ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1091.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1091/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 o dovolání obviněného J. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 11 To 6/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 54 T 2/2012, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s již odsouzenými D. M. a L. Č., jakož i samostatně stíhanou E. Š. činem, který v zásadě spočíval v tom, že v prostorách L. ch. K. v obci P. za účelem prodeje dalším osobám držel dne 8. 3. 2011 celkem 380,3 g konopí obsahujícího 13,6 g účinné látky delta 9-tetrahydrokanabinoidu, tj. 9,1 násobek množství většího než malé, a 3,85 g plodnic lupenitých hub z rodu lysohlávek obsahujících 6,6 mg psychotropní látky psilocibinu a 1,1 mg psychotropní látky psilocinu, a od jara 2009 do 8. 3. 2011 zajišťoval nákup psychotropní látky metamfetamin zvané pervitin od dodavatelů, dílem sám a dílem prostřednictvím obviněných D. M., L. Č. a E. Š., které k takovému nakládání s těmito látkami sjednal a pověřil, neoprávněně prodával a směňoval a poskytoval omamnou látku konopí, obsahující látku Δ9THC a psychotropn í látku metamfetamin zvanou pervitin, osobám uvedeným v bodech 1. až 35., přičemž k provozování obchodu s těmito látkami určil zejména prostory bývalého skladu tzv. C. s., a tak tyto omamné a psychotropní látky předával jmenovaným spoluobviněným, kteří tyto látky dále s jeho pověřením prodávali, přičemž disponovali s nejméně 333 g pervitinu, tj., 166,5 násobek množství většího než malé, a po prodeji těchto látek obviněnému J. R. odevzdali utržené peníze, přičemž k nakládání s těmito látkami obvinění neměli potřebné povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zák. č. 167/1998 Sb.“), když konopí je jako omamná látka zařazeno v příloze č. 3 k zák. č. 167/1998 Sb., jako omamná látka zařazená do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a metamfetamin zvaný pervitin je jako látka psychotropní uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., jakož i v seznamu II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, a tímto způsobem popsaným v bodech 1. až 35. tj. celkem v 35 případech opakovaně neoprávněně prodali či jako odměnu za odvedenou práci či za úplatu obviněný J. R. poskytl v těchto bodech vyjmenovaným osobám metamfetamin a konopí v množství v těchto jednotlivých případech uvedeném.
Za tento zločin byl obviněný J. R. odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Týmž rozsudkem byl obviněný současně zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro skutek v ní uvedený pod bodem 9), neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných proti tomuto rozsudku obviněným, jeho matkou L. R., a dcerou T. R., rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 11 To 6/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a při nezměněných výrocích o vině a trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, v němž vytkl „nesplnění procesních podmínek“, „porušení zásady in dubio pro reo“ a „nesprávné hmotněprávní posouzení skutku“. V rámci „nesplnění procesních podmínek“ vytýkal, že soud prvního stupně nerozhodl o všech skutcích obžaloby a že odvolací soud tuto vadu nezhojil. Poukázal na to, že byl obžalován z celkem 40 dílčích skutků, přičemž pro jeden z nich byl obžaloby zproštěn, jeden skutek týkající se Z. M. byl vyloučen k samostatnému projednání, ale k dalším dvěma dílčím skutkům týkajícím se prodeje pervitinu M. K. a P. P. se z rozsudku soudu prvního stupně nic nepodává, a tudíž obžaloba nebyla plně vyčerpána. Pokud jej soud pro tyto dva dílčí skutky neshledal vinným, měl jej obžaloby zprostit, a nikoliv své pochybení „zhojit“ tím, že i tyto skutky až po skončení hlavního líčení a vyhlášení odsuzujícího rozsudku vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, aniž by v protokolech o hlavním líčení tento postup zachytil.
K porušení zásady „in dubio pro reo“ dovolatel nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, neboť soud při posuzování, které výpovědi jsou věrohodné a které nikoliv, nepostupoval objektivně a přeceňoval význam těch, jež sloužily k prokázání viny obviněného. Podle obviněného nebylo možné připustit jako důkazy výpovědi nasazených informátorů a s poukazem na konkrétní výpovědi jmenovitě označených svědků v bodech 1., 2., 3., 4., 5., 7., 16., 23., 27. a 35 uvedl rozpory, jež u nich spatřoval mezi skutečnostmi uváděnými v přípravném řízení a v řízení před soudem. Měl za to, že soudy měly tyto výpovědi označit za nevěrohodné a dále rozhodnout v jeho prospěch v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, a nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, na jejichž podkladě se dovolával principu presumpce neviny.
Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřoval v tom, že orgány činné v trestním řízení podcenily nedostatky, k nimž došlo v přípravném řízení, zejména orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že pouze presumovaly jeho nakládání se zakázanou látkou metamfetaminem neboli pervitinem, ačkoli ve skutečnosti se jednalo ve valné většině o v té době zcela legální syntetickou látku mefedron. K ní připustil, že sice mohlo jít o návykovou látku, což však v předmětné době nemohl vědět, když byla veřejnosti dostupná bez jakéhokoli omezení. Dovodil tak, že nemohl spáchat trestnou činnost. Obviněný vytkl, že soudy neprovedly důkaz jím požadovaným záznamem z domovní prohlídky L. ch. ze dne 14. 9. 2009, podle něhož uvedeného dne žádné návykové látky nebyly policií nalezeny, a přitom provedly důkaz výslechem P. P., jenž potvrzoval verzi obviněného o obchodu s mefedronem. Soudy přitom tuto výpověď, v níž se neobjevily žádné rozpory, považovaly za nevěrohodnou, a přitom nevyhověly návrhu obviněného, aby provedl důkaz spisem, v němž uvedený svědek figuruje jako obviněný a mohl prokázat, že se dlouhodobě zabýval prodejem mefedronu. Pokud soudy ve vztahu k výši a druhu trestu shledaly, že trestná činnost obviněného sloužila k jeho obživě – měla živnostenskou povahu – neodpovídala tomu tehdejší i současná finanční situace obviněného, který se jen setkával s osobami obdobně smýšlejícími a majícími stejné životní názory a postoje.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 11 To 6/2014 (v dovolání nesprávně uvedeno sp. zn. 11 To 64/2014), a podle §265 l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který se s námitkami obviněného neztotožnil a zdůraznil, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a proto za této situace nelze za relevantní považovat námitky obviněného, které vznesl proti samotné právní kvalifikaci jeho jednání, neboť jsou založeny primárně na změněných skutkových základech. Ve vztahu k otázce podřazení metamfetaminu pod pojem psychotropní látky ve smyslu §283 tr. zákoníku ve spojení s příslušnou přílohou zák. č. 167/1998 Sb. státní zástupce poukázal na výsledky provedeného dokazování, z nichž jednoznačně vyplynulo, že látkou, kterou obviněný distribuoval, byl metamfetamin a nikoli mefedron. Proto i použitá právní kvalifikace je podle jeho názoru zcela správná. Neztotožnil se ani s výhradou, že soud prvního stupně nevyčerpal skutek, pro nějž byla podána obžaloba, neboť jde o námitku procesního charakteru, která obsahově neodpovídá obviněným uplatněnému hmotněprávnímu ani jinému dovolacímu důvodu. Poukázal na to, že obviněný stejnou výhradu uplatnil již v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí pečlivě zabýval a svá zjištění k ní vysvětlil. Zcela mimo rámec uplatněného důvodu podle státního zástupce stojí námitka dovolatele vůči uloženému trestu. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného obsahově nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud odvolání obviněného ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumal, a protože obviněný význam dovolání spatřoval v současně uvedeném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl uplatněn v jeho druhé alternativě předpokládající existenci dalšího dovolacího důvodu.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Takto vymezený rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se však neuplatní za všech okolností a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). K průlomu do uvedených kritérií může výjimečně dojít v případě, že Nejvyšší soud v konkrétní projednávané věci shledá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, v důsledku čehož může být na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumáván i skutkový stav věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Nejvyšší soud v námitkách, které obviněný v dovolání uplatnil, neshledal žádnou takovou výhradu, která by se přímo dotýkala právní problematiky, neboť obviněný nebrojil proti nesprávné právní kvalifikaci jemu za vinu kladeného trestného činu, ani se nevěnoval jiným hmotněprávním problémům, ale své dovolání soustředil proti procesním nesrovnalostem, jež spatřoval v tom, jak soudy rozhodly o podané obžalobě, zejména však vytýkal způsob a postup soudů při provádění důkazů a jejich hodnocení, se zřetelem na zcela konkrétní připomínky vztahující se k rozporům ve výpovědích svědků, které obviněný podle vlastních názorů v provedeném dokazování spatřoval. Uvedené argumenty obviněného tedy nebyly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zcela mimo rámec nejen tohoto, ale i jakéhokoliv jiného důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.
I přes tento závěr Nejvyšší soud pro úplnost považuje za nutné k námitce o nevyčerpání celé obžaloby, pokud soud prvního stupně část dílčích útoků vyloučil ze společného řízení, aniž by toto rozhodnutí zaznamenal v protokolu o hlavním líčení, zmínit, že není ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. přípustná, protože nesměřuje proti takovému rozhodnutí, které je zahrnuto okolnostmi, jež se podle §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. považují za rozhodnutí ve věci samé. Svým obsahem totiž nebrojí proti výrokům v dovolání označených rozhodnutí, jimiž byl obviněný uznán vinným, event. obžaloby zproštěn, ale týká se svou podstatou usnesení vydaného podle §23 tr. ř. o vyloučení věci ze společného řízení. V takovém případě nejsou pro dovolací řízení splněny požadavky přípustnosti dovolání, mezi nimiž není rozhodnutí o vyloučení věci uvedeno. V této souvislosti je též potřeba zmínit, že má-li obviněný výhrady k tomu, za jakých okolností soud prvního stupně část dílčích útoků vyloučil, bude je moci uplatnit až v řízení, které bude konáno ohledně této vyloučené části trestní věci. Kromě uvedených důvodů je nutné zdůraznit i to, že obviněným takto uvedené námitky směřují proti té části trestné činnosti, z níž byl sice obžalován, avšak která do rozsudečného výroku pojata nebyla. Trestná činnost, pro niž byl obviněný uznán vinným, tak byla oproti obžalobě zúžena, což je nepochybně rozhodnutí učiněné ve prospěch obviněného, zatímco jeho požadavek směřuje k tomu, aby i tato část trestné činnosti byla do rozsudku pojata. Jelikož splnění požadavku obviněného by bylo v jeho neprospěch, je taková argumentace v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), což je vyloučeno, a Nejvyšší soud proto k těmto námitkám obviněného nemohl správnost postupu soudu přezkoumávat.
Pokud obviněný v dovolání vytýkal, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, a tvrdil, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi některých jím konkrétně uvedených svědků, nebo že již v přípravném řízení v důsledku nedbalého postupu orgánů činných v trestním řízení byla mylně zaměněna zakázaná látka metamfetamin s mefedronem, či pokud poukazoval na způsob vedení výslechů svědků z řad policie, kteří měli tyto osoby zastrašovat a nutit k výpovědím, nebo zpochybňoval postup soudu prvního stupně, který zamítl jako nadbytečné navrhované důkazy, i v tomto případě jde o výhrady zaměřené primárně proti procesnímu postupu soudů či v širším smyslu orgánů činných v trestním řízení při provádění a hodnocení důkazů, což jsou výhrady, které na označený důvod rovněž nedopadají. Tato argumentace obviněného nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních, protože vychází jen z jím prezentované, avšak provedeným dokazováním nepodložené a nepotvrzené verze průběhu skutku. Takto formulované námitky nemohou zvolený ani jiný dovolací důvod obsahově naplnit, jelikož je zřejmé, že obviněný své výhrady vystavěl na polemice se skutkovými zjištěními, protože výhrady soustředil k tomu, že se činu, jak byl zjištěn a popsán, nedopustil.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že obsah nyní podaného dovolání téměř shodně kopíruje skutečnosti, které obviněný uváděl v odvolání, jímž napadal v této věci rozsudek vydaný soudem prvního stupně, na něž již v potřebné míře reagoval a jejich nedůvodnost vysvětlil i odvolací soud (viz strany 12 až 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Byla jim tedy věnována náležitá pozornost, a to především před soudem prvního stupně, jenž se na vyvrácení obhajoby v rámci důsledně zaměřeného dokazování soustředil.
I když obviněný své dovolání zaměřil proti skutkovým okolnostem, jimž se soudy nižších stupňů věnovaly s dostatečnou pečlivostí, Nejvyšší soud pro úplnost a z důvodu odstranění jakýchkoliv pochybností z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že se v této věci nejedná o taková pochybení v postupech soudů, jež by zakládala možnost existence extrémního nesouladu. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného (viz strany 10 až 30 jeho rozsudku) a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, přičemž vysvětlil i to, proč návrhům na provedení některých důkazů nevyhověl (viz strany 30 až 35 rozsudku). Plně dostál účelu dokazování a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. S jeho postupy a závěry se ztotožnil také odvolací soud, který se k obsahově shodným námitkám obviněného vyjádřil na stranách 12 až 15 svého, nyní dovoláním napadeného rozsudku, ve spojení s odůvodněním svého prvního zrušujícího usnesení ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 11 To 100/2013 (č. l. 2811 až 2815 spisu). Z uvedeného důvodu nelze z hlediska zjišťování skutkového stavu soudům nižších stupňů vytknout pochybení, která by znamenala porušení základních zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř., neboť soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů, jež vzájemně konfrontoval, a popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněného. Soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. Když Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních, konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Na podkladě těchto závěrů z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová