ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.847.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 847/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné E. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 To 299/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 39/2012 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í
- usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 To 299/2013, pokud jím byl v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 39/2012, ponechán nedotčen výrok, jímž byla obviněná E. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
- rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 39/2012, ve výroku, jímž byla obviněná E. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Podle §265k odst.2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 39/2012, byla obviněná E. F.
- uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzena podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na třicet měsíců, přičemž výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody,
- zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od počátku roku 2010 do 15. 1. 2010 v O. a jinde v úmyslu se neoprávněně obohatit a pod smyšlenou záminkou získání bankovního úvěru za účelem podnikání postupně vylákala na poškozeném Z. T. hotovost ve výši 350 000 Kč, na tuto částku mu podepsala dlužní úpis a zavázala se vrátit ji do 18. 1. 2010, ačkoliv věděla, že takto získané prostředky budou použity na jiný účel než na podnikání a že s ohledem na svou finanční situaci nebude schopna dostát svému závazku, a peníze nevrátila, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši 350 000 Kč.
Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněné proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 To 299/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Soudy odůvodnily zprošťující výrok v podstatě tím, že poškozenému muselo být zřejmé, že obviněná je v situaci, v níž bylo slíbené vrácení peněz z její strany nereálné, a že jí poskytl peníze, aniž při tom projevil odpovídající míru obezřetnosti. Soudy v tomto ohledu odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž bylo konstatováno, že prostředky trestního práva nelze nahrazovat nedostatek opatrnosti účastníků soukromoprávních vztahů, mohou-li si snadno z dostupných zdrojů opatřit informace o skutečnostech významných pro svá rozhodnutí. Obžalobu podanou pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak soudy považovaly za neopodstatněnou kriminalizaci soukromoprávního vztahu mezi obviněnou a poškozeným.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávnost právních závěrů obou soudů, pokud ve skutku nespatřovaly přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vytkl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, se týkalo skutkově zcela odlišného případu, který není srovnatelný s posuzovanou věcí, a že soudy aplikovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto usnesení mechanicky a příliš extenzívně. Poukázal na to, že v posuzované věci obviněná aktivním jednáním předstírala před poškozeným nepravdivé okolnosti, že z hlediska poškozeného bylo ověření těchto okolností obtížné či nemožné a že ostražitost poškozeného byla ovlivněna jeho vyšší důvěrou v obviněnou jako osobu, k níž měl velmi blízký vztah. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve zprošťujícím výroku, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení v rozsahu, v němž bylo podáno dovolání, a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Ostravě, se obviněná dopustila jednání uvedeného v obžalobě, avšak pokud jde o výši částky, kterou obviněná získala od poškozeného, dospěly oba soudy k závěru, že za bezpečně prokázanou lze považovat částku nejméně 160 000 Kč. Okresní soud v Ostravě na str. 15 odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že obviněná tuto částku vylákala od poškozeného formou půjčky. Závěr, že obviněná uvedenou částku „vylákala“, nelze interpretovat jinak, než že vůči poškozenému předstírala, že si peníze půjčuje a že je vrátí, přičemž jejím úmyslem bylo zahrnuto, že peníze nevrátí. Zjištění soudů o tehdejších osobních poměrech obviněné potvrzují, že slibované vrácení peněz bylo nereálné, protože obviněná byla bez prostředků, neměla žádný legální zdroj příjmu a nebyla schopna hradit ani běžné živobytí včetně bydlení na ubytovně, takže se uchýlila k poškozenému, který ji přijal do svého bytu a v podstatě ji živil.
Za tohoto stavu samotného by bylo možné uvažovat o tom, že poskytnutí relativně vysoké částky do rukou obviněné v očekávání, že obviněná splní slib a vrátí peníze, bylo ze strany poškozeného vyloženou lehkomyslností a jasným projevem nedostatku elementární míry ochrany vlastních zájmů v soukromoprávním vztahu, neboť poškozenému by muselo být zřejmé, že vrácení peněz není v možnostech obviněné. V takovém případě by nebylo namístě, aby neopatrnost poškozeného při nakládání s penězi byla nahrazována prostředky trestní represe, a bylo by možné vycházet z právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Jednalo se o kauzu, v níž poškozený, který jinak měl právnické vzdělání a zastával funkci jednatele ve společnosti s ručením omezeným, vyplatil obviněnému při uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě peněžní částku jako zálohu na kupní cenu nemovitosti, kterou se nakonec rozhodl nekoupit po dodatečném zjištění, že na nemovitosti váznou zástavní práva třetích osob, přičemž obviněný mu tuto okolnost z vlastní iniciativy nesdělil, poškozený se ho na ni nedotazoval a neopatřil si ani si nenechal předložit výpis z katastru nemovitostí. Kauza se tedy vyznačovala ve vztahu ke skutečnosti, pro kterou poškozený nakonec odstoupil od záměru koupit nemovitost, jednak pasivitou obviněného, který ji poškozenému sám nesdělil, jednak ledabylým postojem poškozeného, který se o ni nezajímal. Nešlo tedy o to, že by obviněný poškozenému např. na jeho dotaz nepravdivě tvrdil, že na nemovitostech neváznou žádná práva třetích osob, že by mu předkládal nějaké falšované doklady apod.
Naproti tomu v posuzované věci obviněné E. F. vystupuje do popředí její aktivní jednání, jímž vyvolávala u poškozeného mylnou představu o tom, že bude schopna peníze vrátit. Obviněná totiž před poškozeným předstírala, že zahájí podnikání, že získá úvěr a že jedná s bankou o poskytnutí úvěru. Tato nepravdivá tvrzení obviněná podporovala tím, že poškozenému předkládala různé písemnosti a brala ho s sebou do budovy banky, kde před ním vystupovala tak, jako by tam vedla jednání o úvěru. Obviněná tím evidentně překročila rámec pouhého soukromoprávního vztahu a její jednání nabylo vyloženě kriminální povahy. Pokud poškozený uvěřil tomu, že obviněná mu peníze vrátí, nelze v tom spatřovat nějaký podstatný nedostatek jeho obezřetnosti. To platí tím spíše, že mezi nimi vznikl bližší osobní vztah vyplývající ze společného bydlení v bytě poškozeného a že případné ověření otázky úvěru u banky bylo pro poškozeného nesnadné, neboť banka by mu sotva sdělovala informace o úvěru sjednávaném s jinou osobou (na rozdíl od toho jsou údaje v katastru nemovitostí veřejně přístupné a proto i bez obtíží dosažitelné). Posuzovaný případ obviněné E. F. je tedy od kauzy, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, odlišný v takové míře, že právní názor vyslovený v citovaném usnesení je ve věci obviněné E. F. neaplikovatelný. Při správném použití zákona měl být skutek kladený za vinu obviněné E. F. posouzen jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve zprošťující části je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné proti zprošťujícímu výroku, je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil vadné části napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nedojde-li k zásadní změně skutkového stavu, bude se Okresní soud v Ostravě řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že nepřikročil ke zrušení výroku o trestu, protože výrok o trestu neměl podklad ve zprošťujícím výroku. Pokud Okresní soud v Ostravě uzná obviněnou vinnou skutkem, pro který byla původně zproštěna obžaloby, bude při ukládání trestu postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec