ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.665.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 665/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. června 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 392/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 20/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 8 T 20/2011, byl obviněný R. B. uznán vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se uvedených trestných činů dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 14. 12. 2010 v době kolem 17:45 v O. – K., na ulici V. v restauraci Fajront, před přítomnými hosty a personálem v podnapilém stavu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného T. A., a to tak, že uchopil prázdnou půllitrovou sklenici od piva, kterou rozbil o hranu stolu, přistoupil k poškozenému a tímto střepem sklenice pořezal poškozeného na pravé ruce, poté v průběhu vzájemného konfliktu s poškozeným postupně rozbil další dvě sklenice od piva, a těmito napadl poškozeného tak, že ho pořezal do oblasti krku a levého spánku, přičemž v dalším napadání poškozeného zabránili obviněnému přítomní hosté, kteří ho odtrhli od poškozeného, a tímto fyzickým napadením způsobil T. A. poranění popsaná podrobně ve skutkové větě, které si vyžádaly lékařské ošetření, hospitalizaci a následnou dobu léčení v trvání 4 týdnů, přičemž toliko shodou okolností, s ohledem na způsob útoku, použitý nástroj a místo zásahu, nedošlo k mnohem závažnějšímu zranění, zejména hlavy poškozeného, které by mělo charakter závažné a delší dobu trvající poruchy zdraví a dále poškozenému způsobil poškozením oděvu škodu ve výši 1.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 392/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů. Obviněný v úvodu odkázal na svou výpověď, ze které vyplývá, že se jen chtěl bránit útoku poškozeného a jen chtěl, aby nebylo dále v útoku pokračováno. Jeho výpověď je podle něj podporována výpovědí svědkyně R. K., z níž vyplývá, že viděla obviněného se zraněním u úst a poškozeného s popelníkem v ruce. Podle obviněného z toho plyne, že se jen bránil útoku poškozeného, což podle jeho názoru nepřímo vyplývá také z výpovědi svědka V. C., podle něhož do sebe poškozený a svědkyně R. K. žduchali, nato se měl probudit obviněný a napadnout poškozeného. Obviněný také namítá, že vzhledem k rozdílnosti výpovědí svědků nebylo prokázáno, jakým způsobem byl předmětný útok sklenicí veden. Z výpovědí svědků P. G. a V. C. že také vyplývá, že poškozený vybízel obviněného, aby si šli konflikt vyřešit ven. Významná je podle obviněného také výpověď samotného poškozeného, který chtěl celou věc nechat tzv. u ledu a neměl zájem na trestněprávním řešení konfliktu. Z uvedených skutečností proto podle něj vyplývá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se jednalo jen o nutnou obranu. Pokud jde o zranění poškozeného, obviněný poukazuje na to, že prvotní ošetření bylo údajně provedeno chybně a poškozený musel být následně znovu ošetřen. Ohledně uloženého trestu pak namítá, že mělo být vzato v úvahu, že od předmětné události uběhla značná doba, v níž nespáchal žádnou trestnou činnost. Obviněný proto v závěru dovolání uvedl, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoli pochybnost, stát podle něj neunesl důkazní břemeno, porušil zásady presumpce neviny a „in dubio pro reo“, nebyl veden řádný proces podle trestního řádu, došlo k deformaci důkazů, k vyřčení skutkových závěrů bez jakýchkoli provedených důkazů a skutková zjištění byla nahrazena úvahami soudu stojícími na nejednoznačném důkazu. Podle obviněného z dosud provedených důkazů nelze učinit takový závěr, jaký učinily soudy. Z výše uvedených důvodů proto předně navrhl, aby předseda senátu soudu I. stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon jemu uloženého trestu, a pokud tak neučiní, žádá Nejvyšší soud o odklad výkonu trestu podle §265o tr. ř. Ohledně meritorního rozhodnutí pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se vzhledem k obsahu dovolání nebude k němu věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání jako mimořádný opravný prostředek podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání, přičemž mnohé námitky jsou doslovně shodné s námitkami odvolacími (č. l. 356, 359 a násl. tr. spisu). Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé jeho obhajoby od počátku trestního řízení, soudy se jimi pečlivě zabývaly a vypořádaly se s nimi. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání totiž založil na námitkách, které vybočují z mezí tohoto dovolacího důvodu, když výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění, proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a v konečném důsledku proti učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Podstatou dovolání obviněného je jeho opakované tvrzení (řešené již oběma soudy), že se chtěl jen bránit útoku poškozeného, že se tedy v jeho případě jednalo o nutnou obranu. Obviněný ale existenci nutné obrany, která má sice obecně hmotněprávní povahu, nedovozuje ze skutku uvedeného ve výroku o vině, ale dovozuje ji ze své vlastní verze průběhu skutkového děje, tedy na jiných skutkových závěrech, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování.
Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy, podrobně uvádí zejména výpovědi svědků R. K., V. C. a P. G. provedené nalézacím soudem, a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Na základě svého hodnocení zejména těchto důkazů pak dochází k závěru, že jeho obhajoba nebyla soudy vyvrácena, že mu jeho vina nebyla prokázána a stát v jeho případě neunesl důkazní břemeno.
Obviněný však takovými námitkami, jak již bylo výše uvedeno, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování, a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Výše uvedené námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry soudů na straně druhé. Existenci uvedeného rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítá.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozeného a svědků přítomných v restauraci jednání obviněného. Soudy připustily, že konflikt byl zpočátku pouze slovní rozepří mezi poškozeným a družkou obviněného (R. K.), což ostatně vyplývá také z výpovědi samotného obviněného. Výpovědi osob přítomných konfliktu v restauraci však usvědčují obviněného z aktivního útoku na poškozeného, a to navíc za použití rozbitého pivního půllitru, jehož střepem útočil proti hlavě a tělu poškozeného. Naopak o údajném útoku poškozeného na obviněného (popelníkem) nevypovídá žádný ze svědků, když také svědkyně R. K. tento útok sama neviděla, pouze ho dovodila z toho, že si poškozený měl hrát s popelníkem a obviněnému měla téci krev z úst. Provedenými důkazy byl tedy jednoznačně prokázán útok obviněného na poškozeného a vyvrácena jeho obhajoba, že šlo o nutnou obranu. Způsob útoku obviněného (údery střepem z rozbitého půllitru proti hlavě a tělu poškozeného), a zranění poškozeného, je pak objektivizováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (č. l. 114 a násl. tr. spisu). V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně této námitky, neboť se s jejich závěry zcela ztotožnil. Ani s námitkou obviněného, že bylo prvotní ošetření zranění poškozeného provedeno chybně, což podle něj mělo vliv na délku jeho pracovní neschopnosti, Nejvyšší soud nesouhlasí. Shodnou námitkou se zabývaly již soudy obou stupňů, přičemž z obsahu trestního spisu je nepochybné, že poškozený byl dne 14. 12. 2010 ve večerních hodinách po napadení obviněným převezen k lékařskému ošetření, přičemž byl v silně podnapilém stavu a bránil se ošetření, takže lékaři nemohli dostatečně ránu prohlédnout (č. l. 121 tr. spisu). K dalšímu ošetření pak došlo následující den 15. 12. 2010, kdy byl poškozený hospitalizován na neurochirurgickém oddělení nemocnice (č. l. 122 tr. spisu). K chybnému ošetření, které by mělo vliv na délku pracovní neschopnosti poškozeného, tedy nedošlo. Nejvyšší soud proto uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou pevným základem pro právní závěry ohledně viny obviněného R. B., jak byly učiněny již soudem I. stupně.
Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů (jak obecně namítá obviněný), že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem hodnocení důkazů, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o námitku, že bylo porušeno pravidlo „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Přestože v námitce týkající se rozhodování o trestu obviněný výslovně neuvádí, čeho se domáhá (že od předmětné události uběhla značná doba, kdy nepáchal trestnou činnost, že je uvedenou událostí poučen, atd.), je patrné, že směřuje tuto námitku proti výměře uloženého trestu. K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že případná pochybení soudu spočívající v druhu nebo výměře trestu, nelze v dovolacím řízení napadnout důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného nejde a v dovolání to ani nenamítá, nenaplňují jeho výhrady ohledně uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Na rozdíl od odvolání nelze již v řízení o dovolání namítat nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, pokud je uložen takový druh trestu a v takové výměře trestní sazby, která je stanovena v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly. Proto bylo dovolání obviněného R. B. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu odnětí svobody, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh neučinil. Nejvyšší soud sám pak neshledal důvody pro odložení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., proti němuž bylo podáno dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš