nesoulad v této trestní věci neshledal. Dále uvedl, že jednání obviněného je zcela standardním případem podvodného jednání, navíc naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty. Poukázal na to, že obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku již předložením kopie falešného příkazu k úhradě. Jeho prostřednictvím totiž poškozené společnosti zcela cíleně a v rozporu se skutečností tvrdil, že příslušná finanční částka je v okamžiku předání vozidla převáděna na účet poškozené společnosti. Uvedl, že obviněný podvodně vylákal na poškozené společnosti vozidlo v hodnotě 1.559.530,- Kč, což značí i výši škody způsobené dokonaným trestným činem. Pokud obviněný následně škodu částečně nahradil, jedná se o okolnost, kterou je na místě zohlednit ve výroku o trestu či v adhezním řízení, na výrok o vině však nemá podstatný dopad. Závěrem uvedl, že obviněný svým jednáním spáchal zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a že soudy obou stupňů se nedopustily žádného pochybení.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný namítl, že jeho trestní věc měla být vzhledem k zásadě ultima ratio řešena pouze v občanskoprávním řízení a že nezpůsobil škodu ve výši 1.559.530,- Kč.
Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela typickým případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku již předložením kopie falešného příkazu k úhradě, jehož prostřednictvím poškozené společnosti v rozporu se skutečností tvrdil, že příslušná finanční částka je v okamžiku předání vozidla již převáděna na účet poškozené společnosti, i když ve skutečnosti tento příkaz k úhradě nebyl podán a číslo účtu na něm uvedené se vztahovalo k neexistujícímu účtu. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle §209 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Obviněný totiž cíleným jednáním uvedl v omyl poškozenou společnost, která v důsledku toho provedla dispozici s vozidlem, která jí způsobila škodu ve výši 1.559.530,- Kč. Pokud obviněný následně po spáchání trestného činu škodu částečně uhradil, jedná se o okolnost, kterou je namístě vzít v úvahu při rozhodování o trestu nebo v adhezním řízení, avšak nikoli při rozhodování o vině.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného Ing. P. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek