ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.755.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 755/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2014 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 11 To 20/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 126/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 3 T 126/2013, uznal obviněného P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 9. 10. 2013 v době kolem 20:35 hodin přistoupil ve směru od řeky M. k drátěnému oplocení areálu ČD DPOV, a. s., u ul. P. v N., kde v zadní části objektu elektrodílny, v úmyslu vniknout do areálu společnosti a odcizit zde nějaké věci, prostříhal přinesenými štípacími kleštěmi drátěné oplocení areálu, čímž vytvořil v oplocení otvor velikosti cca 1x1 m, vzniklým otvorem vnikl na pozemek společnosti a dále pokračoval k budově skladu, přičemž byl následně vyrušen ostrahou objektu a z místa utíkal pryč, kdy obviněný P. S. byl následně zadržen ostrahou objektu,
- a činu se dopustil přesto, že byl mimo jiné odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 6 T 117/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2013 mimo jiné i pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 roků s dohledem, dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 4 T 14/2008, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2009, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, který vykonal dne 15. 4. 2011, a dále byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 3 T 128/2009, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2009 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, který vykonal dne 14. 4. 2013“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu za to podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odstavec 1 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž uložil trest propadnutí věci, a to:
- 2 x pilového listu na železo modré barvy zn. Lux o délce 30 cm
- 1 x šroubováku s průhlednou rukojetí zelené barvy
- 1 x stranových kleští štípacích s červenou rukojetí
s tím, že podle §70 odst. 5 tr. zákoníku tyto věci připadly státu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 11 To 20/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Petra Rožánka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podání uvedl, že skutek, tak jak byl zjištěn, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže ve stadiu pokusu, nýbrž jen ve stadiu přípravy. Z jeho výpovědi prý vyplynulo, že při procházení areálu podniku ČD DPOV, a. s., si všiml poškozeného pletivového plotu, za kterým se nacházely nějaké hromady věcí, a ze zvědavosti se rozhodl, že se podívá blíže. Proto v poškozeném místě plotu existující díru zvětšil, aby se mohl podívat dovnitř areálu. V okamžiku, kdy tak chtěl učinit, se za ním objevil svědek P.L., který v areálu pracoval jako ostraha objektu, začal na něho svítit baterkou a volat „stůj!“. Toho se vylekal, vytvořenou dírou vnikl do areálu a utíkal směrem doprava k osvětlení, kde byl následně jmenovaným svědkem zadržen. Nebyl schopen říci, jestli by něco vzal nebo ne, hlavně ho zajímalo, co tam je.
V návaznosti na to obviněný podal obecný výklad termínu „pokus“ a termínu „příprava“ v trestním právu, přičemž zvýraznil, že pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu … a že za pokus lze považovat i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (poukázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel již podnikl vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přistoupit k jednání popsanému ve skutkové větě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě (časová určenost pokusu). Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá namístě trestného činu (místní určenost pokusu) bezprostředně před dokonáním trestného činu. Tento případ je třeba odlišit od případu, když se pachatel nalézá na místě trestného činu za účelem obhlídky tohoto místa z hlediska možnosti v budoucnu spáchat trestný čin, nebo se nachází na místě trestného činu, ale ne v bezprostřední místní a časové souvislosti (tady zase odkázal na Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 250 a násl.). Následně zdůraznil, že za přípravu trestného činu se považuje takové jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání trestného činu.
Dovolatel na základě tohoto obecného vymezení prezentoval názor, že nejsou naplněny předpoklady pro to, aby jeho skutek byl posouzen jako pokus trestného činu krádeže. Jeho jednání prý nedosáhlo takového vývojového stadia trestné činnosti, které by bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu. Bezprostředně neohrožoval předmět útoku, ani se nenacházel na místě, kde mělo dojít k následku trestného činu, šel si areál pouze obhlédnout. Jeho jednání je proto možné posuzovat maximálně jako jednání přípravné. Kromě malého batohu s nářadím nebyl vybaven pro případný odnos materiálu, který se v areálu nacházel.
Na samý závěr svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který především uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v projednávané věci podle jeho názoru nenastala. Obviněný sice v rámci svého dovolání zejména tvrdí, resp. modifikuje učiněná skutková zjištění v tom smyslu, že byl spatřen ještě před vniknutím za plot a současně že nebylo jeho záměrem v prostoru cokoli odcizit. Jak ovšem vyplývá ze závěrů dovozených soudy obou stupňů zcela důvodně na základě provedených důkazů, obviněný se za pomoci doneseného nářadí prostříhal plotem do areálu společnosti ČD DPOV, a. s., kde byly mimo jiné dílny a uloženo nářadí a další věci, s cílem něco odcizit. K odcizení přitom nedošlo, neboť obviněný byl zadržen ostrahou, když se tak stalo až po násilném vniknutí do objektu. Nelze také přehlédnout, že obviněný po spatření svědkem P. L., ostrahou objektu, začal utíkat. Tyto skutkové závěry přitom mají v provedených důkazech zjevnou a logickou oporu a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním, rozporu. Naopak tvrzení obviněného o náhodné procházce ve večerních hodinách kolem areálu a pouhé zvědavosti podívat se, co je zde uloženo, je namístě, s přihlédnutím k trestní minulosti obviněného a dalším zjištěným skutkovým okolnostem případu (snaha o útěk obviněného před ostrahou objektu, obsah jeho batohu – štípací kleště, 2 pilové listy a šroubovák), vnímat jako nereálné. Na popsaném závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že obviněný nebyl vybaven pro převoz většího množství případně odcizeného majetku, např. dodávkovým automobilem, ale musel by se patrně spokojit s tím, co pojme do rukou a batohu.
Pokud jde potom o právní posouzení naznačeného děje, státní zástupce uvedl, že pokud obviněný namítal, že jeho útok byl nejvýše přípravou přečinu krádeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (jež není k §205 odst. 1 či 2 tr. zákoníku trestná), a nikoli pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze mu přisvědčit. Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku se totiž dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Přípravou trestného činu je podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu; o přípravu se současně může jednat jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož
se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Dále státní zástupce uvedl, že příprava i pokus jsou vývojovými stadii trestného činu, jejichž odlišení je nutné spatřovat v tom, že v rámci přípravy jsou úmyslně vytvářeny podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zatímco v rámci jednání, jež je pokusem, již pachatel bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, tzn. zejména již v jeho rámci započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (odkázal tu na Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 238). Jak přitom bylo zjištěno, obviněný násilným překonáním oplocení vnikl do areálu objektu s cílem zde něco odcizit, tedy již zcela zjevně naplnil znak objektivní stránky související skutkové podstaty spočívající ve vloupání. Tím se dostal na dosah ke konečnému předmětu útoku (věcem za plotem uloženým), který tak ohrožoval, tedy jinak řečeno již bezprostředně směřoval k dokonání deliktu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Přípravné (byť netrestné) jednání, v jehož rámci si opatřil či nachystal potřebné nářadí a vydal se ve večerních hodinách k areálu, v němž hodlal svůj útok realizovat, tak bylo vývojově překonáno.
Státní zástupce z těchto důvodů uzavřel, že obviněný byl pokusem trestného činu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným správně a bez vad a tedy k pochybení obviněným v dovolání tvrzenému, stejně jako k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., nedošlo. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejprve je však zapotřebí uvést, že dovolatel v závěru svého podání navrhl zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, tzn. že nenavrhl současné zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak zároveň navrhl přikázat věc Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Takový petit ovšem není možné realizovat. Pokud totiž dovolatel navrhl zrušit pouze rozhodnutí soudu druhého stupně, pak nelze věc přikázat k rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť tomu by v dalším řízení a meritorním rozhodnutí bránila překážka věci již rozhodnuté.
Podstata podaného dovolání obviněného však spočívá v relevantně uplatněné námitce, že jeho zjištěné jednání oba soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu, ačkoliv mohlo být kvalifikováno maximálně jako uvedený přečin spáchaný ve stadiu přípravy (přičemž příprava v takovém případě není trestná). Takovou námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí uvést, že obecný výklad přípravy trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a jeho pokusu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí na tomto místě znovu podávat. Jednak se jedná o problematiku v soudní praxi poměrně běžnou, často používanou, v právní teorii dostatečně popsanou a v soudní judikatuře opakovaně (mnohdy kazuisticky) vysvětlenou, jednak teoretická východiska pro její řešení nastínili dovolatel i státní zástupce již ve svých podáních (srov. výše).
Jelikož Nejvyšší soud se při řešení této problematiky plně identifikoval s názorem státního zástupce, považuje za postačující (i z hlediska procesní ekonomie) na jeho vyjádření odkázat a pouze některé skutkové okolnosti akcentovat.
Jak již bylo uvedeno, obviněný byl ve večerních hodinách (ve 20:35 hod. v říjnu, tedy již za tmy) zadržen ostrahou napadeného objektu s batohem obsahujícím (zloději obvykle používané) nářadí poté, co užitím násilí (proštípaním pletivového plotu) vnikl do objektu s cílem něco vhodného v něm odcizit (to ostatně sám doznal). Pokud k dokonání jeho úmyslu nedošlo, pak jen v důsledku včasného zásahu ostrahy objektu.
Svým jednáním obviněný bez jakýchkoliv pochyb již naplnil zákonné znaky pokusu trestného činu krádeže. O pouhou přípravu k tomuto činu by mohlo jít pouze za situace, že by si přichystal potřebné náčiní a přinesl (příp. dovezl) jej s sebou (např. v batohu) k místu zamýšleného zlodějského útoku. Pokud ovšem přinesené náčiní již použil k tomu, aby se proštípal pletivovým plotem do napadeného objektu, jednak tím naplnil znak objektivní stránky trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (tj. čin spáchal vloupáním) , jednak své jednání posunul do stadia pokusu. Na tom nic nemění ani jeho obhajoba, že neměl prostředky na odvoz většího množství případně odcizeného majetku, neboť trestný čin krádeže mohl spáchat i tím, že by odcizené předměty odnesl v jen rukou či v přineseném batohu. Právě proštípáním plotu se dostal bezprostředně k věcem v areálu skladovaným, tedy jeho jednání již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu krádeže. To, že zamýšlené jednání nedokonal, bylo zapříčiněno pouze zásahem ostrahy objektu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že zjištěné jednání obviněného bylo posouzeno správně a v souladu se zákonem jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a