ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.577.2014.2
sp. zn. 8 Tdo 577/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 68 To 289/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 232/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 68 To 289/2013, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 T 232/2011, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §226 písm. c) tr ř. byl obviněný zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 5 ZT 86/2011, pro skutek, v němž byl spatřován přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci. Obviněný opravný prostředek zaměřil proti výrokům o vině i trestu, státní zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti zprošťujícímu výroku a též proti výroku o trestu. Z podnětu obou podaných odvolání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 68 To 289/2013, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině a trestu v odsuzující části a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného při upraveném popisu skutku nově uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což jej podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 21. 3. 2011 v době od 08:35 hod. do 09:15 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW 530d, combi, v O. po G., kde byl zastavován hlídkou OO PČR Velká Bystřice, na jejíž výzvu nereagoval a začal ujíždět, kdy následně byl pronásledován hlídkou PČR OHS Olomouc po ul. U P., P., Ch. a dále po silnici ve směru k obci D., přitom po celý průběh pronásledování ohrožoval nebezpečnou jízdou ostatní účastníky silničního provozu a v obci S. po průjezdu kruhového objezdu při ujíždění před vozidlem hlídky PČR OHS Olomouc, která se jej snažila zastavit za užití světelných a zvukových výstražných signálů, na které nereagoval, v okamžiku, kdy se jej hlídka PČR OHS Olomouc pokusila předjet služebním vozidlem z levé strany a byla na úrovni tohoto pronásledovaného vozidla, obviněný náhle prudce strhl řízení svého vozidla doleva, ve snaze vytlačit služební vozidlo PČR z vozovky, na což řidič služebního vozidla PČR nstržm. P. reagoval tak, že musel prudce snížit rychlost až do zastavení a strhnout řízení doleva, aby tak zabránil střetu s vozidlem obviněného, které dále pokračovalo do obce T. a D., kde obviněný nerespektoval DZ B1, zákaz vjezdu všech vozidel, vjel do úseku výstavby kanalizace, kde u domu v důsledku nepřizpůsobení rychlosti, povaze a stavu komunikace narazil do levé části zadního kovového nárazníku zde stojícího nákladního vozidla a následně do lžíce bagru, který se nacházel po pravé straně komunikace a podílel se na výkopových pracích, poté narazil do betonové skruže umístěné po levé straně na dlážděném chodníku pro chodce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. písm. d) tr. ř., obviněný namítl, že o konání veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání, nebyl po stránce procesně právní řádně vyrozuměn a po stránce faktické se o něm ani z jiných zdrojů nedozvěděl. Tím, že neměl možnost se ve věci osobně hájit, byl zkrácen na svých ústavně garantovaných obhajovacích právech, přičemž důsledky porušení uvedených práv byly umocněny výsledkem odvolacího řízení, rozsudkem, jímž mu byl na rozdíl od rozsudku soudu nalézacího uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Obviněný měl za to, že pro doručení vyrozumění o veřejném zasedání tzv. fikcí doručení nebyly splněny zákonné podmínky, neboť na adrese H., O., jež je adresou jeho rodičů, se v minulosti zdržoval výjimečně a vždy pouze přechodně a krátkodobě, což orgánům činným v trestním řízení bylo známo. Ze zprávy policie ze dne 7. 8. 2013 jasně vyplývá zjištění, že se na této adrese již delší dobu nezdržuje; z protokolu o zadržení ze dne 2. 10. 2013 se pak podává, že se u rodičů na dané adrese zdržuje z důvodu svého zdravotního stavu a že jinak pracuje v zahraničí. Domníval se, že adresu prezentovanou jako adresu aktuální a dočasnou, na níž pobýval proto, že byl nemocen, nelze považovat za adresu pro doručování ve smyslu §64 tr. ř. Zároveň byl toho názoru, že pravidelná práce v zahraničí je zcela legitimní a není důvodem pro učinění závěru, že by se dopouštěl procesní obstrukce. Uzavřel, že se v rozhodné době na adrese H., O., fakticky nezdržoval, což dokládají čestná prohlášení jeho rodičů a družky.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tvrdil, že skutková zjištění soudů nedovolují učinit závěr, že byly naplněny všechny znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Namítl, že nebezpečnou jízdou vozidlem se pouze snažil uniknout hlídce policie, z čehož nelze usuzovat na jeho přímý úmysl působit násilím na výkon pravomoci úřední osoby. Jednorázové vybočení vozidla, které zapadá do kontextu nebezpečné jízdy, k níž došlo, nelze bez dalšího hodnotit jako cílenou snahu o vytlačení vozidla policie, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že i vozidlo policie se pohybovalo nebezpečným způsobem. Jednání obviněného tak vykazovalo znaky nedbalostního či nanejvýš nepřímo úmyslného ohrožování okolí.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 68 To 289/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 T 232/2011, zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s námitkami obviněného, které formálně uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, neztotožňuje.
Poznamenal, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může ve vztahu k odvolacímu řízení dojít především tehdy, je-li porušeno ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., o což se však podle jeho názoru v daném případě nejednalo, přičemž uvedené netvrdil ani sám obviněný. K veřejnému zasedání odvolacího soudu nebyl obviněný předvoláván, nýbrž o něm byl vyrozuměn, z čehož lze podle státního zástupce dovodit, že účast obviněného u veřejného zasedání nepovažoval odvolací soud za nutnou. Státní zástupce připomněl, že účast u veřejného zasedání je právem, nikoli povinností obviněného, proto za jedinou spornou otázkou považoval řádnost předvolání obviněného k tomuto veřejnému zasedání.
Státní zástupce podotkl, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný adresu H., O., jako adresu, kde si přebírá poštu, skutečně uvedl a že zároveň výslovně sdělil, že se na území České republiky zdržuje „když je potřeba, třeba z důvodu soudu“ (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 4. 2013). Státní zástupce citoval ustanovení §64 odst. 4 tr. ř., podle něhož nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Státní zástupce zdůraznil, že z vyjádření obviněného u hlavního líčení lze bez zřejmých obtíží dovodit, že obviněný adresu H., O., označil jako adresu pro účely doručování, na čemž nemůže nic změnit ani poukaz obviněného na jeho vyjádření ze dne 2. 10. 2013, z něhož se podává, že důvodem pobytu na této adrese je jeho aktuální zdravotní stav. Obviněný jinou adresu neuvedl, a proto bylo podle státního zástupce možné oprávněně předpokládat, že dříve uvedená adresa byla i nadále adresou doručovací. Skutečnost, že obviněný namítá, že se na této adrese zdržuje pouze výjimečně, není podle státního zástupce z pohledu doručování z výše uvedených důvodů významná, neboť není podstatné, zda se na takovém místě obviněný skutečně zdržuje. Doručení vyrozumění obviněného na jím řádně označenou adresu je proto pro účely doručení nutno považovat za doručení zcela řádné, byť se tak stalo tzv. fikcí ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř. Zároveň se nejednalo o případ, kdy by doručení tzv. fikcí bylo v konkrétním případě vyloučeno. Zmíněné námitky obviněného tedy státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnými.
Státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje ani s námitkami, jež obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; současně konstatoval, že tyto námitky balancují na hraně námitek skutkových, neboť obviněný předestírá vlastní verzi konkrétního manévru vozidlem, který měl být podle jeho názoru vynucen riskantní jízdou jak jeho samého, tak i policejního vozidla.
Třebaže to obviněný výslovně nezmiňuje, z jeho kusých námitek, kdy uvádí, že jeho úmysl směřoval nikoli k působení na výkon pravomoci hlídky policie, ale pouze k tomu, aby unikl silniční kontrole, lze podle státního zástupce dovodit, že uplatňuje závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 190/2012. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je však podle státního zástupce v posuzované trestní věci nepřiléhavé, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v průběhu pronásledování při souběžné jízdě s policejním vozidlem, které se ho pokoušelo dostihnout a předjet zleva, prudce strhl řízení vlevo, aby tak policejní vozidlo vytlačil z vozovky. Již z toho je podle státního zástupce patrné, že obviněný chtěl zmařit služební zákrok policejní hlídky tak, aby v něm již nepokračovala. Není přitom jakýchkoli pochyb, že policejní hlídka vykonávala úkoly státu a svěřenou pravomoc [§127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku]. V trestní věci sp. zn. 7 Tdo 190/2012 se jednalo o čelní srážku vozidla pachatele s vozidlem policie, která zcela vylučovala možnost, že by obviněný v jízdě pokračoval a že by unikl, přičemž tam uvedeným nárazem do policejního vozidla si pachatel sám znemožnil dosažení záměru vyhnout se dopadení a uniknout. V posuzované trestní věci se obviněný naopak vozidlem pokoušel pronásledování policejní hlídky cíleně eliminovat, aby tak měl možnost dále pokračovat v úniku. Zároveň se posuzovaná trestní věc odlišuje od trestní věci sp. zn. 7 Tdo 190/2012 i v tom, že soudy dostatečně podrobně a detailně popsaly všechny rozhodné okolnosti jednání obviněného, z nichž je jeho vůle působit na výkon pravomoci policejní hlídky, i za cenu případného zranění policistů, zcela zjevně patrná.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný věděl, že proti němu policisté zakročují s cílem provést u něj silniční kontrolu, a přesto si popsaným způsobem počínat chtěl. Ve vztahu k působení na pravomoc policejní hlídky je tak u něj třeba dovodit úmysl přímý, jak má na mysli §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným prosazovaný závěr o pouze nedbalostním jednání podle názoru státního zástupce postrádá oporu ve správně zjištěném skutkovém stavu.
Státní zástupce pro úplnost poznamenal, že předpokladem trestní odpovědnosti pachatele pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není dosažení pachatelem zamýšleného výsledku ve výkonu pravomoci úřední osoby. Zákon tedy nepředpokládá pro dokonání tohoto zločinu, aby pachatel skutečně dosáhl změny ve způsobu, či výsledku výkonu pravomoci úřední osoby, ale postačí, že na tento výkon pravomoci úmyslně působí. V tomto směru pak podle názoru státního zástupce nelze mít pochyb o tom, že i obviněným použitý manévr směřující k vytlačení policejního vozidla z vozovky, je použitím násilí, jež bylo zcela jistě způsobilé ovlivnit průběh oprávněného a zcela legitimního zákroku příslušníků policie, a to nejméně tak, že je od takového zákroku odradí.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné v té části, v níž obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 9. 12. 2013 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Obviněný totiž namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, neboť o konání zmíněného veřejného zasedání nebyl po stránce procesně právní řádně vyrozuměn a po stránce faktické se o něm ani z jiných zdrojů nedozvěděl, přičemž důsledky uvedeného porušení byly umocněny nově uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně vyložil, že „veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného J. Š., neboť ten, ačkoliv mu bylo řádně a včas doručeno, se k veřejnému zasedání nedostavil a k dotazu dle §205 odst. 2 tr. ř. jak přítomný krajský státní zástupce, tak obhájkyně obviněného shodně uvedli, že je možno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného“ (viz str. 6). Takto formulované úvahy odvolacího soudu nelze v kontextu s přípravou veřejného zasedání, jeho průběhem a zejména v kontextu s výsledkem odvolacího řízení zcela akceptovat.
Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V těchto souvislostech však nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Přestože ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, Kamasinski proti Rakousku aj.), současně tento soud zdůrazňuje, že způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. Ekbatani proti Švédsku, Monnel a Morris proti Spojenému království, Zahorovic proti Chorvatsku). Při hodnocení otázky, zda byla požadována přítomnost obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu, musí být mezi jinými úvahami brán ohled na specifické aspekty daného řízení a na způsob, kterým byly zájmy obviněného skutečně popsány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle povahy otázek, které jím měly být rozhodnuty (viz Helmers proti Švédsku) a jejich důležitost pro odvolatele (viz Ekbatini proti Švédsku, Kremzow proti Rakousku, Hermi proti Itálii aj.). Významné ale vždy je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto hypoteticky bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
Porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování může za určitých okolností založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Může tomu tak být například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (srov. ustanovení §64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval ustanovení §64 tr. ř. Stejně tak tomu může být tehdy, jestliže soud obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, ačkoliv jej bylo nutno k němu předvolat.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Pokud jde o účast (přítomnost) obviněného ve veřejném zasedání, obecné ustanovení o přítomnosti osob podle §234 tr. ř. se o ní vůbec nezmiňuje, takže veřejné zasedání lze konat i bez účasti obviněného, byť mu je třeba zpravidla umožnit přítomnost alespoň vyrozuměním o veřejném zasedání. Nutnou účast obviněného u veřejného zasedání pak lze – obdobně jako účast obhájce – dovozovat jen nepřímo z jiných ustanovení trestního řádu nebo z dalších právních norem. Účast obviněného ve veřejném zasedání tedy bude nezbytná například tehdy, byl-li obviněný k veřejnému zasedání předvolán (§233 odst. 1, věta první, tr. ř.), čímž dal soud jednoznačně najevo, že účast obviněného ve veřejném zasedání je nutná a že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat (srov. č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.).
Nutno podotknout, že současná právní úprava obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 tr. ř. umožňuje, aby byl obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), jako se tomu stalo v posuzované věci, je ale povinností předsedy senátu, aby v rámci přípravy veřejného zasedání uvážil, zda je osobní přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nezbytná či nikoliv, zda je třeba jej k veřejnému zasedání předvolat či o něm jen vyrozumět, což má pochopitelně význam pro způsob doručování.
Jestliže se soud rozhodne vyrozumět obviněného o konání veřejného zasedání písemně a za tím účelem použije vzor č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání podle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení, a tuto písemnost mu doručuje poštou, pak základní podmínkou provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho řádné vyrozumění způsobem předvídaným v ustanoveních §62 a násl. tr. ř. a náležité doložení této skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 45, pod č. T 1087.). Současně nutno zdůraznit, že na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání není takovou, kterou je nezbytné doručit obviněnému do vlastních rukou [§64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Do vlastních rukou by ji bylo nutné doručit pouze tehdy, jestliže by to předseda senátu z důležitých důvodů nařídil [§64 odst. 1 písm. c) tr. ř.], což se v posuzovaném případě i stalo. Odvolací soud, který obviněnému na základě pokynu předsedy senátu doručoval vyrozumění o konání veřejného zasedání prostřednictvím pošty v obálce typu č. I. (viz č. listu 242) – tedy ji doručoval jako zásilku do vlastních rukou s možností náhradního doručení – tak mohl veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného konat pouze tehdy, byla-li při doručování zmíněné zásilky obsahující dané vyrozumění dodržena ustanovení §64 odst. 2, odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. ř.
Podle ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Podle §64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se písemnost ukládá u pošty, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty. Podle §64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (tzv. fikce doručení). Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.
Z trestního spisu se podává (č. listu 242), že zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání byla obviněnému doručována na adresu O., H. Z důvodu nezastižení adresáta byla tato zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 20. 11. 2013, přičemž adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si adresát zásilku nevyzvedl v úložní době, byla vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 4. 12. 2013. V posuzovaném případě desetidenní lhůta stanovená v §64 odst. 4 tr. ř. uplynula s ohledem na ustanovení §60 odst. 3 tr. ř. dne 2. 12. 2013 a tímto dnem tedy nastala tzv. fikce doručení, při které se poslední den uvedené lhůty považuje za den doručení, i když se obviněný o uložení zásilky případně nedozvěděl. V souvislosti s námitkou obviněného, že pracuje v zahraničí a na shora citované adrese, jež je adresou jeho rodičů, nikoliv jeho vlastní, se zdržuje výjimečně a zcela mimořádně, Nejvyšší soud připomíná, že vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu lze obviněnému doručovat na jakoukoli adresu, ohledně které je možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 458/2009, publikováno pod č. 18/2010 Sb. rozh. tr.). Z trestního spisu přitom vyplývá, že obviněný adresu H., O., jako adresu, kde si přebírá poštu, výslovně uvedl u hlavního líčení konaného dne 30. 4. 2013 (viz č. listu 189) a že tuto adresu označil za kontaktní rovněž v rubrice svého opravného prostředku (viz č. listu 217 a 222). Totožnou adresu zmínil i při předvedení dne 2. 10. 2013, kdy poznamenal, že se na této adrese zdržuje, že je aktuálně nemocen, tudíž se nikam nechystá a v H. se zdržovat bude (viz č. listu 238). Vzhledem k naznačeným skutečnostem je tedy zjevné, že existovalo zcela legitimní očekávání, že si obviněný na dotčené adrese poštu přebírá a že si proto na této adrese vyzvedne i zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání, resp. že si uvedenou zásilku na citované adrese, bude-li na ní zastižen, osobně převezme, popřípadě že mu bude doručena tzv. fikcí. Lze konstatovat, že podmínky stanovené §64 odst. 2, 4 tr. ř. byly splněny a že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Co se lhůty k přípravě týče, na rozdíl od lhůty k přípravě na hlavní líčení běží všem osobám uvedeným v §233 odst. 2 tr. ř. lhůta k přípravě na veřejné zasedání i ve dnech pracovního volna a klidu. Bylo-li vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému doručeno fikcí dne 2. 12. 2013 a konalo-li se v souladu s takovým vyrozuměním veřejné zasedání dne 9. 12. 2013, měl obviněný (jako osoba rozhodnutím odvolacího soudu dotčená) šest dnů na přípravu, a tedy i tyto formální podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byly splněny.
Procesní postup soudu, který konal veřejné zasedání dne 9. 12. 2013, aniž obviněného k němu předvolal (nikoliv jej o něm toliko vyrozuměl) a aniž mu byl obviněný přítomen, však koliduje s již v tomto usnesení zmíněnými základními postuláty spravedlivého procesu [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Jak se z protokolu o veřejném zasedání podává (č. listu 217), veřejnému zasedání byl sice v substituci přítomen obhájce obviněného, který uvedl, že se mu nepodařilo s obviněným spojit, a který stran dalšího postupu shodně se státním zástupcem krajského státního zastupitelství mínil, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (viz č. listu 247), nelze však přehlédnout, že obviněnému nebylo doručeno odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci a že rozhodnutím odvolacího soudu bylo po doplnění dokazování nově rozhodnuto o vině obviněného sice příznivěji, ale byl mu uložen přísnější, a to nepodmíněný trest odnětí svobody.
Soud prvního stupně nedoručil obviněnému opis odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci poštou a nebyl mu tímto soudem doručen ani při jeho výslechu po zadržení dne 2. 10. 2013, kdy mu byl doručen toliko opis rozsudku nalézacího soudu (viz č. listu 238). Opis označeného odvolání byl doručen pouze obhájci obviněného Mgr. Tomáši Greplovi (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky připojené u č. listu 240), ač podle §251 odst. 3 tr. ř. povinností soudu je doručit ostatním stranám, tj. i obviněnému, nestačí doručit jej toliko jeho obhájci (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3012). Tento nedostatek nebyl odstraněn ani odvolacím soudem při přípravě a nařízení veřejného zasedání. Za situace, kdy se obviněný neseznámil s obsahem opravného prostředku, jenž byl podán v jeho neprospěch, nemohl se k němu vyjádřit a podle své vlastní vůle na v něm uvedené námitky patřičně reagovat, a s přihlédnutím k tomu, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému nově uložen právě v důsledku uvedeného odvolání státní zástupkyně, Nejvyšší soud konstatuje, že právo obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, bylo porušeno. Pro úplnost je třeba dodat, že skutečnost, že ve veřejném zasedání bylo doplněno dokazování, přičemž k provedeným důkazům se obviněný z důvodu své nepřítomnosti nemohl ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyjádřit, zásadám spravedlivého procesu v konkrétním případě zásadně neodporuje; odvolací soud totiž na základě nově provedených důkazů vypustil část skutkové věty výroku o vině, v níž soud prvního stupně spatřoval naplnění zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Lze uzavřít, že námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou relevantní, byť z jiného pohledu, než na který dovolatel upozornil. K odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné obviněnému doručit opis odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci a provést veřejné zasedání znovu, a to nejen za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm, ale též respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení (včetně jeho důvodů) není možné zabývat se opodstatněností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto však není od věci poznamenat, že svými námitkami obviněný částečně brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 68 To 289/2013, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková