ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.185.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 185/2014-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2014 o dovolání obviněného Mgr. V. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 6 To 40/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. V.K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 3 T 43/2010, podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného Mgr. V. K. z obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že
„jako schovatel či svěřenecký správce, ustanovený na základě smlouvy o úschově ze dne 20. 10. 2008, uzavřené v sídle obviněného v P., V., obviněným, prodávající společností ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., se sídlem Praha 1, Vojtěšská 6, a kupující poškozenou společností W.E.L.L. Group a. s., se sídlem Praha 2, dle které kupující poškozená společnost W.E.L.L. Group a. s., složila do úschovy na depozitní účet obviněného, vedený u ČSOB, a. s., pobočka Praha 2, Anglická 20, částku 8,000.000,- Kč, určenou jako kupní cenu na nemovitý a movitý majetek společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., podle kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2008, úmyslně porušil své povinnosti, vyplývající jednak z uzavřených smluv, jednak z ustanovení §749 a násl. Občanského zákoníku, když dne 14. 11. 2008 převedl celou svěřenou finanční částku na podkladě smlouvy o půjčce ze dne 10. 11. 2008, uzavřené mezi obviněným Mgr. V. K. jako věřitelem, společností ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., jako dlužníkem a spol. SAVINO & PARTNERS a. s., jako ručitelem, přičemž následně poškozená společnost W.E.L.L. Group a. s., z důvodů nedodržení smluvních podmínek ze strany společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., od kupní smlouvy odstoupila, na obviněném řádně uplatnila nárok na vrácení svěřených finančních prostředků, avšak tyto vráceny nebyly, čímž poškozené společnosti vznikla škoda ve výši 8,000.000,- Kč“ ,
čímž měl spáchat zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. soud odkázal poškozenou společnost W.E.L.L. Group, a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2012, č. j. 6 To 109/2012 - 483 tak, že podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2012, č. j. 9 Ntd 4/2012 - 489, rozhodl tak, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání a rozhodnutí věci příslušný Městský soud v Praze.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 1 T 2/2012, uznal obviněného Mgr. V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„převzal na základě Smlouvy o úschově ze dne 20. 10. 2008, uzavřené v sídle obviněného v P., V., obviněným, prodávající společností ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., se sídlem Praha 1, Vojtěšská 6, a kupující poškozenou společností W.E.L.L. Group a. s., se sídlem Praha 2, Sokolská č.p. 1796, částku 8.000.000,- Kč, když ji kupující poškozená spol. W.E.L.L. Group a. s., složila do úschovy na depozitní účet obviněného, vedený u ČSOB, a. s., pobočka Praha 2, Anglická 20, tuto částku určenou jako kupní cenu na movitý majetek spol. ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o. a splatnou prodávajícímu podle Kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2008 při splnění specifikovaných podmínek však na podkladě Smlouvy o půjčce ze dne 10. 11. 2008, uzavřené mezi obviněným Mgr. V. K. jako věřitelem, spol. ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o,. jako dlužníkem, a spol. SAVINO & PARTNERS a. s., jako ručitelem, převedl dne 14. 11. 2008 společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., přičemž následně poškozená spol. W.E.L.L. Group a. s., z důvodů nedodržení smluvních podmínek ze strany spol. ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., od Kupní smlouvy odstoupila, na obviněném řádně uplatnila nárok na vrácení svěřených finančních prostředků, avšak tyto vráceny nebyly, a tímto poškozené společnosti W.E.L.L. Group a. s., vznikla škoda ve výši 8.000.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování právních služeb, které jsou spojené s finančními prostředky dalších subjektů na dobu 3 let. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody poškozené W.E.L.L. Group, a. s., ve výši 8.000.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 6 To 40/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Kulhavého podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že v rozporu se zásadou zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku a §2 odst. 1 tr. ř. soudy posoudily jako trestný čin zpronevěry jeho výše popsané jednání, které podle skutkového vymezení nepostihuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, zejména znak „přisvojí si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu“, a nevystihuje ani subjektivní stránku jeho jednání, tj. úmyslné zavinění ve vztahu k tvrzenému způsobení škody. Při hodnocení provedených důkazů prý soudy zcela pominuly jeho obhajobu zřetelně prokazující, že z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku jeho jednání není trestným činem, a to jednak pro nedostatek úmyslného zavinění a též proto, že jím nebyla způsobena škoda.
Obviněný dále namítl, že formulace výroku o vině, jehož těžiště ve vztahu k tomuto znaku spočívá ve zjištění, že kupní cena byla z úschovy splatná při splnění specifikovaných podmínek, a že svěřené peníze půjčil prodávajícímu, nikterak nevyjadřuje, že z jeho strany se jednalo o jednání odporující důvodu svěření, o jednání nedovolené a trvale vylučující svěřitele z dispozice s penězi. Skutková část výroku o vině tak neobsahuje konkrétní zjištění korespondující s uvedeným zákonným znakem a absentuje v něm i skutkový údaj o tom, že popsaná transakce se svěřenými penězi byla z jeho strany vedena úmyslem způsobit poškozenému škodu.
Dovolatel rovněž namítl, že jeho případ nevykazuje společenskou škodlivost a je postačujícím způsobem řešitelný prostředky občanského práva, konkrétně uplatněním odpovědnosti za škodu. Absence společenské škodlivosti prý spočívá v tom, že obchodní transakce v podobě kupní smlouvy o převodu práv a movitého majetku ze dne 20. 10. 2008, z níž vzešla úschova 8.000.000,- Kč, byla simulovaným úkonem učiněným s úmyslem obejít zákon, a proto úkonem od počátku neplatným. Soudy však tuto skutečnost vůbec nevzaly v potaz, i když je z provedených důkazů zřejmá.
Obviněný zdůraznil, že obchodní společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., a obchodní společnost W.E.L.L. Group a. s., spolu dne 7. 8. 2008 uzavřely smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji nemovitostí, jejímž předmětem byl závazek nejpozději uzavřít do 20. 10. 2008 kupní smlouvu, podle které prodávající obchodní společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., prodá kupující společnosti W.E.L.L. Group a. s., pouze nemovitost v P., Š., za kupní cenu 31.690.000,- Kč. Smlouva o budoucí kupní smlouvě v sobě obsahovala text vlastní kupní smlouvy s uvedenou cenou, avšak neobsahovala ani zmínku o převodu práv či movitých věcí. Dne 20. 10. 2008 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti s identickým textem uvedeným ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, avšak s cenou 23.690.000,- Kč, tj. cenou sníženou o 8.000.000,- Kč, a současně uzavřeli druhou kupní smlouvu, tj. kupní smlouvu o převodu práv a movitého majetku za 8.000.000,- Kč, jejímž předmětem byla koupě veškerých oprávnění plynoucích z rozhodnutí vydaných pro prodávajícího ve stavebním řízení a dále listin vyjmenovaných ve smlouvě. Smlouva o převodu práv a movitého majetku je simulovaným právním úkonem. Jestliže se oprávnění plynoucí z rozhodnutí vydaných pro prodávající společnost ve stavebním řízení a stavební dokumentace samotná týkala převáděných nemovitostí, nebyl pro kupující společnost žádný rozumný důvod, aby je kupovala, protože koupí předmětné nemovitosti vstoupila do práv a povinností původního stavebníka a předání stavební dokumentace nebylo potřebné, protože v době uzavření smlouvy byla veškerá stavební dokumentace založena na odboru výstavby Úřadu městské části Prahy 3. Ze strany prodávající společnosti tedy nebyl relevantní důvod, aby snižovala původně dohodnutou kupní cenu o 8.000.000,- Kč. Logickým vysvětlením je, že účastníci tímto způsobem rozdělili původně dohodnutou kupní cenu, aby uměle snížili základ pro výpočet daně z převodu nemovitostí. Shodné stanovisko k tomu zaujal rovněž posudek soudního znalce Ing. Dalibora Obořila, ustanoveného Městským soudem v Praze ve věci jím vedené pod sp. zn. 31 Cm 124/2009, v níž probíhal souběžně civilní spor o předmětných 8.000.000,- Kč. Jmenovaný znalec potvrdil, že poškozený veškeré movité věci uvedené ve smlouvě obdržel, ponechal si je a v plném rozsahu ve stavebním řízení využil. Městský soud v Praze v uvedeném civilním sporu proto rozhodl o započtení vzájemných nároků účastníků smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatel ve svém podání dále prezentoval, že byla-li smlouva o prodeji práv a movitých věcí ze dne 20. 10. 2008 od počátku neplatným právním úkonem, byla v návaznosti na ni neplatným právním úkonem i ta část smlouvy o úschově, která se týkala úschovy kupní ceny 8.000.000,- Kč. Předčasná výplata této částky nemohla škodlivě zasáhnout trestním zákoníkem chráněné vztahy. Protože z jeho jednání nevznikla škoda, nemůže jít o trestný čin. Svěřená částka byla poskytnuta subjektu, jemuž měla náležet jako kupní cena za nemovitost, formou půjčky s návratností před uplynutím sjednané doby úschovy a navíc půjčky ručené jiným subjektem. Jeho jednání není možné posuzovat jako přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Daná skutečnost má podle dovolatele význam pro posouzení subjektivní stránky jeho jednání, když nelze přehlédnout, že k poskytnutí půjčky došlo v době platnosti kupní smlouvy, kdy vzhledem k fiktivnímu charakteru předmětné kupní smlouvy a vzhledem k tomu, že soubor movitých věcí, které tvořily předmět smlouvy, měla prodávající k dispozici a neměla důvod proč ho nevydat, on sám neměl žádný důvod pochybovat o tom, že smlouva bude ze strany prodávajícího splněna. Z provedených důkazů je zřejmé, že věděl o fiktivnosti smluvního závazku, neboť dané smlouvy ve spolupráci s právním zástupcem poškozené společnosti připravoval, a že naopak nevěděl, že prodávající nesplní včas svůj formální a fiktivní závazek a kupující to využije pro odstoupení od smlouvy a de facto ke snížení kupní ceny nemovitosti. Z hlediska subjektivní stránky by mu proto bylo možné přičítat nanejvýše nedbalostní zavinění.
Pokud soudy obou stupňů došly k závěru, že při posouzení jeho jednání je použitelná analogická úprava smlouvy o úschově podle §747 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pak nemohly přehlédnout analogickou platnost jeho §751, podle něhož občanský zákoník výslovně počítá s tím, že schovatel sám převzatou věc použije nebo umožní její použití jinému a pokud na převzaté věci vznikne škoda, zakládá to jeho občanskoprávní odpovědnost za tuto škodu.
Z uvedených důvodů obviněný jednak navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, popř. přerušení jeho výkonu, pokud bude tento trest na něm již vykonáván, a jednak navrhl (aniž v tomto případě citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 6 To 40/2013, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dodatečným přípisem ze dne 12. 11. 2013 obviněný jednak sdělil, že žádá, aby jeho dovolání Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání, a jednak dovolání doplnil o znalecký posudek Ing. Dalibora Obořila, který prý nedopatřením nebyl k dovolání připojen.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím potažmo i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byly relevantně uplatněny těmi námitkami obviněného, v nichž zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska obsahu dovolání je významná otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky tohoto zvlášť závažného zločinu a zda lze vyvozovat jeho trestní odpovědnost s ohledem na princip ultima ratio.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pro trestní odpovědnost podle §206 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku), jehož úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Z tohoto pohledu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný je pachatelem uvedeného zvlášť závažného zločinu, neboť nakládal neoprávněně se svěřenou věcí, kterou v posuzovaném případě byly finanční prostředky složené k němu na účet do úschovy na základě smlouvy o převodu práv a movitého majetku, že tedy jednal v rozporu se smluvním ujednáním, neboť tyto finanční prostředky převedl jako půjčku na společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o.
Takový závěr ovšem státní zástupkyně nepovažovala za správný, neboť zmíněné soudy sice věnovaly pozornost formálně – právní stránce věci, avšak dostatečným způsobem nevyhodnotily skutečný smysl a obsah jednotlivých smluvních ujednání mezi společností ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., a společností W.E.L.L. Group a. s., a roli samotného obviněného na tomto obchodním případu. Podle jejího názoru soudy nevěnovaly náležitou pozornost ani objasnění postavení obviněného v obchodním případu prodeje nemovitosti Š., kdy jeho vůle byla do značné míry determinována vůlí jeho zaměstnavatele společnosti SAVINO & PARTNERS a. s., s tím, že nebylo přihlédnuto ke skutečné vůli stran obchodního případu, a to společností ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., a W.E.L.L. Group a. s.
Podle státní zástupkyně je pro posuzovanou trestní věc důležité, že společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., a společnost W.E.L.L. Group a. s., spolu dne 7. 8. 2008 uzavřely smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, jejímž předmětem byl závazek uzavřít do dne 20. 10. 2008 kupní smlouvu, podle které společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., prodá společnosti W.E.L.L. Group a. s., pouze nemovitost v P., Š., a to za kupní cenu ve výši 31.690.000,- Kč. Předmětná smlouva již obsahovala text vlastní kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti za uvedenou kupní cenu ve výši 31.690.000,- Kč. Předpokládaného dne 20. 10. 2008 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti s identickým textem uvedeným v předkupní smlouvě s výjimkou ujednání o kupní ceně, která činila o 8.000.000,- Kč méně, tedy 23.690.000,- Kč, a současně uzavřeli druhou kupní smlouvu, tedy kupní smlouvu o převodu práv a nemovitého majetku za 8.000.000,- Kč, jejímž předmětem byla koupě práv a movitého majetku, tedy veškerých oprávnění plynoucích z rozhodnutí vydaných pro prodávajícího ve stavebním řízení a dále listin vyjmenovaných ve smlouvě.
Podle státní zástupkyně je pravděpodobné, že skutečným důvodem rozdělení ceny nemovitosti s vysokým podílem ceny v kupní smlouvě o převodu práv a movitého majetku z dohodnuté kupní ceny za nemovitost jako celek v deklarované smlouvě o budoucí kupní smlouvě bylo výrazné snížení základu daně z převodu nemovitostí, a to pod úroveň ceny zjištěné podle zvláštního předpisu. Znaleckým posudkem Ing. Dalibora Obořila, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializací na nemovitosti, který byl pořízen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 31 Cm 124/2009 bylo prokázáno, že dohodnutá cena v kupní smlouvě o převodu práv a movitého majetku ze dne 20. 10. 2008, které představují prodej výkonu a činností přípravy stavby do úrovně pravomocného stavebního povolení ve výši 8.000.000,- Kč, je šestkrát vyšší, než je reálný odhad jejich obvyklé ceny na trhu projektových prací a inženýrské činnosti ve výstavbě, což svědčí s velkou mírou pravděpodobnosti o tom, že důvodem rozdělení ceny za nemovitost jako celek na cenu za nemovitost a na cenu za stavební dokumentaci bylo výrazné snížení daně z převodu nemovitosti. Fakticky tedy došlo k tomu, že prodávajícímu byla uhrazena původně ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy o prodeji nemovitosti deklarovaná kupní cena, která byla účelově rozdělena pod dvě různé smlouvy. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný vycházel ze situace, že účel smlouvy o převodu práv a movitého majetku i účel smlouvy o úschově byly naplněny, neboť požadované dokumenty byly společnosti W.E.L.L. Group a. s., předány. Jestliže tedy převedl na základě dispozic svého zaměstnavatele částku 8.000.000,- Kč ve prospěch prodávající společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., nemohl předpokládat, že se dopouští trestné činnosti majetkového charakteru, tedy že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Obviněný současně nemohl předpokládat, že společnosti W.E.L.L. Group a. s., bude způsobena škoda, když jeho zaměstnavatel společnost SAVINO & PARTNERS a. s., se stala ručitelem předmětné půjčky.
V souvislostech předmětné trestní věci státní zástupkyně uvedla, že je možné pouze nad rámec k vyjádření k dovolání zmínit, že popis událostí, tak jak byly zmíněny výše, spíše nasvědčuje tomu, že osobami odlišnými od obviněného mohlo dojít ke spáchání daňového deliktu.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že obviněný na princip ultima ratio a subsidiarity trestního práva poukázal opodstatněně. Vyslovila, že trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku není podmíněn neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Neznamená to ale, že porušení nebo nedodržení ustanovení smlouvy jednou z jejich smluvních stran je třeba bez dalšího pokládat za trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla (s ohledem na skutečnost, že soudy ve svých rozhodnutích zcela ignorovaly obsah, účel a smysl deklarovaných smluv, včetně role obviněného v celém obchodním případu, přičemž uvedené okolnosti mohou zásadním způsobem ovlivnit náhled na předmětnou trestní věc), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 6 To 40/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 1 T 2/2012 a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Z obsahu dovolání se podává, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolatelem relevantně uplatněné námitky (že výrok o vině nevystihuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména jeho úmyslné zavinění ve vztahu k tvrzenému způsobení škody, a že z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku jeho jednání není trestným činem a měla se uplatnit zásada subsidiarity trestní represe) jsou sice podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou však důvodné.
Jakkoliv Nejvyšší soud se zřetelem k ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. považuje za nadbytečné na tomto místě znovu podrobně rekapitulovat celý zjištěný skutkový děj (ostatně byl zevrubně popsán jak v podání dovolatele, tak ve vyjádření státní zástupkyně), přece jen považuje za potřebné některé skutečnosti zmínit a zdůraznit.
Obviněný působil v rozhodné (výše vymezené) době jako právník společnosti SAVINO & PARTNERS a. s., a v rámci tohoto pracovního zařazení činil úkony související s prodejem nemovitosti v P., Š. (dále také jen „předmětná nemovitost“), kdy smluvními stranami tohoto kontraktu byly společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., (nejprve v pozici budoucí prodávající a následně v pozici prodávající) a společnost W.E.L.L. Group a. s., (nejprve v pozici budoucí kupující a následně v pozici kupující). Dne 7. 8. 2010 tyto společnosti uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byla budoucí koupě předmětné nemovitosti za kupní cenu 31.690.000,- Kč. Součástí této smlouvy byl text smlouvy kupní o převodu předmětné nemovitosti, v níž se nevyskytovala žádná ujednání o převodu práv či movitých věcí.
Následně však obě společnosti neuzavřely kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti tak, jak se dohodly ve smlouvě o smlouvě budoucí, nýbrž v rozporu s předchozím jejich ujednáním uzavřely hned dvě kupní smlouvy – jednak kupní smlouvu o převodu nemovitosti a jednak kupní smlouvu o převodu práv a movitého majetku. Předmětem prvé kupní smlouvy byl převod nemovitosti v P., Š., za kupní cenu 23.690.000,- Kč, tj. za cenu sníženou o 8.000.000,- Kč oproti původně dohodnuté ceně. V ostatním byla tato prvá kupní smlouva prakticky stejného obsahu jako původní smlouva o smlouvě budoucí kupní smlouvě. Předmětem druhé kupní smlouvy byl převod práv a movitého majetku, tj. veškerých oprávnění plynoucích z rozhodnutí vydaných pro prodávajícího ve stavebním řízení a dále listin ve smlouvě vyjmenovaných, a to za částku 8.000.000,- Kč (tj. za částku odpovídající rozdílu částek 31.690.000,- Kč a 23.690.000,- Kč) .
Už tento nestandardní postup vyvolává otázku, z jakého důvodu tak smluvní strany učinily. Obviněný to ve svém podání vysvětlil tak, že daná smlouva o převodu práv a movitého majetku byla simulovaným právním jednáním, neboť koupí nemovitosti vstoupila kupující podle správního řádu a podle stavebních předpisů do práv a povinností původního stavebníka a předání stavební dokumentace nebylo potřebné, protože již byla založena na příslušném stavebním úřadu, a že pravým důvodem bylo snížení částky daně z převodu nemovitostí. Státní zástupkyně vyjádřila ohledně povahy daného právního jednání jakožto simulovaného obdobný právní názor.
Takovému vysvětlení by bylo možno i přisvědčit, neboť i podle znaleckého posudku znalce Ing. Dalibora Obořila, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se specializací na nemovitosti, byla dohodnutá částka 8.000.000,- Kč šestkrát vyšší než reálný odhad obvyklé ceny výkonu a činností přípravy stavby do úrovně pravomocného stavebního povolení na trhu. I Nejvyšší soud se proto přiklání k názoru, že uzavření dvou smluv kupních namísto původně dohodnuté smlouvy jedné bylo zřejmě motivováno cílem snížit částku daně z převodu nemovitostí a převod práv a věcí samostatnou druhou smlouvou měl pouze zakrýt tuto skutečnost. Třebaže takový závěr by mohl vést k (třeba i důvodnému) podezření, že tím mohl být spáchán daňový delikt, nic to na podstatě věci nemění, neboť takový skutek nebyl předmětem podané obžaloby.
Na druhé straně však nelze nevidět, že to byl sám obviněný, kdo všechny výše uvedené smlouvy připravoval a písemně vypracoval, takže byl velice dobře obeznámen s postupem obchodní transakce mezi prodávající a kupující společností. Mohlo by se tak nabízet třeba i vysvětlení, že dovolatel si takovým postupem sofistikovaně vytvořil jakési „předpolí“ pro své následné jednání; to navíc za situace, kdy má právní vzdělání a k tomu živnostenské oprávnění s předmětem podnikání činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců. Toho si byly vědomy i oba soudy nižších stupňů, které zvažovaly právní posouzení jednání obviněného jako jednání podvodného, k čemuž nakonec nepřistoupily jen proto, že mu nebyly schopny prokázat podvodný úmysl na samém počátku jeho kriminálního jednání.
Pokud oba soudy nižších instancí nakonec posoudily jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že tohoto trestného činu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .
Podle trestněprávní teorie i ustálené praxe soudů si pachatel přisvojí cizí věc , která mu byla svěřena tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá, neboť si ji může ponechat pro sebe, ale případně ji převést
na jiného, nebo s ní naložit libovolným způsobem. Věc je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci s ní, aby s ní určitým způsobem nakládal.
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) . Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý ).
Zjištěné jednání obviněného všem zákonným znakům výše uvedeného trestného činu bezezbytku odpovídá. Podstata jeho trestné činnosti totiž spočívala v tom, že v návaznosti na smlouvu o převodu práv a movitého majetku ze dne 20. 10. 2008 uzavřeli téhož dne obviněný jako schovatel či svěřenecký správce na straně jedné, společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., jako osoba oprávněná k převzetí úschovy či prodávající na straně druhé, a společnost W.E.L.L. Group a. s., jako složitel či kupující na straně třetí, trojstrannou smlouvu o úschově a smlouvu příkazní. Podle této smlouvy obviněný převzal částku 8.000.000,- Kč, zavázal se s ní disponovat způsobem ve smlouvě uvedeným ( viz zejména čl. II a násl. této smlouvy na č. l. 186 spisu) a následně tuto finanční částku v plné výši převést do rukou kupující společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., jak je podrobně popsáno v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů.
Tuto smlouvu o úschově a smlouvu příkazní obviněný vypracoval osobně a její text bezpochyby připravil přesně podle svých potřeb a požadavků. Jestliže v jejím znění neuvedl, podle kterého právního ustanovení se řídí, jak je ve smlouvách obvyklé, lze se důvodně domnívat, že tak učinil záměrně (pro srovnání – ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 11. 2008 založené na č. l. 189 spisu pečlivě uvedl, že se řídí ustanoveními §657 a násl. občanského zákoníku) . Nejinak tomu nepochybně bylo, pokud sám sebe označil dvěma rozdílnými termíny (označil se jednak jako schovatel, což odpovídá terminologii smlouvy o úschově, a jednak jako svěřenecký správce, což odpovídá terminologii smlouvy svěřenecké) a pokud vložil do smlouvy o úschově a smlouvy příkazní lhůtu, po jejímž uplynutí při nesplnění závazku lze od smlouvy odstoupit, v délce 6 měsíců, která je bez zřejmého důvodu o celé 4 měsíce delší než lhůta, po jejímž uplynutí při nesplnění závazku lze odstoupit od smlouvy o převodu práv a movitého majetku. Na další nejasnosti lze usuzovat rovněž z označení smlouvy, když ji pojmenoval jako smlouvu o úschově a smlouvu příkazní a její účastníky vymezil jako schovatele či svěřeneckého správce, osobu oprávněnou k převzetí z úschovy či prodávající a složitele či kupujícího a zároveň nikde ve smlouvě neuvedl, kdo je příkazcem a kdo příkazníkem. Obdobně ačkoli ji označil jako smlouvu o úschově a smlouvu příkazní, ignoroval zcela základní ustanovení §747 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož předmětem úschovy může být pouze individualizovaná movitá věc, čímž daná smlouva neodpovídá smluvnímu typu smlouvy o úschově upravené v citovaném zákoně.
Přehlédnout nebylo možné ani další nestandardní okolnosti této smlouvy, která bezprostředně navazovala na smlouvu o převodu práv a movitého majetku. Tak například do ní vložil, že kupní cena ve výši 8.000.000,- Kč za převod práv a movitých věcí bude vyplacena po předložení originálu nebo úředně ověřené kopie návrhu na vklad týkající se převodu souboru nemovitostí (budova a pozemky) na adrese P., Š., dále originálu nebo úředně ověřené kopie výpisu z katastru nemovitostí prokazujícím zahájení řízení o povolení vkladu k uvedenému souboru nemovitostí ve prospěch složitele jako kupujícího (tj. W.E.L.L. Group a.s.) a originálu nebo úředně ověřené kopie potvrzení složitele o předání souboru movitých věcí vymezených v čl. I bodu 2 smlouvy o úschově a příkazní smlouvy. Pouze tato poslední položka, tj. potvrzení složitele o předání souboru vymezených movitých věcí, totiž logicky odpovídá tomu, že smlouva o úschově a smlouva příkazní navazuje na smlouvu o převodu práv a movitého majetku. Není také bez zajímavosti, že smlouvu o převodu práv a movitého majetku obviněný podepsal jen svým podpisem (bez jeho razítka), avšak smlouvu o půjčce opatřil navíc i svým razítkem s uvedením svého IČ.
K tomu je vhodné dodat, že smlouvy, jejichž předmětem je takovéto dočasné uložení finančních prostředků, jsou standardně uzavírány jako smlouvy navazující či provázané s jinými smlouvami na určité plnění. Návaznost takovýchto smluv na smlouvy o převodu věcí movitých či nemovitých je zcela typická. Smyslem takovýchto smluv (bez ohledu na jejich název) je samozřejmě bezpečné uložení převáděné finanční částky u třetí nezávislé osoby tak, aby v mezidobí, dokud není naplněn předmět smlouvy na plnění (např. na převod věci), se již nenacházela u prodávajícího, ale ještě se nenacházela u kupujícího. Základním předpokladem je přitom spolehlivost této třetí nezávislé osoby. Zcela běžným řešením v praxi je uzavření notářské, advokátní či bankovní úschovy, které se řídí zvláštními předpisy (například při advokátní úschově advokát podle stavovských advokátních předpisů vede převzaté peníze na zvláštním bankovním účtu, přičemž z jeho označení musí být patrno, že jsou na něm uloženy prostředky klienta, např. označením účtu slovy „úschova u advokáta“; pro úschovu peněz každého klienta musí být přitom zřízen samostatný účet). Především však platí, že pokud to není v dané smlouvě přímo uvedeno, nepředpokládá se, že by osoba, u níž jsou předmětné prostředky uloženy, s nimi jakkoli nakládala před splněním či nesplněním předmětu smlouvy na plnění.
Za těchto okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na posuzovanou smlouvu o úschově a smlouvu příkazní je třeba hledět jako na smlouvu inominátní podle §51 občanského zákoníku, neboť podle jeho §747 nelze uzavřít smlouvu o úschově na věci, které nejsou individuálně určené. U takové smlouvy poté platí, že lze použít analogickou právní úpravu, ovšem s korektivem její přiměřenosti, a smluvní strany jsou při uzavření inominátní smlouvy znevýhodněny tím, že (s výjimkou použití analogické právní úpravy) nemají přímou oporu ve specifických ustanoveních konkrétního smluvního typu a jsou vázány o to více textem inominátní smlouvy, kterou uzavřely.
Jestliže dovolatel uzavřel smlouvu o úschově a smlouvu příkazní, kterou notabene sám připravil, jednal podle ní a teprve následně se dovolává její neplatnosti, nemohl Nejvyšší soud (obdobně jako oba soudy nižších instancí) na takovou jeho argumentaci přistoupit. Všichni účastníci této smlouvy ji po jejím uzavření plnili, nikdo ji nezpochybňoval, a již proto ji nelze (i s ohledem na zásadu pacta sunt servanda ) považovat za nezávaznou. Pokud účastníci smlouvy uzavřeli závazkový vztah, jehož účelem mělo být dočasné uložení peněz kupujícího určených pro prodávajícího po dohodnutou dobu u třetí osoby bez dispozice s nimi jinak, než bylo účastníky dohodnuto, nemohl obviněný s uloženými penězi svévolně disponovat.
Jaká dispozice s penězi byla účastníky dohodnuta, je bezpochyby jasné z čl. II. a z čl. IV. smlouvy o úschově a smlouvy příkazní. Nejvyšší soud považuje za vhodné pro větší srozumitelnost uvést na tomto místě alespoň výňatek z této smlouvy (včetně gramatických chyb).
Tak podle čl. II. dané smlouvy:
„1) Složitel se na základě této smlouvy složil do úschovy schovatele na jeho depozitní bankovní účet, vedený u Československé obchodní banky, a. s., pobočka Praha 2, ul. Anglická 20, PSČ 120 00, sjednanou kupní cenu za prodej souboru movitého majetku vymezených v čl. I. , bodě 2 této smlouvy ve výši 8.000.000,- Kč (slovy osm milionů korun českých).
2) Schovatel prohlašuje, že uvedenou částku do své úschovy přijal a zavazuje se s ní disponovat způsobem níže uvedeným.
3) Kupní cena ve výši 8.000.000,- Kč (slovy: osm milionů korun českých) bude ze strany schovatele uhrazena bezhotovostním převodem na bankovní účet osoby oprávněné k převzetí z úschovy (číslo bankovního účtu osoby oprávněné k převzetí z úschovy bude pro tyto účely schovateli osobou oprávněnou k převzetí z úschovy písemně sděleno), ve lhůtě do 7 (slovy : sedmi) pracovních dnů ode dne předložení níže uvedených dokumentů:“
(na tomto místě v textu smlouvy následuje popis dokumentů, které mají být osobě označené jako schovatel předloženy tj. návrh na vklad k souboru nemovitostí na adrese Š., P. ve prospěch složitele jako kupujícího, výpis z katastru nemovitostí k danému souboru nemovitostí prokazující zahájení katastrálního řízení k předmětnému souboru nemovitostí ve prospěch složitele jako kupujícího a potvrzení složitele o předání souboru movitých věcí.)
V čl. IV. smlouva stanoví:
„1) Smluvní strany se dohodly, že v případě, že nebude schovateli ve lhůtě do 6 (slovy : šesti) měsíců ode dne podpisu této smlouvy doručeny listiny popsané v čl. II. této smlouvy, má kterákoliv ze stran právo od této smlouvy odstoupit. V takovém případě je schovatel povinen vyplatit složiteli uschovanou částku do jednoho týdne od písemného doručení odstoupení od smlouvy.“
Z těchto ustanovení smlouvy o úschově a smlouvy příkazní je naprosto zřejmé, jakým způsobem měl obviněný s uloženými prostředky nakládat. Účelem tohoto smluvního závazku rozhodně nebylo, aby uložené (uschované) prostředky převáděl smlouvou o půjčce v době trvání této smlouvy, naopak účelem tohoto smluvního závazku bylo, aby dané finanční prostředky byly po dohodnutou dobu uloženy bezpečně u osoby rozdílné od prodávajícího a rozdílné od kupujícího s tím, že buď měly být řádně převedeny na prodávajícího anebo řádně vráceny kupujícímu, a to vše podle uzavřeného smluvního závazku, neboť jiná dispozice s uloženými penězi by smyslu daného smluvního závazku odporovala. Pokud by smluvní strany zamýšlely udělit třetí osobě, u níž jsou finanční prostředky uloženy, právo s nimi dále jinak disponovat (např. poskytnutím bezúplatným nebo poskytnutím úplatným), zajisté by tuto skutečnost jakožto velmi významné oprávnění výslovně mezi svými smluvními právy a povinnostmi uvedly. Při těchto úvahách nelze pominout ani to, že obviněný tuto smlouvu vytvořil a zvláště při svém postavení právního profesionála si musel být vědom toho, jakou smlouvu vypracoval, že v ní neurčil právní režim smluvního typu, jímž se řídí a jaká konkrétní práva a povinnosti v ní stanovil. Pokud smlouvu o úschově a smlouvu příkazní osobně vypracoval (se všemi jejími nejasnostmi), pokud v ní sám upravil způsob, jakým bude nakládat se svěřenými finančními prostředky, muselo mu být zcela jasné, že nemá oprávnění disponovat se svěřenými penězi formou půjčky.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný s finančními prostředky mu svěřenými naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, a to způsobem, kterým mařil základní účel svěření (základním účelem svěření bylo opatrovat svěřené prostředky). Předmětný závazkový vztah jasně stanovil dvě varianty, co se má s těmito prostředky stát, a to prvou variantu převedení do rukou prodávající poté, co splní řádně a včas svůj závazek, a naopak druhou variantu vrácení do rukou kupujícího, pokud prodávající řádně a včas svůj závazek nesplní, a nevymezil žádnou třetí variantu půjčení finančních prostředků prodávajícímu, a to v čase, kdy svůj závazek dosud řádně nesplnil.
Jestliže obviněný převzal svěřené finanční prostředky s tím, že je měl opatrovat v intencích uzavřené smlouvy, a uzavřel smlouvu o půjčce, jednal úmyslně [přinejmenším ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] v rozporu se závazkem opatrovat svěřené prostředky. Jejich předčasným převodem z bankovního účtu, na kterém byly uloženy, na účet společnosti prodávající, naplnil znak způsobení škody, neboť až do splnění povinností prodávajícím byly svěřené prostředky stále majetkem kupujícího a jako takové měly ležet na daném bankovním účtu. V rozporu s tím však byly z tohoto bankovního účtu převedeny na účet prodávajícího, tj. společnosti ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., přičemž, jak plyne z rozhodnutí soudu prvého stupně, tato společnost vstoupila zanedlouho poté (tj. dne 25. 6. 2009) do likvidace.
K druhé relevantně uplatněné dovolatelově námitce, kterou požadoval svou beztrestnost s odkazem na subsidiaritu trestní represe a zásadu „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, je potřeba uvést, že ve smyslu tohoto ustanovení je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.).
Na základě těchto obecných úvah je naprosto za vyloučené, aby čin obviněného byl posuzován jako trestný čin, který by byl společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Jestliže soudy zcela správně došly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je zřejmé, že činnost, za niž byl souzen, spočívala v jednání, které již stojí mimo rámec běžných občanskoprávních vztahů, jichž zneužil. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a to nejen v jeho základní, ale i kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou splněny všechny předpoklady pro jeho trestněprávní odpovědnost.
Řešení věci v civilním řízení nemohlo z hlediska principu ultima ratio postačovat. Především jednání obviněného nelze reparovat prostředky civilního práva, neboť obchodní společnost ŠTÍTNÉHO 7, s. r. o., na jejíž účet obviněný prostředky převedl, zanedlouho poté, co se tak stalo, vstoupila do likvidace. Již proto nelze dovodit, že by mohlo postačovat projednání věci v civilním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Cm 124/2009. Zjištěné jednání obviněného je třeba postihovat rovněž z hlediska generální prevence, neboť nelze připustit, aby takovýmto způsobem bylo tolerováno porušování smluvních závazků a zpochybňovány principy závaznosti smluv a poctivého obchodního styku, zvláště pak u subjektu, jemuž byly finanční prostředky svěřovány právě z důvodu, aby se v průběhu obchodní transakce nacházely v bezpečí třetí osoby odlišné od prodávajícího a kupujícího.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání žádal, aby předseda senátu soudu prvého stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl odložení uloženého trestu nebo přerušení jeho výkonu, pokud již bude na něm vykonáván. Předseda senátu soudu prvého stupně ovšem takový návrh neučinil, a proto Nejvyšší soud o uvedeném podnětu nerozhodoval. K případnému postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a