ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.500.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 500/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 7. května 2014 v Brně dovolání obviněného V. T. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 6 To 328/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 88/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 2 T 88/2013, uznal obviněného V. T. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle §337 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 6 To 328/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že s ohledem na zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku neměl být posuzován v trestním řízení. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. C-61/11 PPU, ve věci Hassen El Dridi, alias Soufi Karim, které vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, uvedl, že toto rozhodnutí závazně stanoví postup v případě správního vyhoštění cizince. Evropský soudní dvůr ohledně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. Dále uvedl, že tato směrnice neumožňuje použití přísnější normy, a zavádí přesný postup včetně jednotlivých fází, které má každý členský stát použít při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Dále z ní vyplývá, že při vyhošťování je nutné zajistit respektování lidských práv, spravedlnost a transparentnost řízení, přičemž donucovací opatření by měla být použita v souladu se zásadou proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Poukázal na to, že členské státy nemohou uložit trest odnětí svobody, aby napravily neúspěch donucovacích opatření přijatých k uskutečnění nuceného vyhoštění pouze z toho důvodu, že státní příslušník třetího státu se i poté, co mu byl doručen příkaz k opuštění vnitrostátního území, a lhůta stanovená v tomto příkazu uplynula, a nadále se neoprávněně nachází na území členského státu, ale musí pokračovat v úsilí vykonat rozhodnutí o navrácení, které i nadále vyvolává právní účinky. Pokud státní orgány disponují účinnými prostředky pro dosažení cíle, tj. pro realizaci výjezdu vyhošťované osoby, jsou tyto orgány povinny zohlednit §12 odst. 2 tr. zákoníku a využít všech mírnějších prostředků k dosažení cíle, namísto použití krajního trestního postihu, který navíc daný cíl nikterak nenaplňuje, ani negarantuje jeho naplnění.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 6 To 328/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 2 T 88/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, která se opírá o ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na to, že není možné přehlížet skutečnost, že pro obdobné protiprávní jednání byl obviněný již jednou postižen správními orgány. Jestliže rozhodnutí vydané ve správním řízení nerespektoval a nadále se zdržoval na území České republiky, ač bylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, zcela nepochybně tím naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že postih obviněného ve správním řízení na něj neměl žádný účinek, a je proto zcela na místě uplatnit trestní odpovědnost. Dále uvedl, že rozhodnutí jakéhokoliv soudu, s výjimkou normativních rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, nejsou pramenem českého trestního práva. Dále poukázal na to, že meritorní rozhodnutí učiněná v této trestní věci se současné soudní praxi nijak nevymykají a plně respektují argumentaci Nejvyššího soudu publikovanou v obdobných věcech.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný namítl s odkazem na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. C-61/11 PPU, ve věci Hassen El Dridi, alias Soufi Karim, a na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, že neměl být posuzován v rámci trestního řízení s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe však neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012).
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání, který je vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný, přestože si byl vědom skutečnosti, že mu rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 7. 6. 2012, č. j. KRPA-73374/ČJ-2012-000022, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2012, bylo uloženo správní vyhoštění na dobu dvou let, a byl vyzván k vycestování z České republiky nejpozději do dne 13. 7. 2012, z území České republiky nevycestoval a neoprávněně se zde zdržoval do 3. 5. 2013 do 20:25 hod., kdy byl v P., na ulici U R., kontrolován a zadržen hlídkou Policie České republiky. Výslechem obviněného v hlavním líčení bylo zjištěno, že si je vědom toho, že v České republice pobývá nelegálně, neboť mu v přítomnosti tlumočníka bylo přeloženo výše uvedené rozhodnutí cizinecké policie, kterým mu byl uložen trest vyhoštění na dobu dvou let. Obviněný obsahu tohoto správního rozhodnutí rozuměl a nevznesl proti němu žádné námitky. Provedenými důkazy tedy bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný úmyslně nerespektoval rozhodnutí vydané ve správním řízení a nadále se zdržoval na území České republiky, ačkoliv bylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Nejvyšší soud shledal, že tímto jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť svým jednáním dal zřetelně najevo, že není ochoten respektovat rozhodnutí správního orgánu, který mu uložil trest vyhoštění na dobu dvou let, a je proto zřejmé, že opakovaný postih obviněného stejným způsobem v rámci správního řízení by nemohl vést k nápravě obviněného ani k realizaci jeho vyhoštění v souladu s vydaným rozhodnutím cizinecké policie.
Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna.
Podle čl. 8 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, jestliže členské státy použijí při uskutečňování vyhoštění státního příslušníka třetí země, který při něm klade odpor, jako krajní možnost donucovací opatření, musí být tato opatření přiměřená a použití síly nesmí překročit únosnou míru. Provádějí se na základě vnitrostátních předpisů v souladu se základními právy a je při nich náležitě respektována důstojnost a tělesná integrita dotčeného státního příslušníka třetí země.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na argumentaci použitou v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. C-61/11 PPU, ve věci Hassen El Dridi, alias Soufi Karim, spočívající v tom, že pokud jde o donucovací opatření ve smyslu čl. 8 výše uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady, je nutné konstatovat, že v situaci, ve které taková opatření (v této trestní věci se jedná o rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 7. 6. 2012, č. j. KRPA-73374/ČJ-2012-000022) neumožnila dosáhnout zamýšleného výsledku, tedy vyhoštění státního příslušníka třetí země, vůči kterému byla přijata, mají členské státy i nadále možnost přijmout opatření, a to i trestní povahy, jež zejména umožňují odradit tyto státní příslušníky od neoprávněného pobytu na území těchto států.
Z uvedeného vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, nevylučuje trestní pravomoc členských států v oblasti neoprávněného pobytu státních příslušníků třetích zemí, avšak členské státy musí upravit své právní předpisy v této oblasti tak, aby bylo zajištěno dodržování práva Unie. Uvedené státy zvláště nemohou použít právní úpravu, byť v trestní oblasti, která může ohrozit dosažení cílů směrnice, a tím ji zbavit užitečného účinku.
Obviněnému byl v této trestní věci uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tento trest však byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Nejvyšší soud shledal, že takto uložený podmíněný trest obviněnému fyzicky nebránil vycestovat z území České republiky, tedy nijak neohrozil dosažení cíle sledovaného směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, spočívajícího v opuštění území České republiky. Obviněný V. T. H. totiž nemusel v České republice nastoupit do výkonu trestu a nic mu nebránilo v tom, aby respektoval rozhodnutí správního orgánu a okamžitě vycestoval z území České republiky.
Nejvyšší soud proto závěrem shrnuje, že zásada subsidiarity trestní represe uvedená v §12 odst. 2 tr. zákoníku z výše uvedených důvodů nebyla porušena, neboť pokud obviněný již byl za obdobné jednání postižen správními orgány a toto rozhodnutí nerespektoval, bylo na místě uplatnit jeho trestně právní odpovědnost. Jeho jednání bylo soudy obou stupňů správně kvalifikováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takové rozhodnutí soudů obou stupňů v této trestní věci navíc není v rozporu ani se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ani s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. C-61/11 PPU, ve věci Hassen El Dridi, alias Soufi Karim, neboť podmíněný trest uložený obviněnému nijak neohrozil dosažení cíle výše uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady spočívajícího ve vycestování obviněného z území České republiky.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného V. T. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek