ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.781.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 781/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2014 o dovolání obviněného B. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 9 To 442/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 97/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. A. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 4 T 97/2013, uznal obviněného B. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 8. 1. 2013 v době kolem 18:50 hodin v B. na ulici B. před hotelem G. se po předchozím telefonickém kontaktu sešel s P. L., po kterém vyžadoval vydání částky 28.000,- Kč, kterou mu má dlužit a ihned předat, kdy poškozený opakovaně uvedl, že mu žádný dluh není znám a nic mu tedy nevrátí, opakovaně poškozeného žduchnul levou rukou do oblasti hrudníku, přičemž v pravé ruce držel částečně uschovaný mezi prsty blíže nezjištěný předmět s čepelí o délce cca 10 cm a šířce asi 2 - 3 cm, a když do něj poškozený na svoji obranu také strčil, tak mu řekl, ať na něj nesahá nebo že ho pořeže nebo podřeže a při tomto mu vulgárně nadával a opakovaně zvedl pravou ruku, ve které držel výše popsaný předmět, do oblasti hrudníku poškozeného a opakovaně žádal vydání peněz s tím, že zavolá později“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §175 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 9 To 442/2013, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a v bodě II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jindřicha Sobotky proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě uvedl, že k tomu, aby se jednalo o zločin vydírání se zbraní podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nebylo vůbec zjištěno, o jakou zbraň se mělo jednat. Poškozený P. L. nebyl schopen daný předmět (tj. zbraň) jakkoliv blíže popsat, v jeho výpovědi byl i logický rozpor, když tvrdil, že se jednalo o předmět s čepelí cca 10 cm dlouhou a 2 - 3 cm širokou, což je jistě dostatečná velikost na to, aby mohl člověk rozeznat, o jaký předmět se jedná. Při jejich následném setkání byl (obviněný) zadržen policií a žádná zbraň u něj nebyla nalezena.
Obviněný dále uvedl, že jeho skutek nebyl trestným činem vydírání ani podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozený na schůzku s ním přijel autem a taktéž z ní autem odjel. Pokud měl být poškozený nucen, aby zaplatil 28.000,- Kč a on (obviněný) jej nechal odjet, nebyla zde naplněna skutková podstata „jiného nutí, aby něco konal“ . Pokud mu nebylo v průběhu celého trestního řízení bez pochybností prokázáno vydírání, kterého se měl dopustit, nevznikly ani podmínky pro jeho odsouzení. Argumenty obhajoby o nevěrohodnosti poškozeného P. L. soudy nezohlednily.
Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 9 To 442/2013 – 115, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby sám hned ve věci rozhodl rozsudkem podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitka dovolatele, že jeho jednání nenaplnilo znak „jiného nutí, aby něco konal“ , je očividně lichá – skutkovou okolnost popsanou ve výroku o vině, že totiž po poškozeném požadoval částku 28.000,- Kč a domáhal se jejího vydání tím, že do něho strkal, přičemž v jedné ruce držel přesně nespecifikovaný předmět se stříbrnou čepelí asi 10 cm dlouhou a 2 - 3 cm širokou, vulgárně poškozenému nadával a pozvedal ozbrojenou ruku k hrudníku poškozeného, lze sotva označit jinak, než že jiného nutil, aby něco konal, tedy vyplatil mu zmíněných 28.000,- Kč.
Podle státního zástupce dovolatel nemá pravdu ani v tom, že mu nebylo prokázáno užití zbraně. Předmět popsaný výše, jímž pachatel šermoval směrem proti poškozenému s komentářem, že ho pořeže či podřeže, nutně musel v poškozeném evokovat představu nože či podobné řezné zbraně, jejímž užitím je mu vyhrožováno, zvláště když poškozený rovněž potvrdil, že byl přesvědčen o tom, že obviněný je ozbrojen nožem. Ani v tomto ohledu tedy nelze dovolateli přisvědčit. Je tudíž nutno akceptovat názor odvolacího soudu, že trestné jednání popsané ve výroku rozsudku bylo náležitě prokázáno a naplňuje znaky toho deliktu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným.
Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce vyslovil názor, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily pochybení tvrzeného v dovolání, když dovodily správný a zákonu odpovídající hmotně právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že naprostá většina dovolatelových námitek směřovala primárně k učiněnému skutkovému zjištění, resp. k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily (dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy – zejména svědeckou výpověď poškozeného P. L. – hodnotily). K tomu lze dodat, že námitku nevěrohodnosti tohoto poškozeného se obviněný pokoušel uplatnit již v předchozím řízení před soudy obou instancí, které se s ní přesvědčivým způsobem vypořádaly. I proto Nejvyšší soud znovu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož režim je odlišný od odvolání a nelze v něm provádět opětný přezkum námitek, které obviněný již jednou neúspěšně uplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal.
Zásah do skutkových zjištění sice lze i v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale to jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud přesto Nejvyšší soud dospěl (byť s jistou mírou tolerance) k závěru, že dovolatel uplatnil některé námitky relevantně, bylo tomu tak v případě výhrad zaměřených na zpochybnění dvou skutečností, resp. znaků trestného činu – jednak uplatněním námitky, že mu nebylo prokázáno užití zbraně, a dále pak uplatněním námitky, že jeho jednání nenaplnilo znak skutkové podstaty „jiného nutí, aby něco konal“ .
Nejvyšší soud však shledal, že takové námitky jsou zcela zjevně nedůvodné.
V souladu s přiléhavým vyjádřením státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval, je třeba zdůraznit, že předmět použitý obviněným k útoku a popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu je evidentně zbraní, a to zbraní bodnořezného typu ( srov.: „předmět s čepelí o délce cca 10 cm a šířce asi 2- 3 cm“ ), jejíž druhou část obviněný skrýval ve své pravé ruce (srov.: „částečně uschovaný mezi prsty“) . V odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud toto zjištění dále rozvedl, když uvedl (srov. stranu 2, poslední odstavec), že obviněný „… vytáhl z kapsy předmět, který vypadal jako nůž, nicméně zakrýval ho dlaní a prsty. Poškozený jasně viděl, že předmět má stříbrné ostří, kdy byl v podstatě přesvědčen, že šlo o nůž. Obviněný stále poškozeného odstrkoval, s nožem šermoval, rovněž mu řekl, ať na něj nesahá nebo že ho pořeže či podřeže“ . Z dosud uvedeného je zcela zřejmé, o jaký typ předmětu, který obviněný použil ke zdůraznění svých požadavků, se jednalo. Popsané zjištění navíc zapadá do dalšího zjištění nalézacího soudu stran předchozí naprosto obdobné násilné trestné činnosti obviněného, jíž se dopustil ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 103/2011 [fyzicky napadl muže, jehož blíže nezjištěným bodnořezným předmětem, s největší pravděpodobností nožem o délce čepele nejméně 10 cm, bodl do levého ramene (srov. str. 4 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu)].
Jestliže nalézací soud současně zjistil, že obviněný po poškozeném požadoval částku 28.000,- Kč a domáhal se jejího vydání tím, že do něho strkal, opakovaně poškozeného žduchal do oblasti hrudníku, řekl mu, že ho pořeže nebo podřeže, vulgárně mu nadával a opakovaně zvedal do oblasti hrudníku poškozeného ruku, v níž držel uvedenou zbraň, považuje i Nejvyšší soud takto formulované zjištění za přiléhavě vystihující znak „jiného nutí, aby něco konal“ . Dovolatelova námitka, že poškozený na schůzku s ním přijel a taktéž z ní odjel autem, není ničím, co by mohlo uvedený zákonný znak zpochybnit. Už proto lze přisvědčit správnosti závěru soudů obou stupňů, že obviněný jiného nutil, aby něco konal, tedy vyplatil mu výše uvedených 28.000,- Kč.
Takovému skutkovému zjištění soudů odpovídá i jejich právní závěr, že jednání obviněného vykazuje všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a